Draco nesnášel tenhle byt. Nesnášel ty pocity, které v něm vyvolával. Pocity a vzpomínky. Nemohl si dovolit vzpomínat a přesto nedělal nic jiného. Každý koutek, každá část toho bytu na něj křičela Harryho jméno. A nepomohlo nic. Zacpat si uši? I když okamžitě věděl, že je to marné, i tak to zkusil. Bez úspěchu. A proto z něj utíkal. Netrávil v něm víc času než bylo nutné.

Teď tu ale seděl. Spolu s Hermionou Grangerovou a Ronem Weasley. ,,Tajná noční porada." říkal Weasley a Draco nad tím protáčel oči. Není se proč radit. Plán byl jasný a i když ho Harry trochu kazil svými střípky vzpomínek, pořád nebyl důvod v něm nepokračovat.

Sešli se v noci. Neměli jinou možnost. Čekalo se až Harry usne, aby nekladl zbytečné otázky, na které by stejně nemohl dostat pravdivou odpověď.

,,Slyšel jsi, co řekl Snapovi?" zajímala se Hermiona.

,,Myslíš to, že mu vzali něco důležitého? Severus se zmínil." odpověděl zmijozel a snažil se předstírat, že se vlastně nic neděje. Ale Hermiona nikdy nebyla hloupá.

,,Ví to Draco. Ani vymazání paměti nepomohlo. Chybíš mu i tak."

,,Neví nic konkrétního. Nezveličuj to Grangerová." protočil na ni oči.

,,Malfoy, nehraj si na drsňáka." vložil se do debaty Ron. ,,Všichni víme, že to vůbec neprobíhá tak, jak by mělo. Harry má otázky, spoustu otázek a do toho si sem tam na něco vzpomene. I když mu to nedává pořádně smysl. Je to Harry. Nedá si pokoj, dokud na to nepřijde."

,,V tom případě si budeme muset pospíšit. Provést to dřív, než se to stane."

,,Nesouhlasím. Podle mě by se to mělo zastavit dokud je čas. Celý to bylo nepromyšlený. Harry nic nechápe. Nechápe proč nehraje famfrpál, nechápe proč má na hrudi jizvy, ale hlavně nechápe proč pořád cítí smutek a ztrátu. Ubližuje mu to." pokračoval Ron a Hermiona přikyvovala.

Ale Draco neodpověděl. Koukal před sebe do zdi, myšlenkama úplně někde jinde. Daleko od nich, od všech.

,,Malfoy, vnímáš?" zatřásla mu ramenem Hermiona a on se na ni zmateně podíval a přikývl.

,,Jak jsem řekl. Je pozdě. A teď bych se rád vyspal." a vstával aby je vyprovodil.

,,Jo. Jako bys mohl spát. Viděl ses teď někdy? Vsadím se, že jsi pořádně nespal od neděle. Což bude zítra týden." Pronesl Ron trpce, ale i když tón nebyl příjemný, vůbec to nemyslel špatně.

,,To naštěstí není tvůj problém Weasley. Ty se starej jen o to, jak spí tvoje holka." Odbil ho Draco a odklonil obraz, aby nebelvíři mohli prolést ven. Udělali tak bez řečí. Oba věděli, že s ním ani nehnou. Rozhodl se.

První si ho všiml Ron, který okamžitě chytil Hermionu za ruku. Zastavili se a nervózně se na něj dívali. Vůbec nevěděli, co říct. Draco, který už se chystal je opustit a zavřít nechápal, proč se najednou zastavili a nehli se z místa. Nahnul se proto ven, aby se podíval, co je zastavilo.

Stál tam. Opřený o zeď a s Pobertovým plánkem v ruce. Upřeně je sledoval.

,,Pořád mi budete tvrdit, že se nic neděje?" zeptal se Harry ostře a střílel očima z jednoho na druhého a na třetího. Třetí byl Draco a Harryho zrak na něm zůstal nejdýl. A on to nezvládl. Musel pohled sklopit k zemi.

oo

Harry ležel v posteli a snažil se usnout. Byla sobota, ale i tak už bylo dost pozdě. Měl plnou hlavu zmatku. Bylo to vážně divné. Uprostřed noci se vzbudil a zjistil, že Ron ve své posteli není. Chvíli čekal, ale kamarád se nevracel. Proto vzal do ruky svůj plánek a hledal. Jaké bylo překvapení, když zjistil, že Ron i Hermiona jsou spolu s Dracem Malfoyem? Jejich nepřítelem? To byla stará známá věc.

A pak, když se střetli tváří v tvář a Harry se jich narovinu zeptal, tak zase zapírali. Ani jeden z nich nebyl schopný přijít s vysvětlením, co se to sakra děje. Malfoy se dokonce schoval do svého bytu, jak zbabělec. Což Harryho přivedlo k další otázce. Proč blonďatý zmijozel nebydlí spolu s ostatními ve sklepení?

Nesnažil se na své přátele tlačit. Oni jeho prosby ignorují. Nejsou ochotni mu nic říct, takže on se jich prosit nebude. To ale jeho touhu po vědění nijak nesnížilo. Spíš naopak. Všechno to musí mít něco společného s Dracem Malfoyem. Netušil co, ale udělá vše proto, aby to nakonec zjistil. A s touhle myšlenkou konečně usnul.

oo

,,Jak je na tom matka Severusi? Něco nového?" zeptal se Draco v neděli svého kmotra. Navštívil ho hned po snídani.

,,Nic Draco. Žádná změna. Možná by pomohlo, kdybys ji navštívil."

Ale Draco jen zakroutil hlavou. ,,Já už se s ní rozloučil.

,,Draco." začal Snape opatrně. ,,Nikdo z nás neví, co má ředitel dál v plánu. Může to ještě celé trvat. Tudíž se klidně můžeš za matkou podívat."

,,Není to dobrý nápad. Navíc už to nebude dlouho trvat. Brumbál se bojí těch Harryho střípků. Pospíší si."

,,A ty z toho strach nemáš?" zajímal se.

,,Mně to spíš ubližuje. Lepší by snad bylo, kdyby mě nenáviděl, stejně jako před rokem. To jak se na mě dívá...bolí to."

,,Chápu." přikývl.

oo

,,Co máte v plánu dál řediteli?" musel to vědět. Šel za ním hned, jak Draco opustil jeho kabinet. Nemohl se dívat na to, jak je zničený. Nešlo to.

,,Budeme muset Harrymu říct pravdu." sdělil mu klidně Brumbál a Snape zalapal po dechu.

,,Pravdu? To nemyslíte vážně. Po tom všem." zeptal se nedůvěřivě.

,,Samozřejmě jen tolik, kolik potřebuje vědět. Bojím se, že kdybychom Harrymu teď tvrdili, nebo se ho snažili přesvědčit, že je pan Malfoy následovník Voldemorta, nevěřil by nám. Nedonutili bychom ho. Budeme mu tedy muset říct pravdu o viteálu a o tom, co musí vykonat. A to co nejdříve, vzhledem k jeho stavům, kdy objevuje ztracené útržky vzpomínek."

Je to dobrá volba? Severus nad tím přemýšlel, ale netušil.

,,Co když odmítne?"

,,Jistě, nebude to lehké, ale stále jednodušší než před týdnem. Nezapomeň, že Harry si nepamatuje své city k němu a pokud mu řekneme, že po tom nebude žádná překážka k poražení Voldemorta...věřím, že to vyjde. Netouží po ničem jiném víc, než aby byl volný a Voldemort mrtvý."

,,Tím si nejsem tak jistý." protestoval Severus. ,,Nejvíc v této chvíli touží po pravdě."

,,Jistě...ale pokud mu řekneme, že se pravdu dozví, jakmile splní své poslání..."

Snapovi se z celé téhle situace zvedal žaludek. Zašlo to moc daleko. Kéž by ho Draco poslechl. Kéž by se nechoval jak hrdina. Jako ten, co se obětuje a prostě s Potterem utekl.

Kdo bude vinen vraždou? Ty Albusi. Jenom ty. Válka tě zaslepila, ovládla. Jak moc jsi rozdílný od Temného pána, když tě kroky, které děláš vedou přímo do pekla? Jednou se tam všichni tři setkáme...

oo

Harry vešel do ředitelny. Nerad. Pořád ten vztek. Bylo to zvláštní. Nemít někoho rád, cítit k němu šílenou nedůvěru a přitom neznat důvod. Protože si na něj pamatoval jako na toho hodného. Neznal ten důvod, proč ho nemá rád. Přitom věděl, že je to tak správně.

,,Harry, jsem rád, že jsi tady. Posaď se." usmál se na něj ředitel sedící za svým stolem.

Harry se rozhlédl po ředitelně. Byli sami. Přešel místnost a posadil se do křesla. ,,Chtěl jste se mnou mluvit?"

,,Ano chlapče. To ano a určitě víš proč. Myslím, že je načase si promluvit o tom, co je potřeba udělat dál."

Harrymu se nechtělo mluvit. Proto jen přikývl.

,,O věštbě se bavit nemusíme. Víš o ni všechno." pokračoval Brumbál. ,,Je tvým osudem zabít Voldemorta. Nejdřív, ale chlapče, musíš překonat ještě jednu nemilou překážku." Brumbál se odmlčel a sledoval Harryho obličej. Ten, ale nepohnul ani svalem.

,,Víš co je to viteál Harry?" zeptal se ho ředitel zbytečně. Ještě před dvěma týdny to věděl, ale teď, po zásahu do jeho vzpomínek, ne. Takže jen sledoval, jak nebelvír zakroutil hlavou a pokračoval.

,,Viteály jsou objekty té nejčernější magie a to z toho důvodu, že je potřeba vraždy, aby byly vytvořeny. Každá vražda nese následky...vražda rozetne duši vedví. A ta část duše může být vložena do nějaké... ,,nádoby". Majiteli části oné duše viteály poskytují nesmrtelnost. Dotyčný nemůže být zavražděn, dokud viteály nejsou zničeny. A Voldemort má takový viteál. A nemůže být poražen, dokud viteál nebude zničen. A musíš ho zničit ty."

Harry nad jeho slovy přemýšlel. Zdály se mu povědomé, ale měl v hlavě opravdu prázdno. ,,Dobře." řekl po chvíli ticha. ,,Kde ho najdu?"

,,Nebudeš muset hledat Harry. Je tady na hradě. Jedná se o pana Malfoye." nebral si servítky ředitel a řekl to rovnou. Na co zdržovat.

Harry nakrčil obočí a zamračil se. Přemýšlel. Nakonec se zasmál. ,,Děláte si legraci."

,,V tak závažné věci bych si to nedovolil, chlapče."

,,Snažíte se mi říct, že mám zabít Malfoye?" pronesl pomalu.

,,Ano, přesně tohle ti říkám. Jinak Voldemorta neporazíš."

,,Nemůžu přece zabít člověka. Malfoy nic neprovedl." vzdoroval.

,,Harry, chvíli mě poslouchej. Není to příjemné a už vůbec to není dobrá věc. Ale mysli na to, že potom už nebude nic bránit. Budeš mít volnou cestu a zabiješ ho. Já to vím Harry, ty to dokážeš. A pak bude klid. On nebude existovat. Zachráníš svět. Budeš hrdina."

,,O to nestojím." odsekl mu.

,,Jistěže to vím, ale Harry. Pan Malfoy o všem ví a je s tím smířený. Ví, že je to potřeba, že není jiná cesta."

Souhlasil? Draco Malfoy souhlasil s tím, že ho zabije? Není možné. To nesedí k tomu sobeckému a rozmazlenému zmijozelovi, kterého Harry znal. Znal? Opravdu ho znal?

,,Řekněte mi jedno pane. Už jsme tento rozhovor někdy vedli?"

Čekal tuhle otázku. Bohužel nemohl na ni odpovědět pravdivě. Co kdyby se dovtípil dalších věcí. ,,Jistěže ne chlapče."

Lže. Došlo Harrymu hned. A najednou nebylo tak těžké pochopit ten vztek. On si tady klidně sedí, popíjí si čaj a lže mu přímo do očí v tak důležité věci. Nahlas to ale neřekl. Řekl něco úplně jiného. ,,Udělám, co je třeba pane."

oo

Draco Malfoy seděl ve svém bytě. Na posteli a psal dopis. Ano dopis. Harrymu. Protože jak chytře podotknul Severus. Harry se jednou dozví pravdu. A on už tu nebude, aby se mu omluvil a vysvětlil mu důvody. Proto se je snažil vypsat na pergamen. Nedoufal v odpuštění, protože taková věc se odpustit nedala. Zradil ho. Lhal mu. Podvedl ho, ale to všechno z velkých důvodů. A z lásky. Není to snad ta nejdůležitější věc? Jistě, byla tam ta věc, že Voldemort si nezaslouží žít. Ba co víc. Zaslouží si hnít v pekle. Ale ten nejdůležitější důvod byl, že Harry pak bude volný. Už se nebude trápit tím, že umírají lidé. Nebude je vídat na jejich poslední cestě. Bude žít.

V hloubi duše ale cítil pochybnosti. Až Harry zjistí pravdu, dokáže s tím žít? Protože Draco si moc dobře uvědomoval, že kdyby to bylo naopak, tak on by to nedokázal. Není svět ve kterém by chtěl existovat bez něj. Stačilo mu těchto pár dní, aby se o tom jen přesvědčil. Harry je ale silnější. A bude mít kolem sebe soustu lidí, kteří mu s tím pomůžou. Musí doufat.

Z psaní a z úvah ho vytrhl pisklavý hlas víly. ,,Je tady." pištěla nahlas. ,,Vrátil se."

,,Kdo?" nechápal Draco.

,,Harry Potter. Je tady." vysvětlila víla trpělivě.

Draco se zarazil. Potter a tady? Proč? ,,Tak ať zase odejde. Řekni mu, že tu o něj nikdo nestojí." Taková lež.

,,To jsem zkoušela, ale trvá na tom, že půjde dovnitř. Prý klidně použije sílu. Prosím pane Draco, nenechte ho, aby mi ublížil."

Draco se tomu zasmál, nedovedl si Harryho představit, jak cupuje obraz na cucky, aby ho víla přece jen pustila. Netušil ale, co ho sem přivádí. Tím pádem si nemohl být jistý čeho je schopen. Zvládne to? Má na to dost sil? Na to divadlo? Udrží masku? Netušil. ,,Tak ho pusť." Musí to vydržet. Není cesty zpět.

,,Máš to tady fakt hezký." přerušil jeho přemýšlení Harryho hlas.

Kdyby jsi tak tušil, že jsi tu ještě před pár dny bydlel se mnou. Spal se mnou v té posteli. Miloval mě. ,,Díky Pottere. Je to vše co jsi chtěl?" okamžitě nasadil masku.

,,Chci si promluvit." nedal se vyvést z míry nebelvír.

,,Tak prosím. Poslouchám."

,,Vím o tom viteálu." začal opatrně a sledoval Dracův výraz. Ten se ale pořád tvářil stejně. ,,Jak jsi s tím mohl souhlasit? Nesedí to k tobě." pokračoval.

,,Máš pravdu Pottere. Nesedí to ke mně. Ale možná už jsi slyšel o tom, co pán Zla udělal mé rodině. Nezůstal mi nikdo. Nikdo, pro koho bych tu byl. A takhle aspoň můžu pomoct u jeho porážky. Takže buď tak laskav a udělej to." dýchej...nezapomeň dýchat.

,,Ty to myslíš vážně." konstatoval Harry s otevřenou pusou a zmijozel jen krátce přikývl.

,,Takže co. Mám to udělat hned?" zvedl Harry obočí.

,,Čím dřív tím líp." překvapil zmijozel odpovědí. Na co čekat?

A Harry se skutečně pohnul, hůlku v ruce připravenou aniž by si toho Draco všimnul. Byl u něj tak rychle, že blonďatý chlapec ani nestačil dokončit jeden z nádechů. Pak už ale dýchat nemohl.

Zastavil se těsně u něj. Hůlku mu zapíchl do hrudi a zahleděl se mu do očí. Ten pohled ho pálil.

,,Takže to chceš Malfoy? Abych tě zabil?" ujišťoval se nebelvír.

Ale Draco ze sebe nevydal ani hlásku. Tak blízko.

A Harry se na něj zahleděl. Ovanula ho vůně vanilky a mandlí. Miloval tu vůni. Tak známá a zároveň neznámá. Nadechl se zhluboka, jako by ji chtěl celou dostat do sebe. A zároveň se pořád díval. Řekni mi kdo jsi. Prosil pohledem. A pak to uviděl. Ten smutek a strach v očích, jako před pár dny v učebně lektvarů. Ne, tohle není Draco Malfoy kterého si pamatoval. I když se pořád snažil tak chovat. Není to on.

Harry si něvědomky olíznul rty a přiblížil se k němu ještě blíž.

,,Co to děláš Pottere?" zeptal se ho chlapec zděšeně a potichu. Ale neuhnul. Neutekl.

,,Já nevím." zašeptal Harry. Nevěděl co dělá, ale tak nějak věděl, že dělá dobře. Že tohle je přesně to místo, kde má být. Kde chce být. Nepamatoval si proč, ale Malfoyova blízkost v něm budila pocit bezpečí a ještě něco. To ale Harry neuměl pojmenovat. Byl ze všeho zmatený. Takže ano. Nelhal. Nevěděl co dělá, ale ať to bylo cokoliv, udělat to chtěl. A proto se nahnul ještě trochu víc a spojil jejich rty a k jeho překvapení, Malfoy mu polibek oplatil.

Nebudu ti lhát. Nikdy. A neopustím tě.

Slibuješ?

Slibuju.

Já tě potřebuju u sebe.

Neříkej to...prosím.

Jak bych to mohl neříct, když to moje srdce křičí?

Miluju tě.

To je moc dobře Pottere.

Jsme v tom spolu.

To tebe potřebuju. Jak si vůbec můžeš myslet, že někoho potřebuju víc než tebe.

Utečeme a začneme od začátku. Jenom my dva.

Miluju tě.

Miluju tě.

Navždycky.

Ty vzpomínky jim projely jako nůž. Bolely. Hodně bolely.

Harry se od těch rtů odtrhl a vyděšeně se na Draca podíval. Na Draca. Jediného člověka, kterému věřil. Miloval ho. Jak to mohl udělat?

,,Co jsi mi to udělal?" nevěřil. Jak mohl?

Ale Draco neodpovídal. Díval se na něj. Strach mu vycházel z každé částečky těla.

,,Mluv." řekl ostře.

,,Nevím o čem mluvíš." zkusil Draco, i když si byl jistý tím, že přesně ví, co se děje. Harry si vážně vzpomněl. Na všechno. Viděl mu to v očích. Viděl veškerou bolest a zradu. A když to viděl, to jak se na něj Harry díval. Věděl, že je vše ztraceno.

,,Ty nevíš?" křičel na něj Harry. ,,Na tohle jsi neměl právo. Nikdo z vás. Jak jsi mohl Draco?"

,,Bylo to pro tvoje dobro." Draco nekřičel. I když by rád. Potřeboval to ze sebe dostat. Ale nechtěl přilívat olej do ohně.

,,Pro moje dobro." opakoval po něm nebelvír. ,,To už tu jednou bylo. Pamatuješ? Na začátku roku. Když ses na mě vykašlal. To bylo taky pro moje dobro. Neměl jsem ti nikdy znovu uvěřit." kroutil hlavou Harry, ale jako by mluvil spíš k sobě, než k Dracovi.

,,Co to říkáš? Copak to nechápeš? Nikdy bys to nezvládl kdybysme to neudělali."

,,Ovšem teď je situace naprosto vyřešená, co?" zasmál se Harry nešťastně.

,,Nikoho z nás nenapadlo, že by sis vzpomněl." přiznal Draco. Jak to vůbec bylo možné? Byl snad cit mezi nimi natolik silný, že ani kouzla nedokázala aby na sebe zapomněli?

,,Tak to bych se vám možná měl omluvit, nemyslíš?" ironický Harry.

,,Harry...prosím tě uklidni se. Já ti to vysvětlím. Jen...se na chvíli posaď. Je toho teď hodně, ale...když se to stalo...já...vysvětlím ti to. Promluvíme si." pokusil se ho Draco chytit za ruku, ale Harry mu ji vytrhnul.

,,Ty jsi ten poslední člověk se kterým chci mluvit." prsknul na něj Harry. ,,Já...musím odsud." a odešel. Nechal tam Draca jen tak stát.

oo

 Tak máme tady další kapitolu :). Snad se líbila, kdyžtak mi o tom dejte zase vědět. 

Děkuji všem za hvězdičku u minulého dílu a @saralubbadova a @Harold_Banana děkuji za milé komentáře <3.

Další díl asi za týden ve čtvrtek. Užívejte krásné počasí.