,,Lež Draco, začneme. Pottere, pojďte."

Ta slova slyšel Draco jakoby z dálky. Bylo to totiž tady. Tak o to usiloval, přál si to. Udělal plno špatných rozhodnutí, aby k tomu došlo. A teď? Teď, když tady leží a zbývá mu posledních pár chvil, tak by se nejraději zvedl a rychle utekl. Ale nebylo to ze strachu ze smrti. Té už se dávno nebál a byla doba, když byl zavřený se svým otcem na Manoru, kdy by ji vítal, ale všechno bylo špatně. Všechno. Měl mít víc času. Vysvětlit to Harrymu, který pořád stejně zarytě nechtěl poslouchat.

Mohl se mu divit? Mohl? Něvěděl.

Zadíval se do očí milovaného chlapce, který k němu přistoupil s nožem v ruce. Nedíval se na to ostří, které mu za chvíli projde kůží v místě označené Severusem. Nezajímala ho. Zajímal ho jen Harry, který mu pohled oplácel a nebyla v něm nanávist. Měl by něco říct? Ale co?

Jenže Harry spěchal. Severus ho popoháněl, takže jejich vzájemná výměna pohledu netrvala dlouho. Draco se totiž ani nenadál a bolest ho donutila oči zavřít. Nekřičel. Nechtěl to dělat ještě těžší než to je. Navíc. Mít oči pevně zavřené bylo příjemnější. Mohl si představovat plno věcí zatímco z něj život pomalu vyprchával.

Oo

,,Harry? Kde to jsme?"

,,Nepoznáváš to tu?" zasmál se brýlatý chlapec.

,,Vypadá to, jak náš domek, ale něco je tu jinak." pokrčil blonďák obočí.

,,Jistě že to tu vypadá jinak, je z něj domov. Náš domov, Draco..." usmál se jemně nebelvír.

Zmijozel zakroutil hlavou. ,,To není možné. Vždyť já umřel. Stalo se to. A ty... ty jsi mi neodpustil."

,,Někdy věci nejsou takové, jaké se zdají." Pronesl chlapec s jizvou na čele a přiblížil se k Dracovi. Ten ale odstoupil. Zmatený.

,,Je tohle nebe Harry?"

Ale ten se k němu znovu přiblížil a natlačil se na něj. ,,Ještě ne." řekl a spojil jejich rty.

A v tu chvíli Draco uslyšel řev. Zlý, naštvaný a syčivý řev. Beze slov. Přesto z něj cítil tu zuřivost. Blonďák potlačil touhu ucpat si uši, ale oči zavřít musel. Ovšem, když je po chvíli znovu otevřel Harry byl pryč. A jejich domek taky. Byl tam sám. Sám, jen s tou nehmotnou zuřivostí.

Cítil ohromnou bolest, která se mu řinula z prsou, ale když se chtěl za ně chytit, aby bolesti trochu ulevil, zjistil, že se nemůže ani pohnout. Takže byl to sen. Sen před smrtí. A teď se žene přímo do pekla.

oo

,,Je pryč?" ptal se Snapea, ale ten jen krčil rameny.

,,To poznáme. Teď ta složitější část. Připraven?"

Ale jak by se na tohle dalo připravit? Nedalo. Ano, v domku, když zjišťoval možnosti se to zdálo, jako dobrý nápad, ale teď? Zdálo se mu to beznadějné, protože když se na Draca podíval, zdál se mu mrtvý. Co když, že to kouzlo neprovedl správně? Co když selhal?

,,Pottere. Teď není čas na vaše myšlenky. Musíme pokračovat. To kouzlo není nekonečné."

Jasně. Na nic nemyslet. ,,Co mám dělat?"

,,Pojďte sem." přikázal mu a Harry udělal co říkal. Postavil se vedle něj a sledoval, jak profesor vytahuje z kapes hábitu dva flakonky plné tmavě rudé tekutiny. ,,Podejte mi ten nůž." natáhl ruku a Harry si až teď uvědomil, že zbraň se kterou před chvílí Draca bodl stále drží v ruce. Podal ji profesorovi a sledoval, jak z ní Snape odebírá Dracovu krev a nechává ji odkapat do jedné z lahviček.

,,Teď vy, Pottere. Řízněte se." A nebelvír znovu udělal, co profesor říkal. Když se říznul do levé ruky necítil vůbec nic. Strach ovládl všechny jiné pocity. A podle Snapova vzoru nechal svou krev stéct do druhé lahvičky.

,,Výborně. Teď tohle vypijte." podal mu tu, s Dracovou krví. ,,A já tuhle vpravím do Dracova těla za pomoci kouzla." dodal pomalu, aby mu nebelvír rozumněl. Viděl na něm, že je na pokraji zhroucení a to si nemohli dovolit.

Harry si lektvar vzal a zadíval se zpět směrem ke svému příteli. Je to tady. Pár následujících okamžiků rozhodne. Jak rád by doufal, že vše dobře dopadne. Ale to nejde. Naděje je zakázána. Nesmí ji pocítit a aby se tak nestalo, pojistili se. Teď se mu ale vše zdá tak beznadějné a Dracův pohled tak mrtvý, že má chuť se na to vykašlat a prostě jít za ním. Ať už je to kdekoli.

,,Pottere. Soustřeďte se. Jakmile vpravím lektvar do Dracova těla, musíte zrušit mrazící kouzlo a pak musíte jednat rychle." vytrhl ho profesorův hlas z přemýšlení.

,,Nepovede se to." zašeptal Harry zlomeně.

,,Pottere." zavrčel Snape výhružně. ,,Pojďte sem a dejte se do toho." poručil a Harry sledoval, jak sám pronáší kouzlo, aby do Dracova těla dostal lektvar s jeho krví. Už tedy na nic nečekal a sám lektvar vypil. Nesoustředil se na chuť ani na vůni. Jen na úkol, který je před ním.

Přistoupil k Dracovi a opět přiložil hůlku k jeho zmraženému srdci, které bylo zastaveno v jeho posledním úderu.

,,Pamatujte Pottere. Jakmile to uděláte, nesmíte na nic čekat."

Harry přikývl.

,,Calefacto."

Dracova hruď se vymrštila nahoru.

,,Teď Pottere, udělejte to." zakřičel na něj Snape.

,,To by stačilo." ozval se hlas ode dveří. ,,Věděl jsem, že to nebude jen tak. Odstup od něj Harry. Je po všem. Nech ho jít."

Harry se zadíval do očí Albuse Brumbála. Po všem. Měl pravdu, bylo po všem. Ale Snape řekl, že to má udělat.

,,Pottere. Řekl jsem abyste to udělal. Není čas."

A tak Harry odhodil hůlku a na místo ní položil na blonďákovu hruď svoji dlaň pravé ruky. S levou rukou udělal totéž, ale na své hrudi.

,,Diligitis" šeptal.

,,Cormeum."

,,Sanguis."

,,Severusi, okamžitě to zastavte. Všechno zničíte." naléhal Brumbál.

,,Řediteli." promluvil k němu poprvé Snape. ,,Byla doba, kdy jsem si tě opravdu vážil a proto tě zatím jen varuju. Zkus něco a zabiju tě."

,,Nikdy by se ti nepovedlo přemoct mě."

,,Zkus to pokud chceš. Ale upozorňuji tě, že v tuto chvíli jsem tak naštvaný, že bych porazil i Voldemorta. Teď odejdi a nech nás pracovat."

,,Vitae." pokračoval Harry aniž by vnímal rozepři mezi dvěma muži. Nemohl pořádně dýchat a tělem se mu začalo rozlévat teplo. Netušil jestli vše pokračuje tak jak má, jediné co věděl bylo to, že Dracovo srdce neutichlo s posledním úderem. Znovu se nastartovalo. A i když tlukot nebyl nijak silný. Byl tam.

,,Mortem."

Tak tohle bylo celé? A co teď? To z něj mám stáhnout ruku a jen čekat? A na co? Na jeho život? Nebo svou smrt?

Po čele mu tekl pot a byl si jistý, že má horečku. Když stáhl ruku z Dracova srdce a přiložil ji k jeho čelu, zjitil, že taky hoří.

,,Jak je na tom?" zeptal se ho Snape, ale jeho pohled a hůlka byly stále stočeny k řediteli.

,,Nevím." odpověděl Harry pravdivě. ,,Srdce mu tluče, ale tak potichu a pomalu, že to člověk bez pořádného soustředění ani nepozná. Dýchá trhaně a krátce..."

,,Ale dýchá a srdce tluče. Povedlo se to."

,,Nemožné." zakroutil hlavou ředitel.

,,Nemožné, ale stalo se to možným." odpověděl mu Snape a pomalu sklonil hůlku. V tu chvíli ředitel narostl zase zpět na svoji výšku. ,,Víte vy dva co jste riskovali?" zakřičel.

,,Odejděte." odpověděl mu Harry tvrdě a když ho ředitel ignoroval, tak zakřičel. ,,HNED!!!"

,,Harry." nenechal se Brumbál odbít. ,,Musíš pochopit, že jste všechno mohli pokazit. Stále není jisté, zda je viteál zničený. A pokud ne, tak jste nás všechny zabili."

,,Zase špatně řediteli. Pokud viteál není zničený, tak jste nás všechny zabil vy. Protože je to všechno jenom vaše chyba. A teď už odsud vypadněte."

Ředitel ho sledoval a tvářil se, jakoby nemohl uvěřit tomu, jak se s ním slavný Harry Potter baví. Nakonec se ale otočil k odchodu. Ve dveřích se však ještě zastavil. ,,Jednou si na moje slova vzpomeneš."

oo

,,Vážně se to povedlo? Zdálo se to všechno tak rychlé."

,,Vše proběhlo jak mělo, Pottere. Lektvary odvedly svoji práci a vy jste dodělal zbytek. Teď musíme jen čekat až se vzbudí."

,,A to bude kdy?" zeptal se naléhavě.

,,To mi řekněte vy. Správně už byste měl něco cítit." ale když se na chlapce podíval, bylo mu jasné, že nic necítí.

,,Co přesně bych měl cítit?"

,,Emoce, pocity? Nějaké myšlenky, možná? Sám nevím. Neznám nikoho, komu by se povedl tenhle druh spojení."

,,Nic necítím." Zakroutil nebelvír hlavou a v hlase se mu odrážela nejistota. ,,Něco je špatně."

,,Jak jsem řekl, Pottere. Neznám nikoho, kdo by se tímto způsobem spojil. Tím pádem ani nevím, jak to dál probíhá. Musíme prostě čekat."

A tak čekali.

oo

Harry z něj nespouštěl pohled. Byly to pokroky, i když hodně malé. Do tváří se mu začala vracet pomalu barva. Člověk by si toho normálně nevšiml, protože Draco byl od přírody hodně bledý, ale Harry ho znal tak, jako nikdo jiný. A viděl to. Byl to malý pokrok, ale po takové době čekání, kdy nenastala žádná změna, to pro Harryho byl zázrak.

Ležel vedle něj a držel ho za ruku. Lektvar, který mu dal Severus ještě před rituálem vyprchal, takže Harry pomalu začínal pociťovat naději. A Dracův dech, který se postupně prodlužoval a zklidňoval, mu v tom hodně pomáhal. Stejně jako jeho srdce, které už se při každém úderu netřepotalo jako motýlí křídla.

Trvalo to asi čtyři hodiny, když to poprvé ucítil. Strach, nejistota. A věděl jistě, že to nebyly jeho pocity. Bylo těžké to vysvětlit, ale jakoby to cítil dvakrát. Svůj strach proti jeho strachu. Jeho nejistota, proti jeho nejistotě. Ale ve chvíli, kdy si tohle uvědomil zaplavil ho další cit. Láska. Tak velká, tak dlouho pro něj odpíraná. Protože po celou dobu, od chvíle, kdy vymyslel tohle celé šílenství, si nemohl dovolit na lásku myslet. Věděl, že by tím mohl vše zkazit, ale teď? Teď se zdálo, že je vše na dobré cestě.

oo

Sám. Proč jsem tady sám? Věděl jsem, že smrt asi nebude nic příjemnýho, ale proč jsem tady sám?

A nebo...
Proč jsem aspoň nemohl zůstat v domku? Tam je tolik vzpomínek. Tolik krásných chvilek tam prožitých. A teď jsem... kde to vlastně jsem? Připadá mi to jak ulice v mudlovské části Londýna. Ale proč jsem tady? Je to moje peklo? Proč jinak bych tu byl sám. Takže tohle je můj konec. Uzavřený někde, kam nepatřím, bez možnosti na někoho mluvit, nebo někoho vídat. Takhle to pro mě končí?

Budu si muset přiznat, že jsem zbabělec, protože se vážně bojím. Budoucnost už pro mě není a ani si netroufám odhadnout, co mě čeká tady. Věčné zatracení?

Není to příjemný pocit, bát se.

A měl bych se vůbec ještě bát? Nemělo už by mi to být jedno? Protože pokud je to peklo, znamená to, že to Harry vážně zvládnul a zabil mě. A tím pádem je volný. Má cestu uvolněnou k zabití Voldemorta. A on to zvládne. Jen škoda, že nebudu moct stát po jeho až se to stane. Já jsem možná umřel, ale ta láska ne. To je možná moje další prokletí.

Navždy sám.

oo

,,Vypadá tak klidně. Jako by jen odpočíval." prohlížela si Hermiona Draca.

Harry si je nechal zavolat profesorem Snapem. Nechtěl se od Draca vzdálit, zároveň cítil, že jim musí plno věcí vysvětlit a taky se omluvit. Nechtěl to odkládat.

,,On odpočívá Hermiono." překvapil Harryho Ron, který jí odpověděl místo něj. ,,Poslouchala jsi vůbec, co nám Harry říkal."

,,Jistěže jsem poslouchala, Ronalde." protočila nebelvírka očima. ,,Ach Harry. Mohl jsi nám to říct. Umíme udržet tajemství."

,,Jo to jsem zjistil, když jste mi neřekli o tom vymazání paměti." zasmál se Harry a jeho kamarádi se oba začervenali. ,,Ale já nemohl. Muselo to být takhle.Nemohl jsem to nechat být. Musel jsem to zkusit a kdybyste to věděli, snažili byste se mě podporovat a dávat mi naději a to nebylo možné."

,,Harry, mrzí nás, že jsme ti to neřekli. I Draca to moc mrzelo, víš to, že ano?" zeptala se Hermiona.

Harry se zadíval na svého stále spícího přítele a pohladil ho po ruce. ,,Vím." přikývl.

,,Takže, co bude teď?" zajímalo Rona

,,Nejdůležitější je, aby se vrátil zpět. Pak si budeme muset promluvit a hodně věcí si vysvětlit. Taky budeme muset procvičovat a zkoumat pouto. Jeho výhody a nevýhody. A pak..." odmlčel se.

,,Pak co Harry?" pobízela ho Hermiona k pokračování.

,,Pak ho zabiju. Voldemorta."

oo

Byla už hluboká noc, když to Harryho vzbudilo.

,,Špatně.",,Špatně." ,,Špatně." ,,Špatně." ,,Špatně."

Nestíhal počítat, bylo jich tolik. Viděl je všechny, i když se nezvládal zaměřit na jednotlivce. V takovém počtu to nebylo možné.

,,Co je Pottere. Proč nespíte? Cítíte něco nového?" ptal se Snape v přesvědčení, že se jedná o Draca.

,,Je jich šíleně moc." stačil Harry odpovědět, zatímco mu první osoby začaly proskakovat hrudí.

Díky náhrdelníku necítil bolest. Přesto to nebylo nic příjemného. Tolik nevinných.

Cítil smutek. Přesto si ale dovolil cítit i radost. Proč?

Když bylo po všem, stočil zrak zpět na profesora lektvarů.

,,Zuří." usmál se. ,,A to znamená jen jednu věc. Zničili jsme ten viteál."

oo

Bylo to něco mále přes dvacet čtyři hodin. Harry seděl na křesle vedle Dracova lůžka. Jeho ruku pevně držel v té své a hlavu měl skloněnou u té jeho. Už si zvykl, že cítil dvojí pocity. A dělalo mu to dobře. I když to nebyly pocity příjemné. Aspoň věděl, že tam Draco někde je. A to znamenalo, že se k němu vrátí. Snažil se proto myslet jen na příjemné věci. Na jejich první pusu. Na jejich první milování. Na jejich sliby. Nemyslel na hádky.

Příjemné vzpomínky v něm vyvolávaly příjemné pocity. A ty chtěl k Dracovi vysílat. Věděl, že je Draco cítí. Naději, lásku a víru v jejich budoucnost.

A taky cítil vděčnost k profesoru lektvarů. Kdyby nebylo jeho, nepovedlo by se to. Jen díky němu věděl, co dělat a jen díky němu teď čeká až se mu Draco vrátí. Pomohl jim oběma.

Někde vzadu, hodně vzadu byla také potlačovaná zuřivost na ředitele. Pokusil se zase všechno zkazit. Ale na tohle teď nebyla vhodná chvíle. Potřeboval, aby se Draco vrátil. Nechtěl ho zastrašovat špatnými pocity.

Pořád vypadal jakoby jen odpočíval. Výraz klidný, dýchání mírné, srdce tlouklo ukázkově podle měřítek. Až do chvíle, kdy konečně otevřel oči.

Harry by si toho nejspíš ani nevšiml, protože měl oči zavřené, ale ke všem pocitům vysílaných Dracem k němu se najednou objevila i panika. A to ho vyděsilo. Jaká to byla úlevy, když spatřil jeho oči otevřené.

,,Draco." zašeptal a stiskl mu ruku. Ale chlapec nic neřekl. Jen se na něj díval a paniku pomalu vystřídala radost.

,,Jsem v nebi?" zeptal se nakonec.

A Harry se zasmál. ,,Představuješ si nebe, jako ložnici svýho kmotra?" Draco neodpověděl, tak Harry pokračoval. ,,Nejsi v nebi. Nejsi ani mrtvý."

Ale Draco jakoby ho neposlouchal. Stále zasněný výraz ve tváři. ,,Tak nakonec jsme spolu." zašeptal. ,,Ale co tady děláš? Ty tu nemáš být."

A Harry z něj zase cítil strach. ,,Draco, poslouchej mě. Nejsi mrtvý."

,,Ale udělal jsi to. Pamatuju si ten nůž." nakrčil Draco obočí.

,,Udělal." přikývl nebelvír. ,,Ale taky jsem udělal další věc..." nadechl se aby pokračoval. ,,To spojení Draco. In Corde. A povedlo se to. Jsi tady. Zpátky u mě." A teprve teď, když to řekl nahlas svému Dracovi, cítil, jak mu spadl kámen ze srdce. A Draco to zřejmě cítil taky.

,,Nerozumím tomu. Nesnášel jsi mě. Nechtěl jsi se mnou mluvit."

,,To není tak úplně pravda." odpověděl. ,,Budeme si muset hodně věci vysvětlit. Teď ale chci udělat jen jedno." usmál se a znovu se sklonil, aby mohl spojit jejich rty.

Jen se na ně lehce natiskl a pomalu se jich dotýkal. Čekal na Draca, chtěl ať ten první krok udělá on. Věděl díky poutu, jak se cítí a nechtěl na něj tlačit. Draco se ale nenechal dlouho pobízet. Rukama si přitáhl Harryho co nejblíž to šlo a pootevřel ústa, aby se jejich jazyky setkaly. Byl to polibek hodně podobný jejich prvnímu. Jen lehké oťukávání, poznávání se. Přesto jiný.

,,Takže jsem neumřel." přesvědčoval se Draco, jakmile se od sebe odtrhli.

,,Ne." zasmál se znovu Harry. ,,neumřel."

oo

Tak tady máte další kapitolu. Snad se líbila. Budu ráda, když mi o tom zase dáte vědět :). 

Dneska jsme si prošli rituálem spojení a povedlo se. Máte radost? Příště nás čeká rozhovor Harryho a Draca a plno dalších věcí. 

Moc děkuji za minulé reakce a speciální poděkování za krásné komentáře míří za @Harold_Banana, @saralubbadova a @Milujiyaoi <3.

Další kapitola nejpozději v neděli :). Užívejte léto