Další kapitola :-). Vím, že jsou kapitoly delší než první dvě, ale já jak se rozepíšu, nezastavím se a pak je mi líto je nějak dělit. Tak snad vás to neodradí od čtení.

----------------------------------------------------------------------------

Harry se o tom nechtěl bavit. Několikrát to Dracovi i řekl, ale ten, jako by neslyšel.

Dnešní den začal dobře. Harryho ráno vzbudila známá vůně. Když otevřel oči, zjistil, že Draco nespí. Byl nahnutý nad ním, tak blízko, že se jeho vlasy dotýkaly přímo obličeje Nebelvíra. Propíjel ho pohledem. A Harry, když se do jeho očí podíval, tak zapomněl mluvit.

Zmijozel se usmíval. Nic v tom nebylo. Prostě jen věděl, že když se na něj bude dlouho a upřeně dívat, tak ho to vzbudí. Nic víc. Vyvolený ale neuměl skrývat svoji rozladěnost a nejistotu. A tomu se Draco musel smát.

Dracovy oči měnily barvu podle jeho nálady, toho si Harry všiml dávno. Když měl náladu dobrou, jeho oči byly úplně světle šedé. Když byl nervózní, tak hrály modrými tóny. Když zklamaný, tak se Harry až bál, že si je něčím očaroval, barva se z nich vytrácela. A když naštvaný, byly tmavě šedé. A když se člověk do těch naštvaných očí podíval, jako by se ocitl v lese, kam dlouho nezabloudil sluneční paprsek. Podle Harryho bylo štěstí, že poznal všechny tyhle odstíny chlapcových očí. Mohl se podle nich řídit a poznat, kdy je třeba Dracovi s náladou pomoct. Dnes to ale třeba nebylo.

Trávili odpoledne v Komnatě nejvyšší potřeby. Draco z ní byl nadšený. Vždy dala člověku přesně to, co zrovna potřeboval. Až na jídlo, to neuměla. Takže si ho sem museli nosit.

Všichni profesoři už tu byli. Za tři dny začínala škola, takže bylo jasné, že i jim skončili prázdniny a je třeba připravit se na další školní rok.

Harry byl jednou navštívit Hagrida a chtěl vzít Draca sebou. Ten odmítl. Tvrdil Harrymu, že se mu nechce a nemá náladu. Lhal. Harry to poznal. Nechtěl tam jít, protože se pořád styděl za věci, které mu způsobil ve třetím ročníku. Možná to bylo dobře, možná ne. Harry sám netušil, jak by se k němu Hagrid choval. Byl moc hodný a ani si ho neuměl představit, jak se na někoho zlobí, ale Malfoye neměl rád. Budou na tom muset zapracovat.

oo

Seděli u stolu a studovali Harryho Pobertův plánek. Draca fascinoval a bylo mu líto, že na hradě se pohybuje tak málo lidí, aby mohl ocenit všechny jeho kvality. A tak mu Harry řekl, že si ho může nechat u sebe. Stejně trávili tolik času spolu, že to bylo jedno. A Malfoy nadšeně souhlasil. A tím Harry spustil lavinu.

A opravdu se o tom nechtěl bavit. Nešlo o to, že je to Malfoy. Nebavil se o tom prostě rád.

Malfoy jednoduše podotkl, že když u sebe bude mít plánek, bude moct vidět s jakýma holkama se Harry schází. A pak se začal vyptávat na Harryho zkušenosti.

U Merlina, proč? Vždyť Malfoy o všem ví, tím si byl jistý. Všechno mu viděl ve vzpomínkách, když ho učil Nitrobranu. Takže se nemá na co ptát. A taky mu to hned řekl.

„Dobře, ale nenapadlo mě, že je to všechno,'' zasmál se blonďák. „Neříkej Pottere, že jsi takovej slušňák. Co ta malá Weasleyová?''

Ginny? Ron mu pořád opakoval, že je do něj jeho sestra zamilovaná. Ale co se dalo dělat? Harry ji vždycky viděl jako mladší sestru. Něco mu napovídalo, že je vážně hezká, ale on se na ni takhle dívat nedokázal.

„To by mě ani nenapadlo,'' přiznal Nebelvír a slabě zčervenal. Draco se mu zasmál.

„No každopádně, pokud máš tak malý zkušenosti, měl bys to napravit,'' řekl a posadil se přímo vedle něho.

Harry se zarazil. Napravit? Jak? Teď? Jak to myslel? Začal trochu panikařit. Seděl tak blízko a Harrymu to nebylo dvakrát příjemné. Nemohl uvěřit tomu, co Malfoy řekl a doufal, že si to vyložil špatně.

„Myslíš...ty, ty myslíš?'' Divoce zčervenal, Malfoy si toho hned všiml a tázavě se na Harryho podíval. Jenže Harry sklopil zrak, nedokázal se mu v tuhle chvíli dívat do očí.

Malfoy ho ještě chvíli upřeně sledoval a pak se rozesmál. Upřímně a nahlas.

„Pottere, nemyslel jsem nás dva, neboj.'' A pořád se smál. A Harry chtěl být v první chvíli naštvaný, že se mu směje, ale celá tahle situace byla tak absurdní, že se k němu musel přidat.

oo

Brumbála neviděli od chvíle, kdy se ho ptali, jestli můžou vstoupit do Řádu a ani jeden z nich o to vlastně nestál. Harry byl na něj naštvaný čím dál víc. Měl tušení, že je součástí nějakého ředitelova plánu, ale věděl, že by z něj stejně nic nedostal. Takže se nepokoušel se s ním znovu sejít. A Draco s ním souhlasil. „Kašli na něj,'' říkával mu. A Harry se toho držel.

Taky pořád přemýšlel nad tím, jak to bude probíhat až začne škola. Věděl, že se bude muset vrátit do věže. Dohodli se i s Dracem, že by vážně nevypadalo dobře, kdyby spolu spali v bytě, odříznutí od ostatních. Mohli by vzniknout řeči. A i když nebyli založené na pravdě, tak proč lidi dráždit?

Harry si ale nebyl jistý, jestli to zvládne. Zvykl si. Na Dracovu přítomnost u usínání a na jeho vůni při probouzení. A hlavně mu to pomáhalo s jeho sny. Pořád měl noční můry, ale když byl s blonďákem, tak to nebylo tak hrozné. Nikdy nekřičel. Ne proto, aby ulevil blonďákovi, ale prostě proto, že v těch snech většinou nikdo neumíral. Byly pořád zlé, ale už ne tak moc. A měl i několik nocí, kdy se mu zdál sen, který by se dal nazvat hezkým a taky pár, kdy se mu nezdálo nic. Byl to velký pokrok. A všechny zásluhy patřily Dracu Malfoyovi.

Ten byl z toho taky nesvůj. Nespal sám od začátku prázdnin. Začalo to nevinně. Nejdřív to bylo, protože Harryho hlídal, když byl ještě zraněný. Neodešel ale, ani když mohl. Bylo pro něj jednodušší nebýt sám. A bál se svých reakcí, až to přijde.

Portrét víly u dveří ho několikrát upozornil, že si klidně může povídat i s ní až se bude cítit sám. S Harrym se tomu smáli. Bylo to od ní milé, ale jak vysvětlit obrazu, že ona se nemůže vyrovnat Vyvolenému? Nevysvětloval to ani jemu, protože se bál, jak by reagoval. A i kdyby si chvíli myslel, že by se Harry mohl cítit stejně, tak to bylo jedno. Nemohli v tom pokračovat. Ne, když se hrad zaplní. Budou si muset prostě zase zvyknout. A bude to už brzy.

Oba je několikrát napadlo, že by s tím mohli začít už dřív. Před příjezdem ostatních, ale ani jeden k tomu nenašel odvahu. Pokud se vážně musí odloučit, tak to udělají. Ale do poslední chvíle, kdy to půjde, si budou prostě užívat blízkost toho druhého.

Měli na to poslední dvě noci. A sice si to neřekli, ale oběma cloumala nervozita. Draco netušil kolik lidí ze Zmijozelu se přitočí na jeho stranu. Potter mu pořád říkal, že na to nebude sám, ale pro Draca bylo těžké pořádně uvěřit, protože v něm stále hlodala žárlivost. Ne ta typická, ale jiná. Tak si na Harryho zvykl, že se o něj nechtěl dělit. Ani s Grangerovou a Weasleym. Věděl, že je Potter má rád a nikdy by je neopustil. Draco, na druhou stranu, je rád neměl a nechtěl s nimi trávit čas.

„To bude v pohodě,'' Říkal často Nebelvír, ale pro něj to bylo jednoduché. Představoval si, jak se spolu všichni budou učit v knihově, hrát různé hry, trénovat souboje, ale tak to nešlo. Ať Draco chtěl nebo nechtěl, pořád byl Zmijozel a měl pravou zmijozelskou povahu. A nechtěl být vídán ve společnosti krvezrádce a mudlovské šmejdky a ještě se k nim chovat slušně. Bál se, že jednou to nevydrží a řekne něco, co se Harrymu líbit nebude, ten mu to neodpustí a zase zůstane sám.

Harry se toho vůbec nebál. Nedokázal si představit nic, co by Draco řekl, aby ho to přimělo se s ním přestat stýkat. Dávno věděl, že Malfoy uměl slovy ublížit, ale taky pochopil, že je to většinou jen přetvářka. Chránil tím sám sebe. Navíc slíbil, že se pokusí o slušné chování k jeho přátelům. A pokud ujede? Bude těžké to Hermioně a Ronovi vysvětlit, ale byl si jistý, že to nakonec pochopí i oni. Harry byl nervózní jen z toho, že už s Dracem nestráví tolik času jako doteď. Ano, většinu předmětů mají společných, uvidí se o přestávkách a odpoledne můžou být taky spolu, ale přes noc ne. A to bylo to nejhorší.

oo

Snape, jak slíbil (nebo jak mu spíš bylo nařízeno), tak dovezl všechny potřebné věci, pro oba chlapce, z Příčné ulice. Oba mu za to byli vděční, i když to v nich vyvolalo spíš paniku, že se všechno blíží až moc rychle.

Na Dracovi bylo vidět, jak školu miluje. Všechny učebnice si ihned prolistoval a do lektvarů se rovnou začetl. To Harry všechno hodil do rohu místnosti a dál si toho nevšímal. Draca tím naštval.

„Nediv se, že ti škola moc nejde Pottere, když na ni tak kašleš,'' prskl na něj vytočeně. „Obrana není všechno. Takže buď tak laskav a zkus se na to aspoň podívat.''

„Tak ti jde o moje vzdělání?''

„Jistě,'' pronesl vznešeně. „Teď, když se spolu bavíme, se změnila situace. Nebudu poslouchat, že se pohybuju ve společnosti někoho hloupého. Ať jsi Vyvolený, nebo ne. Musíš se zlepšit.''

„Ty to myslíš fakt vážně, že?'' vydechl Harry a zasmál se.

„Já všechno, co říkám myslím vážně, Pottere. Tak zavři pusu a vezmi si ty knížky.''

A tak to Harry udělal, pobavený celou touhle situací. Četli si. Dlouho, i když Harry to spíš jen předstíral. Se zájmem sledoval, jak je Malfoy do knížek opravdu zahleděný. Vždy si myslel, že škola Malfoyovi nic moc neříká. Spletl se. A tak ho nenápadně sledoval. A byl ohromený. Jakmile se skutečně ponořil do čtení, tak nevěnoval pozornost ničemu jinému. Vlasy mu spadaly do obličeje, ale neprohrábl je rukou, aby je vrátil na původní místo. Jen je sem tam odfoukl. Tvářil se vážně a zaujatě. A Harry byl v úžasu. On sám učení nikdy moc nedal, ale mohl by se to pokusit změnit. Třeba by mu Malfoy pomohl, ale Hermiona se o to snažila pět let a neúspěšně. V čem by to teď mělo být jiné?

oo

Malfoy už spal, ale Harrymu to nešlo. Byla to jejich předposlední noc. Harry nedokázal myslet na nic jiného. Nejraději by zůstal vzhůru celou noc.

Bylo by hodně špatné vzít ho za ruku? Vždyť spí. Pravděpodobně by si toho ani nevšiml. Ale co kdyby ho to vzbudilo? Jak by mu to Harry vysvětlil? Třeba by mu to nevadilo. Nebylo by to poprvé, co by se tak prostě drželi. Jsou přece kamarádi. Není na tom nic špatného.

A tak se Harry odhodlal.

Opatrně, aby blonďáka nevzbudil, mu položil ruku do dlaně, a ještě opatrněji jim propletl prsty. Nijak netlačil, stačil mu jen letmý dotek. O to větší bylo překvapení, když Dracův stisk zesílil. Držel ho pevně, jako by se bál, že si to Harry rozmyslí a bude chtít jejich ruce oddělit. Neotevřel oči, nepromluvil, ani se nepohnul. Prostě jen Harryho pevně držel. A to mu stačilo.

oo

Poslední den prázdnin se rozhodli užít si hned od rána. Začali tím, že hned po snídani vzali svá košťata a šli si zalítat. Opět hráli hru chytačů a Malfoy Harryho čtyřikrát porazil.

„Jsi vážně dobrý,'' uznal Harry, když seskočili z košťat a opět stáli na pevné zemi.

„Já vím Pottere, neříkáš mi nic novýho,'' ušklíbl se Malfoy a po chvíli dodal. „Vážně mi nevadí, že nebudeme hrát, ale bylo by super zkusit si poslední zápas Zmijozel vs. Nebelvír. Chtěl bych zažít ten pocit. Porazit tě před celou školou.''

„Já vážně hr ...''

„Já vím Pottere, v pohodě. To už jsme si vyříkali. Jen říkám, že by to bylo super,'' přerušil ho rychle Malfoy.

Harry se zasmál. „Až na to, že při zápase bys mě neporazil.''

„To nemůžeš vědět. A asi to už ani nezjistíme,'' odvětil Zmijozel a bylo vidět, že ho to trochu mrzí. A Harry pochopil. Draco by rád pokračoval ve Famfrpálu, ale nemělo to pro něj smysl, když Harry nehrál. Chtěl porazit prostě jen jeho. To pro něj byl cíl od začátku. A Harryho to mrzelo. Rád by to pro něj udělal a mohl by, ale dávno se rozhodl. Nechtěl rozhodnutí měnit.

„Můžeme si chodit zahrát sami dva, jak často budeš chtít.'' Bylo to málo, zatraceně málo, ale v tuhle chvíli mu nemohl nabídnout nic jiného.

oo

Pomalu byl čas na oběd. Lítáním strávili dlouhou dobu, tak se vydali zpět do bytu. Jídlo jim jako vždy neservíroval Dobby. Pořád se na sebe s Dracem mračili. Dnes jim ale nepřinesl jen jídlo.

„Ředitel vzkazuje panu Malfoyovi, aby zítra po večeři přišel k němu do kanceláře. Sám.'' Nečekal na odpověď. Hned zmizel.

„Co myslíš, že chce?'' zeptal se Harry, ale Malfoy jen pokrčil rameny. Netušil.

Nemělo cenu se tím teď zaobírat. Každý z nich měl plno nápadů o co by mohlo jít, ale jistí si být nemohli. Takže nezbývalo než čekat. Ale proč Harry nemohl jít taky? Několikrát dali jasně najevo, že si říkají vše a že nemá cenu snažit se je oddělit, protože i když se jim to povede a budou mluvit jen s jedním z nich, tak si to nakonec stejně řeknou. To to vážně nepochopili? Kolik času na to potřebovali?

oo

Odpoledne vyrazili do Komnaty nejvyšší potřeby. Snažili se sem chodit skoro každý den a trénovat se v soubojích. Hodně se lepšili. Naučili se soustředit jen na souboje a nedělat si z toho legraci.

Malfoy taky projevil zájem o Patronovo zaklínadlo. Poprosil Harryho, aby ho to naučil. A Harry se snažil, ale Dracovi to moc nešlo. Vždy vykouzlil jen neforemnou mlhu.

„Musíš myslet na hodně pěknou vzpomínku,'' upozorňoval ho stále dokola Harry.

A Malfoy kýval, jakože rozumí, ale stejně pokrok žádný. Štvalo ho to. On byl Malfoy a to znamenalo, že se nevzdává, ale nebylo mu to k ničemu platné. Za čtyři hodiny tréninku se nikam neposunuli.

„Tak fajn, řekni mi ji. Řekni mi, na co myslíš, když se snažíš vyčarovat Patrona,'' přikázal mu Harry, ale Draco jen zavrtěl hlavou.

„To je moje soukromí, Pottere, ale věř, že šťastná je dost,'' odsekl.

„Draco, já vím, že se snažíš, ale já si taky nejdřív myslel, když jsem se učil, že mám perfektní vzpomínku, a nakonec jsem zjistil, že nestačila.''

Draco otázku nevyslovil, ale Harrymu byla jasná. „Když jsem se poprvé snažil vyčarovat Patrona, myslel jsem na to, jak letím na koštěti. A to bylo slabé na takové kouzlo,'' vysvětloval, ale Draco se jen rozchechtal.

„Vážně si myslíš, že jsem takovej trouba? Není mi třináct abych myslel na takovou blbost. Neřeknu ti svoji vzpomínku, ale můžeš si být jistý, že je lepší jak tvoje lítání na koštěti,'' uzavřel debatu, ale pořád se Harrymu smál.

„Fajn, tak pro dnešek toho nechme. Zkusíme to zase jindy. Příště to bude lepší.''

oo

Asi si oba jejich poslední noc představovali jinak. Neměli nějaké extra představy a plány, ale ani jednoho z nich nenapadlo, že jakmile si lehnou do postele, tak během pěti minut oba usnou. Ráno byli kvůli tomu podráždění.

Nasnídali se, Harry se rozloučil s Dobbym, protože se teď už tak často vídat nebudou, ale zároveň mu slíbil, že ho určitě přijde do kuchyně navštívit. Taky mu nabídl ať přijde někdy klidně i on za ním. Dobby byl nadšený a dokola Harrymu děkoval.

Po snídani si Harry začal balit věci. Nezdálo se to, ale během těch dvou týdnů se to nastřádalo. Plno oblečení, všechny jeho nové školní potřeby od Snapea. Neviditelný plášť, který ani jednou s Dracem nevyužili. Bylo toho tolik, že neměl šanci to sám odnést. A tak se Draco nabídl, že mu pomůže. Společně vešli do Společenské místnosti Nebelvíru. Harry před Dracem beze strachu řekl heslo. Stejně se bude brzy měnit, a i kdyby ne, věděl, že Zmijozel by ho bez jeho vědomí, nebo za nějaké vážné situace nevyužil.

„Až moc červené a zlaté,'' řekl, když vešli do Harryho ložnice. „Tady bych neusnul.''

„Ale prosím tě, není to tak hrozný.''

Draco si svůj byt naaranžoval do tradičních zmijozelských barev. Harry si myslel, že to udělal naschvál. Věděl, že Draco by to zvládl i líp, ale byl to jeho byt, takže si mohl dělat, co chtěl. Na Harryho tam bylo až moc zelené.

Společně uložili jeho věci na místo a Harry nechal Draca, aby si věž trochu prošel. Ať si říkal, co chtěl, Harry z něho cítil zvědavost. Tvářil se dost znechuceně a opovržlivě, ale i přesto zkoumal co se dalo. „Abych na vás měl, jak říkají mudlové, páky,'' vysvětlil Harrymu se smíchem.

oo

Zbytek odpoledne strávili u Draca v bytě, ale nedělali nic určitého. Spíš se jen tak poflakovali. Dohodli se, že na slavnost půjdou až po zařazování nových studentů. Každý se nají u své koleje, Harry se přivítá s přáteli a Draco zjistí, jak si na tom vede u té své.

Pak Harry půjde do věže a Draco k řediteli. A v devět hodin večer, hodinu před večerkou, se zase sejdou v bytě. Budou mít hodinu na to, aby si promluvili, než se zase rozejdou.

oo

„Tak je to tady.''

Stáli před dveřmi Velké síně. Šel z ní hluk. Bylo poznat, že je opět plná studentů. Dovnitř hodlali vejít spolu, aby hned od začátku nastavili nová pravidla a aby všem dali najevo, že Potter a Malfoy už nejsou nepřátelé.

Společně vzali za kliky a otevřeli dveře. V chvíli se na ně upřely oči všech. Nikdo nemluvil, jen na ně zaujatě zírali s otevřenou pusou. Draca v tu chvíli napadlo, že možná na to měli jít pomaleji a dát spolužákům prostor, aby si zvykli. Ale už nebylo cesty zpět. Naposledy se po sobě podívali a kývli na sebe. Byli dávno domluvení, nemělo cenu to opakovat. Každý se vydal ke svému stolu a ke svému místu.

„Harry,'' vypískla Hermiona a běžela mu naproti. Usmál se na ni a uvědomil si, jak moc se mu stýskalo. Skočila mu do náruče a on ji pevně objal.

„Stýskalo se mi,'' řekl jí a ona brečela.

Společně došli ke stolu. Poplácali se s Ronem po ramenou a pozdravili se. Harry se rozhlédl. Všichni jeho přátelé tu byli. Ginny se ostýchavě usmívala, vedle ní Dean Thomas (Harry věděl z Ronových dopisů, že ti dva jsou spolu a měl za ně za oba radost), Neville mu vesele zamával. A Seamus Finnigan ho sice ho pozdravil, ale bylo vidět, že to není moc upřímné. Už vloni měli problémy. On ani jeho rodina Harrymu nevěřili, že je Voldemort zpět, ale pak to vypadalo, že to bude lepší. Asi ne zase o tolik.

Naposledy se ještě otočil ke zmijozelskému stolu, aby zjistil, jak si vede Draco. Seděl mezi Blaisem Zabinim a Pansy Parkinsonovou. Zdálo se, že se baví normálně. Netvářili se na Draca nějak nepřátelsky. Což se nedalo říct o zbytku. Nott se ani nesnažil skrývat, jak Dracem opovrhuje. Crabbe a Goyle dělali, jako by u stolu ani nebyli a Bullstrodeová měla výraz připomínající ten Nottův. Ale Malfoy si s tím poradí. Ukáže jim, kdo je jejich šéf. Tím si byl Harry jistý.

Hermiona Harryho pořád držela za ruku a vyptávala se ho na plno věcí. Chytře se ale vyhýbala debatě o Malfoyovi. Harry jí byl za to vděčný. O tom si mohli promluvit až budou sami.

„A co vaše léto?'' zeptal se jich, když se mu zdálo, že mluví až moc dlouho. Stejně pořád opakovali to, co už věděli z dopisů.

„Bez tebe to bylo jiné,'' přiznal Ron a smutně se na Harryho usmál.

Harry mu úsměv oplatil. „Teď bude zase vše v pořádku Rone,'' snažil se ho uklidnit.

„Co kdybychom šli do věže?'' zeptala se Hermiona, když všichni tři dojedli a Harry souhlasil. Nechtěl se tady zdržovat o nic víc, než bylo třeba. Většina stále ještě nevydýchala jeho společný příchod s Dracem. Bylo mu jasné, že budou téma č. 1.

oo

Nové heslo Nebelvíru bylo: Oddanost. Harry se tomu ze srdce zasmál. Pěkně to sedělo k tomu, co měl Draco. Společně vešli do společenské místnosti. Bylo půl osmé. Harry měl ještě plno času, než bude muset jít k Dracovi. Usadili se společně na pohovku u krbu a Hermiona s Ronem hned spustili. Měli hodně otázek. Překřikovali se a chtěli na ně hned znát odpověď.

„Co ti ty-víš-kdo dělal?''

„Bolelo to?''

„Jak přesně se Malfoyovi povedlo vás z Manoru dostat?''

„Jak jsi na tom byl?''

„Jak se k tobě ten tupec choval?''

„Neubližoval ti?''

„Kde jste byli?'' Na tohle Harry ani nemohl odpovědět, protože to sám pořádně nevěděl.

Tyhle a plno dalších otázek. Harry jejich zvědavost chápal, a proto na vše trpělivě odpovídal. Teda na věci, na které znal odpověď. Na konci měl ještě potřebu jim říct jednu věc.

„Změnil se, opravdu. Já sám jsem byl překvapený. Teda...však víte, zachránil mi život. A já jsem mu vděčný, ale za ty dva měsíce. Já...zvykl jsem si na něj a poznal jsem ho, doopravdy poznal. A vážně je to můj přítel. Nerad bych o něj přišel,'' přiznal svým kamarádům tiše. Pořád bylo kolem nich dost lidí a nepotřeboval, aby to slyšeli všichni.

Hermiona jen přikyvovala a koukala na něj tím svým, - já všechno znám a všemu rozumím -, pohledem. Ron se tvářil docela znechuceně. Ale nic jiného ani Harry nečekal. Věděl, že přesvědčit Rona bude těžší. Protože z nich dvou, byla Hermiona ta chápavější.

„Harry, je super, že tě zachránil a to všechno, ale je to Malfoy,'' začal Ron opatrně, ale při vyslovení jména jeho nepřítele se musel hodně držet. „Víš jistě, že se změnil? Co když, že za to bude něco chtít? Nikdy nedělá nic jen tak.''

„Vím to jistě.'' Neřekl to útočně, ale dal tónem jasně najevo, že další debata by byla k ničemu. Ron to asi pochopil, protože se stáhl.

„Já musím jít. Slíbil jsem mu, že se ještě stavím. Přijdu později, uvidíme se pak,'' usmál se na ně a zvedal se k odchodu. Bylo mu jasné, že to teď spolu budou probírat. Dal hodně témat k probrání i k přemýšlení, ale bylo mu to jedno.

Bylo skoro devět, takže spěchal. O to větší bylo jeho překvapení, když prolezl obrazem do Dracova bytu a ten tam ještě nebyl. Posadil se k němu na postel a čekal. Nic jiného mu ani nezbylo. Čekal 15 minut, 20 minut, půl hodiny. Hodinu. Měl by se vrátit zpět do věže. Už bylo po večerce, ale nechtěl a nemohl odejít. Co když se něco stalo? Snažil se najít Pobertův plánek, ale nevěděl, kam ho Draco uložil a nechtěl se mu moc hrabat ve věcech. Bude mu muset říct ať ho nechává někde volně, aby v něm mohli v podobných situacích hledat. Nebavilo ho sedět a čekat. Navíc, když byl tak šíleně nervózní. Co po něm asi tak mohl ředitel chtít, když to trvá tak dlouho?

Čekal přesně hodinu a půl. Bylo půl jedenácté, když se otvor do bytu otevřel a Draco vešel dovnitř. Podíval se na Harryho.

„Jsi tady,'' řekl a v jeho hlase byla slyšet úleva.

„Nooo...jsem, ale už bych neměl. Je po večerce, ale bál jsem se, že se něco stalo. Tak mluv,'' pobídl ho Harry.

Draco se k němu posadil.

„Pánovi Zla se nějak povedlo dostat otce z Azkabanu.''

Tak tohle Harry nečekal. Už se nedivil, že tam byl Draco tak dlouho. To bylo zlé. Co od toho můžou čekat?

„Severus si pořád drží svoji pozici, takže ho viděl. Je hodně rozzuřený. Na mě. Myslí si, že Ty-víš-kdo bude chtít jeho zuřivost nějak využít.''

Dobře. Tohle by mohla být pravda. Ale na druhou stranu, dokud jsou oba tady, tak jsou v bezpečí. Brumbál by nedovolil, aby se jim něco stalo. I když jim hodně věcí tajil, tak dělal vše pro to, aby byli v bezpečí. A věděl, že se to týká i Draca.

„A jsi v pořádku?'' Musel se zeptat. Protože když se na blonďáka podíval, tak bylo vidět, že se trápí. Jeho výraz i oči tomu napovídaly. A Harryho nemohl jen tak oklamat.

„Ano. Jen jsem hodně unavený.''

Tohle Harry vzal jako povel k tomu, aby odešel. Zvednul se a chtěl mu popřát dobrou noc, ale Draco ho chytl za ruku.

„Nemůžeš tu dnes ještě zůstat?'' zněl naléhavě a Harry nemohl a ani nechtěl říct ne. Takže prostě kývnul. A přelezl, na stranu postele u zdi, tak jak byli zvyklí spát celou dobu.

„Ráno ale budu muset odejít brzy. Sprcha a tak, znáš to,'' zasmál se a tentokrát kývnul Draco.

Leželi vedle sebe, koukali do stropu, ale nemluvili. Harry i když nic neřekli, poznal na Dracovi, že je nervózní.

„Draco? Vážně jde jen o tvého otce?'' Musel se zeptat. Ale zmijozel neodpověděl, jen si lehl na bok, aby na Harryho dobře viděl a Harry ho napodobil. Dlouho se na něj díval. Můžeš mi říct cokoliv, snažil se k němu Harry vyslat myšlenku. Ale nepomohlo to. Draco neřekl ani slovo. Místo toho natáhl ruku k té Harryho a pevně ho za ni chytil. A pro Harryho to byla novinka. Nebylo to poprvé, co se drželi za ruce, ale bylo to poprvé, co byli oba vzhůru. Poprvé, co to bylo vědomě.

Dracova ruka ho pálila v dlani, ale ani ve snu by ho nenapadlo to spojení přerušit. Naopak, pořádně stisk zesílil. Jsem tu pro tebe a s tebou.

„Dobrou noc,'' řekl Draco tiše a zavřel oči. Ruku mu ale nepustil.

A Harry věděl, že nic víc z něj nedostane. Ne dnes. A tak ho napodobil.

oo

U snídaně Harry zíval. Byl hrozně unavený. Dlouho nemohl usnout a když se mu to konečně povedlo, tak už skoro musel vstávat. Bolela ho ruka, protože se za celou noc s Malfoyem nepustili. Vůbec už nemluvili, protože když Harry odcházel, tak Draco ještě spal.

Myslel si, že mu sprcha pomůže od únavy, ale to se nestalo.

A pak tu byl Ron a Hermiona. Ron se od probuzení na Harryho tvářil naštvaně, že nepřišel spát do věže a nedal o sobě ani vědět. Informací, kde spal, si kamaráda vůbec neusmířil.

A Hermiona se zase tvářila starostlivě. Jasně Harrymu vysvětlila, že z toho mohl mít velký průšvih, kdyby na to někdo přišel. Ale to bylo Harrymu jedno. Sledoval zmijozelský stůl. Malfoyovo místo bylo prázdné. Na snídani nepřišel.

Podle rozvrhu začínali školní rok dvouhodinovkou lektvarů. Harry a Hermiona se po snídani vydali do sklepení. Bez Rona. Ten kvůli výsledkům z minulého školního roku v lektvarech pokračovat nemohl, ale netvářil se, že by mu to vadilo.

Když společně vešli do učebny, Harry se hned rozhlédl. Malfoy už byl na místě. O něčem se bavil se Zabinim. Seděli spolu ve třetí řadě lavic. Harry ho chtěl jít pozdravit, ale neměl šanci. V tu stejnou chvíli vešel Snape do třídy, a tak ho Hermiona dotlačila na jejich místa. Nechtěla učiteli zadat příčinu, aby jim hned strhl nějaké body. Seděli v poslední řadě.

Harry nevěnoval pozornost tomu, co jim Snape vykládá. Byl si jistý, že se jich určitě neptá na léto, že jim nepřeje úspěchy v tomto školním roce a určitě jim neříká, že kdyby něčemu nerozuměli, tak on je tady pro ně. Jako každý rok určitě rovnou zamířil k probíranému tématu. A Harry neslyšel ani slovo. Pořád se díval před sebe, na Malfoye, který narozdíl od něj pozorně poslouchal. Hermiona do něj pořád šťouchala a snažila se mu naznačit, že by měl začít dávat pozor, ale neúspěšně.

„Pottere? O čem se celou dobu bavíme?'' vyštěkl na něj Snape

„O lektvarech?''

„Výborně Pottere, hned v prvních pěti minutách se vám povedlo přesvědčit mě, že jste ještě větší hlupák a zoufalec, než jsem myslel. Gratuluji Vám,'' vysmíval se mu Snape opovržlivě. A zmijozelové se přidali.

„Srážím Nebelvíru dvacet bodů a vřele vám doporučuji, abyste začal dávat pozor.''

Hermiona zaskučela. No jistě, první den a díky Harrymu hned přišli o body. Určitě bude ve své koleji oblíbený.

Harry se přinutil stočit svoji pozornost k neoblíbenému profesorovi. Probírali léčivé balzámy. Mohlo by to být i zajímavé, ale Snape vás dokázal svým výkladem tak leda uspat. Takže dělal, že poslouchá, ale vše nechal na Hermioně. A jen doufal, že už nebude vyvolaný.

Malfoy se na něj za celou dobu ani jednou nepodíval. Tady prostě něco nehrálo.

Po skončení lektvarů si Draco posbíral své věci a opatrně se rozhlédl po třídě. Narazil na Harryho nechápající pohled, ale hned se odvrátil. Chvíli stál se svými věcmi v rukou a přemýšlel co dělat. Když vyjde ze třídy, Potter se k němu připojí. A tak se prostě vydal k profesorovi a něco mu pošeptal.

Snape se rozhlédl a zastavil se pohledem na čekajícím Potterovi a Hermioně. Nikdo jiný už ve třídě nebyl.

„Myslím, že za chvílí vám začíná další hodina. Takže běžte," promluvil na ně chladně profesor.

Harry ho nehodlal poslechnout. Potřeboval s Dracem mluvit, ale Hermiona ho ze třídy násilím vytlačila se slovy, že to počká.

Na přeměňování se k nim připojil i Ron. Sjel Harryho zvídavým pohledem, ale ten mu nevěnoval žádnou pozornost. Nezajímalo ho, co si jeho kamarádi myslí, zajímala ho jen jedna věc, nebo spíš jen jeden člověk. A ten přišel do třídy až v momentě začátku hodiny a dělal vše pro to, aby se na Harryho nemusel podívat.

Fajn, tak co se stalo? Co se mohlo změnit od rána? Někdo mu něco provedl, nebo snad já jsem mu něco provedl? Ta ruka? Myslí si snad, že jsem v tom viděl něco víc a teď se bojí? Tak proč mi to sakra neřekl? Proč dělá, že mě nevidí.

„Harry? Slyšela jsem, že se rozešel s Parkinsonovu. Mluví o tom celá škola,'' zašeptala mu kamarádka do ucha, aby to slyšel jen on.

Jistě, to by mohlo být ono. Mohl by se tak kvůli tomu chovat, kdyby mu na Pansy záleželo. Ale on se celou dobu přece těšil na to, až jí oznámí, že ze svatby nic nebude. A jelikož Pansy teď vedle něj normálně seděla spolu se Zabinim, tak asi taky moc netruchlila.

Spolu s koncem hodiny se otočil na místo, kde seděl Malfoy, ale bylo prázdné. Zmizel hned, jak profesorka ukončila hodinu. Od Hermiony dostal kázání, že musí začít dávat pozor. Nevěnoval pozornost ani jednomu slovu, co McGonagallová řekla a pokud tak bude pokračovat ve všech hodinách, přivede je do maléru.

U oběda se z něj snažil Ron dostat, co se stalo, ale dost hnusně mu odvětil, že je to jeho věc, takže se nakonec jeho zrzavý kamarád naštval.

Draco na obědě nebyl. Poslední dvě hodiny spolu neměli, takže Harry neměl příležitost si s ním promluvit a u večeře bylo jeho místo opět prázdné. Harry naštvaně praštil pěstí do stolu. Nebelvíři si ho nechápavě změřili, jen Hermiona pochopila. Znala svého kamaráda. Potřeboval zjistit, o co jde.

„Zajdi za ním Harry. Všichni jsou teď tu, tak běž.'' A Harry na nic nečekal. Bylo mu jedno, že bude mít hlad. Bylo mu jedno, že všichni na něj koukají, a že je asi všem jasné kam jde, když chyběl jen jeden další student. Všechno mu bylo fuk, jen chtěl zjistit pravdu.

oo

Utíkal celou cestu. Zastavil se až před Dracovým bytem a musel zůstat chvíli stát, aby se vydýchal.

Víla na obraze tančila a prozpěvovala si. Teprve když si Harry stoupl přímo před ni, věnovala mu svou pozornost.

„Odvaha,'' řekl Harry a už se chystal vstoupit, ale nic se nestalo. Obraz se neodklopil a víla se přihlouple smála.

„Je mi líto, milý, ale dnes bylo heslo změněno.''

Změněno? Harry zůstal stát a nevěřícně kroutil hlavou.

„Je vevnitř?'' zeptal se s nadějí a víla přikývla.

„Dobře, tak mu řekni, že jsem tu já, Harry Potter. Ať mě pustí, anebo vyjde ven. Řekni, že tu čekám.''

Víla se k němu otočila zády, aby si mohla promluvit s majitelem bytu. Harry neslyšel o čem se bavili. A bylo mu to jedno. Jen doufal, že tohle všechno se ve skutečnosti neděje a že až se víla vrátí, otevře mu. Doufat mohl, ale realita byla úplně jiná.

„Pan Malfoy vám vzkazuje, že se máte vrátit do věže.''

Jako facka. Přímo do obličeje.