... V téhle kapitole se vám asi bude zdát, že je vše uspěchané. Je do ní nacpaný velký časový úsek. Já to tak ale chtěla, abych se posunula v příběhu tam, kam potřebuju. Sama Draca s Harrym miluju a těším se na psaní scén, kdy budou spolu. Ještě si ale sama musím počkat... 

________________

Dny v domku utíkaly až moc rychle. Už tu spolu žili skoro dva týdny a Harry musel uznat, že to až tak špatné nebylo. Ano, Malfoy měl pořád tendence Harryho urážet, ale Harry jeho snahy neopětoval. A samotného zmijozela to nebavilo.

Docela spolu mluvili. Draco nevěděl, jak a kdy matka tohle celé naplánovala. Jak sem dostala jídlo, oblečení, ale byl ji vděčný. A Harry byl vděčný jemu. Byl odkázaný na Malfoyovi věci. On sám tu žádné neměl a jelikož byl o hlavu menší než blonďák a v ramenou užší, jeho věci mu byly trochu větší. Sám bez hůlky kouzlit nemohl, ale Draco na něm oblečení bez řečí upravoval.

Malfoy chystal jídlo pomocí kouzel. Sice mu to moc nešlo, protože podobná kouzla nikdy nepotřeboval, ale jíst se to dalo. Harry mu několikrát, ve chvílích nudy, nabízel, že by mohli něco zkusit uvařit po mudlovsku, ale tomu se nakonec vždycky jen zasmáli. Představa Malfoye v kuchyni, jak bez použití hůlky vaří, byla vážně vtipná.

Nebelvír se přistihl, že zmijozela obdivuje. Vždycky si myslel, že je to arogantní a namyšlenej zmetek. Co si budeme vykládat, měl pravdu, ale byl taky šíleně chytrý a nadaný. Už jen to, že ovládal Nitrobranu. Malfoy mu řekl, že to bylo hodně tím, že Voldemort nečekal další zradu od členů jeho rodiny, proto na jeho ani matčinu mysl moc netlačil. Počítal s tím, že strach ze smrti a bolesti je odradí, ale že kdyby se víc snažil, určite by je zlomil a na všechno přišel.

Přemisťování Malfoye učil jeho otec. Harry Luciuse nesnášel. Už ve druhém ročníku zjistil, co je to za člověka, ale za tohle mu musel přičíst pár bodů k dobru. Chtěl mít ze svého syna mladého a mocného kouzelníka, takže ho učil. A tohle jim oběma nakonec zachránilo život.

Dny trávili vesměs stejným způsobem. Harry ráno vstával později než Draco. V kuchyni si vzal něco k jídlu a k pití a šel ven. Rána a dopoledne trávili venku a hodně mluvili. Draco nejdřív nechtěl, ale rozmluvit ho nebylo nic těžkého. Odpoledne vždy zalezli do nepoužívané ložnice a vytáhli knihy. Knihy byly plné černé magie, ale Harrymu to nevadilo. Čím víc četl, tím ho to víc zajímalo. Ne že by ji chtěl používat. Ale určitě nebylo na škodu se ji snažit aspoň trochu pochopit. Hodně tímhle Draca překvapil.

A večery trávil Harry přemýšlením o Dracovi. O tom, jak záchrana života dokáže změnit pohled na člověka. Nebyl zlý. Ne tak, jak si pět let myslel. Čím víc nad ním přemýšlel, tak docházel k závěru, že si jsou vlastně docela podobní. Rozhodně už nehodlal pokračovat v té jejich směšné nesnášenlivosti jednoho k druhému. A ať chtěl nebo nechtěl, tak musel uznat, že dny na Manoru byly sice hrozné, ale vyústily docela dobře. Teda až na smrt Dracovy matky. Rád by mu pomohl. Kdyby jen Draco trochu chtěl a poradil mu jak, tak by to udělal.

Malfoy taky přemýšlel. Hlavně o Voldemortovi. Nenáviděl ho. A čím víc na něj myslel, tím víc si přál jeho smrt. A čím víc nad tím přemýšlel, tím víc si přál být součástí celé té akce. Zvládl by to? Pro matku? Aby ji pomstil? Pro sebe? Zvládl by v sobě najít aspoň kousek hrdiny? Malý jen tak, aby to stačilo a on se neschovával někde vzadu? Když přemýšlel nad Voldemortem, nedílnou součástí toho bylo i myslet na Pottera. Už k němu necítil nevraživost. Teda...můžete nenávidět někoho, komu každou noc usínáte u hlavy? A Potter svůj postoj k němu taky změnil, tím si byl jistý.

oo

Týden před Harryho narozeninami vzbudil Malfoye opět křik. Postavil se, sklonil se nad chlapcem s jizvou na čele a zatřásl s ním. Ten se okamžitě probudil. Na otázku, co se mu zdálo, tentokrát neodpověděl, jen zavřel oči, zatřásl hlavou a rukou si pohladil jizvu. Draco si ho chvíli prohlížel, ale nakonec pokrčil rameny a otočil se k odchodu. Zastavil ho stisk na jeho ruce. Podíval se dolů. Harry ho držel. Pevně.

„Nechoď," šeptl, „...jen...něco říkej," zaprosil černovlasý chlapec a okamžitě své prosby zalitoval. Kdyby Malfoy chtěl, měl teď perfektní možnost se mu vysmát do obličeje. To on ale neudělal.

„Fajn, tak se posuň Pottere, nebaví mě pořád sedět na zemi.'' A k Harrymu překvapení si vedle něj lehl. Hlavu si podložil rukama a opravdu jen mluvil.

„Otec se se mnou nikdy moc nebavil. Učil mě, ale taky mě hodně trestal. Chtěl ať se chovám jako pravý Malfoy, ale cokoliv jsem udělal pro něj nikdy nebylo dost. Matka byla jiná. Podle otce mě rozmazlovala. Když jsem byl menší, nechápal jsem, proč je s ním. Ale v čistokrevných rodinách to tak chodí. Nezáleží na tom, koho miluješ. Rodina ti prostě najde vhodnou osobu a tu si musíš vzít. Nikdy jsem to moc nechápal. Mně byla vybrána Parkinsonová. Nebylo mi ještě ani 15, když mi to oznámili. Do té doby se mi docela líbila, nebo jsem si to aspoň myslel, ale jakmile mi bylo oznámeno, že si ji po škole vezmu, tak tomu byl konec. Ona je samozřejmě nadšená.'' Oba se zasmáli, ale ani jednou se na sebe nepodívali. Koukali prostě do stropu.

„Myslím, že bude hodně překvapená až zjistí, že svatba nebude,'' dodal blonďák a Harry se na něj tázavě podíval.

„Co jsi myslel Pottere? Že jsem zradil Pána Zla a dál budu pokračovat v cestě, kterou mi naplánoval otec? Kdyby matka měla tenkrát na výběr, nikdy by si otce nevzala. A já díky ní mám možnosti. A taky toho hodlám využít.''

„A co na to tvůj...'' Nestihl to ani doříct.

„Pottere, chtěl jsi ať mluvím, tak mě teď nepřerušuj...Ale abys neřekl, odpovím ti. Otec si na to může říkat co chce. On je odsouzený vězeň a je v Azkabanu. Tím pádem nemá nárok na majetky Malfoyů. Matka zemřela, takže co? Jsem jediný dědic. Může se stát samozřejmě, že Pán Zla otce z vězení dostane. Ale určitě to nebude legální cestou. No a stejně toho hada porazíme, takže se nemusím bát, že bych o něco přišel.''

Harry chvíli myslel, že se přeslechl. „Porazíme?'' Tohle jedno slovo ho tak udivilo, že nevěnoval pozornost zbytku toho, co zmijozel říkal.

„Nekoukej tak překvapeně. Já ho prostě nesnáším. A pokud mi jde o něco víc než o můj život, tak je to jeho smrt. Já vážně nejsem nějaký extra hrdina, ale pokud budu moct nějak pomoct, tak pomůžu. Potřeboval jsem sice víc času na to abych si to uvědomil, ale už to vím.''

„Hele, Draco?'' Jmenovaný se na něj překvapeně podíval. ,,Myslíš, že my dva bychom někdy mohli být přátele?''

Zmijozel si nechal až moc času na odpověď. Harry už se začínal stydět, že se vůbec na to zeptal, ale nakonec přišla.

„To nevím, ale rozhodně už nemusíme být nepřátelé.'' Harry by přísahal, že když se na Malfoye podíval, viděl v jeho tváři náznak úsměvu, ale jistý si nebyl a ptát se na to nechtěl. Tahle odpověď mu stačila.

Malfoy pokračoval v mluvení. Řekl toho ještě dost. Mluvil o svém otci, matce, pak o nějaké pohádce, lásce a kouzlu, ale Harry už tomu nerozuměl. Usnul.

oo

Nebylo těžké zvyknout si na život mimo. Každé léto trávil Harry u svých příbuzných, zamčený v pokoji, nebo prací okolo jejich domu, takže by se dalo říct, že trávené léto tady, odříznutý od všeho, bylo lepší. Nikdo ho za nic nebuzeroval. Teda až na Malfoye. Pořád měl svoje chvilky, ale Harry si dávno uvědomil, že to nemyslí zase tak špatně, jak to vypadá.

Oba zjistili, že jediný způsob, jak se odsud dostat, bude se přemístit co nejblíže k Bradavicím. Pokusit se s nimi nějak spojit teď nepřipadalo v úvahu. Ani jeden z nich netušil, co se venku děje, takže to bylo až příliš riskantní. Ale zatím pořád měli dost času.

Hodně času trávil Harry tím, že myslel na Siriuse. A čím víc na něj myslel, tím víc byl naštvaný. Na něj, na sebe, na Brumbála a na všechny lidi, kteří mu lhali, nebo něco zatajovali. Jasně, byl dost starý na to, aby Voldemorta zabil, ale ne dost na to, aby s ním jednali upřímně.

„Tak co je s tebou Pottere?'' zeptal se Draco. „Už pár dní skoro nemluvíš a jen sedíš a čumíš do prázdna.''

Harry jen zavrtěl hlavou.

Nechci a nemůžu o tom mluvit, nemůžu přece říct, co si myslím. Že si uvědomuju, že se mě a všechny ostatní snaží Brumbál chránit, ale přesto si myslím, že je manipulativní starej chlap.

Malfoy se nesnažil to z něj dostat. Díval se na něj, jako by se mu snažil číst myšlenky, ale naštěstí se o to nepokusil, i když by to zvládl.

Docela dlouho ho sledoval a pak ho něco napadlo.

„Harry?'' pronesl.

Slyšet svoje jméno z blonďákových úst? To bylo ohromující a nečekané.

„Co bys řekl na to, že bychom něco uvařili?''

„Když chceš,'' pokrčil Nebelvír rameny. „Já nemám hůlku, jak jistě víš, takže je to opět na tobě.''

Zmijozel přešel k jedné ze zásuvek a začal v ní hledat. Po chvíli zvedl nad hlavu dost velký a dost ostrý nůž, podíval se na Harryho a usmál se. Tázavě přitom pozvedl jedno obočí. „Myslel jsem jako, doopravdy uvařili...''

A tak to udělali. Nůž nakonec ani nepotřebovali. Neměli moc na vybranou. Různé konzervy, polotovary apod. jim nedávaly moc prostor k fantazii. Takže skončili u toho, že otevřeli konzervu s omáčkou, kterou v hrnci dokořenili a dali vařit těstoviny. Ale i tak to pro Harryho byl skvělý zážitek. Sledovat Draca, jak zaujatě míchá omáčku...nikdy by ho nenapadlo, že se tohoto dožije. Celé jim to nezabralo ani půl hodiny. Harry prostřel, nějak automaticky. Nikdy spolu u stolu nejedli, ale když už si tak pracně navařili, bylo to nějak samo sebou, že to společně i snědí. Jedli mlčky, teda do chvíle, než to Harrymu došlo.

„Děkuju Draco,'' usmál se na něj.

Malfoy pořád jedl a ani se na Harryho nepodíval, takže se rozhodl pokračovat.

„Vím, proč jsi to udělal. Chtěl jsi mi zlepšit náladu.''

„A povedlo se?'' zeptal se, aniž by přestal jíst.

Harry v jeho otázce cítil opravdový zájem o odpověď, tak mu ji dal. Dal by mu ji stejně, byl mu opravdu vděčný. „Povedlo'' usmál se a Draco taky.

„Ale pořád mi neřekneš, co se s tebou poslední dny děje?''

Řekl mu to. O ztrátě, bolesti, strachu, smutku, zlosti na Brumbála a ostatní. O tom, že nesnáší, když mu lidi lžou. A zmijozel poslouchal. Velmi zaujatě poslouchal a když Harry domluvil, řekl něco, za co ho Harry měl v tu chvíli vážně rád.

„Podívej se Pottere, nevím, proč ti lžou ostatní, nevidím jim do hlavy, ale já ti můžu slíbit, že ti lhát nikdy nebudu. Znáš mě, říkám věci na rovinu, i kdyby se ti neměly líbit,'' sklopil oči. „Zároveň ti můžu slíbit, že už neudělám nic, co by ti mělo ublížit,'' dodal tiše.

Harry nevěděl co říct, tohle všechno bylo moc. Pořád to byl Malfoy, ale už se na něj nemohl dívat tak, jako dřív. Ten člověk se změnil. A možná takový nikdy ani nebyl. Možná všechno byla jen přetvářka. A navíc, Harry si byl moc dobře vědom toho, že on se k němu taky nechoval zrovna nejlíp. Ale teď? Po tom všem? Malfoy byl jeho přítel. Ať si říkal, co chtěl. Byli přátelé a věděli to oba. A tímhle to Malfoy jen potvrdil.

„Dobře a já ti na oplátku slibuju to samé,'' usmál se Harry a slavnostně napřáhl k Malfoyovi ruku. Ten na ni chvíli zíral, ale nakonec ji přijmul.

„Tak a je to. Oficiálně jsme přátelé,'' zasmál se Harry. „V Bradavicích se z toho všichni zblázní.'' A tahle představa rozesmála i Draca.

oo

Harry už ležel a dělal že spí. Od noci, kdy si k němu Draco přilehl, to tak probíhalo každý den. Nemluvili o tom. Nebylo co říct. Draco prostě pořád chodil spát později jak Harry a ráno vstával dřív, aby si toho nevšiml. V koutku mysli mu bylo jasné, že o tom Harry věděl, ale takhle to bylo jednodušší. A Harrymu to nevadilo. Lehal si ke kraji, aby měl Draco místo a dělal, že spí, aby se necítil špatně. Nikdy nemluvili. Noc plná vyprávění proběhla jen jednou, a to úplně poprvé. Harry měl pořád noční můry, ale od doby, co v posteli nespal sám, se nebudil s křikem.

Harry poznal, že si Draco lehá. Matrace se mírně zhoupla. Oči ale neotevřel. Měl je zavřené a snažil se usnout. Najednou ucítil těsnou blízkost jiného těla přímo u toho svého a něčí dech u své tváře. Zmijozel byl blízko něj, ale nedotýkali se. Harry se ani nehnul. Z dechu, který ucítil na své tváři jím projela zimnice. Dech se přesunul k jeho uchu. A Harry věděl, že v tu chvíli se mu postavily komplet všechny chloupky na těle.

„Všechno nejlepší, Pottere,'' zašeptal a najednou byl pryč. Ne z postele, ale z Harryho osobního prostoru. Harry se usmál. Ano, měl narozeniny a ani mu to nedošlo. Pak si vzpomněl, jak byl tenhle den vlastně fajn. Nepoděkoval, protože si tak nějak myslel, že měl stále dělat, že spí. Ale měl z toho ze všeho dobrý pocit.

oo

Teda až do rána. Vzbudil se s hlavou na hrudi Draca Malfoye. Už jen tohle ho hodně vyděsilo. Kolik je hodin, že tady Malfoy pořád leží? Rád by se podíval na jeho výraz, ale bál se hnout. Co když je vzhůru?

Logicky, vzhůru být nemůže, protože kdyby byl, rozhodně by neměl položenou ruku kolem mých ramen s dlaní v mých vlasech. Fajn, takže, co udělám? Mohl bych tak zůstat, není to nějak hrozný. Počkám, dokud se nevzbudí a nevstane. Jenže když takhle zůstanu a on se vzbudí, tak se může naštvat a všechno co jsme si včera řekli o přátelství bude pryč. A to nechci.

Harry se hodně opatrně zvedl a vykroutil z Malfoyova objetí. Lehl si k němu zády. Malfoy stále klidně oddychoval, takže se Harry pochválil, že to zvládl a nevzbudil ho. Ale něco Harry nevěděl. Malfoy nespal. Celou dobu byl vzhůru a jeho myšlenky se ubíraly hodně podobným směrem jako ty Harryho.

oo

„U Merlina, Pottere, nebuď srab. Co ti to udělá? Tak to prostě vyzkoušíme a když to nepůjde, tak to necháme být,'' přemlouval ho blonďák.

Ale Harry byl tvrdohlavý. Nechtěl to ani zkusit. Bylo to lákavé, ale věděl přece, že to nezvládne. Nikdy mu to nešlo.

„Hele, já nejsem Severus Snape, to si prosím tě uvědom. Vyzkoušíme to? Stejně je nuda,'' pokračoval Draco.

Dobře, Harry si byl moc dobře vědom toho, co Malfoy zrovna udělal. On ho poprosil. Jasně, nejspíš jen aby dosáhl svého, ale nebylo to tak vlastně správně? A tady vůbec nešlo o Malfoye. Když se nad tím zamyslel, tak se mu pokoušel pomoct. Mohl by to zkusit. Ale ukazovat někomu zase svoje myšlenky, vzpomínky a slabosti? Jenže, Draco má pravdu. On není Snape. A dali si slib. A Harry mu vážně věřil.

„Dobře, vyzkoušíme to, ale když to nepůjde, tak konec, jasný?'' kladl si jasné podmínky Harry.

„Jasně, jasně.'' Mávl Draco rukou. Hodně se snažil dát do tónu hlasu nezájem, ale Harry stejně poznal, že se těší víc, jak malý kouzelník na svou první hůlku. „Fajn, jak to probíhá víš, prostě se jen uvolni, zkus si vyčistit hlavu. Na nic nemysli. A možná si raději sedni...můžeme?''

Harry si sedl a kývnul na souhlas. Draco na něj namířil hůlku. „Legilimens.''

Malý Harry promlouvá s Moudrým Kloboukem. „Ne Zmijozel, hlavně ne Zmijozel''

Poprvé letí na koštěti a připadá si poprvé šťastný.

Nebelvír díky němu, Hermioně, Ronovi a Nevillovi získává školní pohár.

Zachraňuje malou Ginny Weasloyovou před Tomem Raddlem.

Osvobozuje skřítka Dobbyho a Lucius Malfoy se k němu řítí s hůlkou v ruce a smrtící kletbou na jazyku.

„Pottere, ani ses nepokusil. Znovu!''

Při každém setkání s Mozkomorem, slyší křičet svoji matku.

Když hraje famfrpál a objeví se kolem něj tři, tak panikaří.

Lupin ho učí vyčarovat patrona.

Harry je šťastný, má Siriuse. Zachránil jeho i Klofana.

Ohnivý pohár hlásí jeho jméno. Nikdo mu nevěří, že v tom je nevinně.

Cho s ním odmítá jít na ples.

Voldemort zabijí Cedrika, Harry se s jeho tělem vrací zpět do Bradavic.

„Ještě jednou, Pottere a konečně něco udělej.''

„Nemám vykládat lži.'' Školní trest u Umbridgové.

Tajná setkání BA a Hagridův nevlastní bratr.

Harry je s ostatními na ministerstvu. Lucius Malfoy k němu kráčí a žádá si vydání věštby.

Bellatrix zabíjí Siriuse.

Harry odjíždí vlakem domů.

Harry se probouzí v nějaké cele, několik hodin snáší Cruciatus.

Dracovy šedé oči. Harry se probouzí s hlavou položenou na...

Ne dost, tohle neuvidí, to nemůže. A vyhnal Draca ze své hlavy.

„Bravo, Pottere, pozdě, ale nakonec přece. Pro dnešek stačilo, zítra pokračujeme,'' usmál se zmijozel spokojeně.

A trávili tím opravdu velké části každého dne. Někdy to bylo lepší, někdy horší. Stoprocentní to nebylo nikdy. Vždy se Malfoyovi podařilo aspoň na chvíli vstoupit do Harryho hlavy, ale hodně se zlepšoval. Draco byl lepší učitel než Snape.

oo

Škola měla začít za dva týdny a oběma bylo jasné, že by se měli vrátit. Nemohli to nechat na den odjezdu bradavického expresu, protože to by každý čekal. Včetně Voldemorta a jeho Smrtijedů. Harry se návratu bál. Tady bylo vše jednoduché. Na začátku si to nedovedl představit, ale opravdu s Dracem byli přátelé. Ale hlavně, si zvykl na jeho přítomnost. I tu v noci. Pořád byl blízko a Harry mu důvěřoval. Samozřejmě se těšil na svoje kamarády, ale na druhou stranu nechtěl, aby se něco měnilo.

„Draco, jak to bude ve škole?'' zeptal se opatrně. Trochu se odpovědi bál, ale zeptat se musel.

Zmijozel tu otázku chápal, sám by o tom začal, protože myslel na to samé. „No jak asi. Jsme přátelé, pamatuješ? A něco jsme si slíbili a já sliby plním.''

Harrymu tahle odpověď stačila. Jen ujištění, že se nic nemění. I když zaběhnout zpět do školy, tak už to nikdy nebude stejné. A Harry ani nechtěl, aby bylo.

oo

Zdál se mu sen a k jeho překvapení to vůbec nebyla noční můra.

Šli dva chlapci. Tmavovlasý a světlovlasý. Byli vedle sebe a bavili se. Nehádali se, nekřičeli, nevyčítali, jen si v klidu povídali a sem tam se smáli. Měli k sobě blízko, to Harry poznal.

„Slibuju,'' řekl blonďák.

„Já ti věřím. Opravdu ti věřím,'' Odpověděl druhý chlapec a aby odpovědi dodal sílu, chytil světlovlasého za ruku a jen ho držel.

A v tu chvíli se Harry probudil.

Otevřel oči a málem přestal dýchat. Draco ležel čelem k němu. Blízko. Tak neskutečně blízko. A sledoval ho. Propaloval očima. Harry jeho šedý pohled nemohl snést, potřeboval zrak odtrhnout, ale nešlo to, a proto se díval dál.

Nikdy se pořádně do těch očí nepodíval, milion odstínů šedé a když se člověk pořádně podíval, všechny je rozeznal. Nechtěl se hýbat, ani mluvit. Protože tenhle okamžik byl jedinečný. Nemluvil ani jeden, jen vzájemně spojovali své pohledy. A v tu chvíli si Harry uvědomil, že Draca drží za ruku. Stejně jako ve snu. Stáhl by tu ruku, ale věděl, že tím by ten okamžik skončil a to nechtěl. Takže ho pořád držel. Ani jeden z nich nevěděl, jak dlouho, tak leželi a pozorovali se. Propalovali se očima. Harry se snažil vykřičet na něj pohledem to, co mu říkal ve snu. „Věřím ti'', ale nevěděl, jestli se mu to povedlo. Jestli něco Zmijozel uměl dobře, tak zakrývat svoje pocity a emoce.

Ticho nakonec prolomil Draco. „Dnes odpoledne to uděláme, myslím, že je čas.''

Harry z něj opatrně stáhl ruku. Kouzlo okamžiku bylo pryč. Přikývnul. „Dobře."

„Dobře,'' zopakoval blonďák.

oo

Během rána se Harry i Draco snažili poklidit co jen šlo. Draco kouzlil a Harry dělal vše ručně. Už si docela zvykl na neschopnost čarovat. Nebylo to tak zlé, jak ze začátku myslel. Během úklidu si v hlavě probíral celé léto. Smál se, když si vzpomněl na jejich společné mudlovské vaření. Škoda, že složil slib, že to nikomu neřekne. O tuhle vzpomínku by se rád podělil.

Draco myslel hlavně na dnešní ráno. Vzbudilo ho, jak Harry mluvil ze spaní. Řekl, že mu věří a pak ho chytil za ruku. Samozřejmě, mohlo se mu zdát o komkoliv, ale za ruku chytl jeho a hodně dlouho ji nepustil. Bylo to hezké, mít někoho, kdo vám věří a důvěřuje. Mít kamaráda. Byl to sice Potter, ale nebyl špatný, když tomu člověk dá šanci.

Dneska už budou pryč. Jdou zpět do Bradavic, ale vše se změní.

Neměli moc věcí, které by si chtěli z domku vzít s sebou. Odpoledne Draco pomocí kouzla zamkl dům, postavili se vedle sebe. Znovu se podívali jeden druhému do očí. Tentokrát chytil za ruku Draco Harryho a přemístil je.

oo

Přemístil přesně třikrát. Ani jednou se nestalo nic, co by nasvědčovalo tomu, že je někdo sleduje. Nejdřív myslel, že je naposledy přemístí přímo někam k Bradavicím, ale přes ochrany by sami neprošli. A pořád by neměli, jak dát dost rychle vědět, že tam jsou. Nebylo to bezpečné, zůstali by tam až moc dlouho bez ochrany a jen s jednou hůlkou.

Takže je přemístil do Prasinek. Přímo ke Třem košťatům.

Doufali, že i když všichni vědí, že Voldemort je zpět, tak nebude riskovat útok napřímo. Což bylo hloupé. Vždyť na začátku prázdnin unesli Harryho přímo z nádraží a bylo jim jedno, co kdo uvidí.

Když si Harry uvědomil, že jsou už tak blízko, usmál se. Usmíval se pořád, i když chlapce pouštěl. Společně vešli dovnitř. V podniku bylo dost lidi a nikdo si jich nevšímal. Takže se trochu uvolnili. Došli přímo k pultu, kde stála opřená Madam Rosmerta. Měřila si je pohledem. V první chvíli ji nedošlo, o koho se jedná, dokud si nevšimla jizvy na Harryho čele. Otevřela pusu a vydávala divné zvuky.

„Madam, potřebujeme se rychle spojit s ředitelem Brumbálem, můžete pomoct?'' poprosil nebelvír.

Nemluvila, stále se jen dívala. Chlapci nevěděli, co se bezmála dva měsíce v kouzelnickém světě dělo, takže netušili, co čekat, ale potřebovali její pomoc.

„Můžete pomoct?'' zeptal se znovu Draco. Tentokrát rázněji.

Žena nakonec kývla a rukou jim pokynula k zadním dveřím. Pochopili to tak, že ji mají následovat. A to přesně udělali. Draco v rukávu stále nachystanou hůlku.

Nechala je stát v malé místnosti, řekla jim ať počkají a sama odešla pryč. Čekali. Nic jiného jim nezbylo. Koukali na sebe a ani jeden z nich nevěděl, co si má myslet. Tedy až do doby, kdy se jim za zády ozvalo hlasité dvojité PRÁSK!!

Oba se lekli a instinktivně k sobě přiskočili. Draco hůlku namířenou a připravenou. Harry po dlouhé době naštvaný, že kouzlit nemůže.

Ale neměli se čeho bát. Před nimi stál Albus Brumbál a Severus Snape. Brumbál se vlídně usmíval. Snape se mračil, a přitom nehnul ani jedním obličejovým svalem. Tohle bylo tak známé.

Harry se nadechoval, chtěl je pozdravit. Chtěl říct aspoň něco, ale nestihl to. Brumbál ho pohybem ruky zastavil. Došel k němu a Snape k Dracovi. Pak už ucítil jen trhnutí. V poslední malé chvíli ho napadlo, že to vlastně vůbec nemusí být oni. Že to mohla být past. Ale už letěl. Meziprostorem.