Draco si uvědomoval, jak tahle noc byla zvláštní. Harry se od něj nehnul ani na krok, což chápal. Sám by se zachoval stejně, kdyby situace byla opačná. Stále ho držel za ruku, stále ho hladil po tváři, hladil ho rty po krku, opatrně, protože se bál, aby mu neublížil, ale něco bylo jinak. Vyhýbal se mu. Dělal, co mohl, aby se mu vyhnul pohledem. Koukal se kamkoli, jen aby se mu nemusel podívat do očí. A to Draca mátlo. Na jedné straně z Harryho cítil obrovskou úlevu a radost, že je v pořádku, že se mu povedlo ho zachránit. Na straně druhé. Cítil z něj strach. A nechápal proč, protože Harry o tom zatím nechtěl mluvit. Na otázku, co se děje, a že se Draco ptal často, odpovídal, že na všechno je čas. Ať vydrží. A tak čekal. Ale děsilo ho to. Co se mohlo stát, že se Harry bojí se na něj jen podívat?

V noci se mu zdálo o otci. Překvapivě ne o tom, jak ho mučil a týral. Jak se ho pokoušel po kouskách zlomit, jakou radost mu působila každá rána na jeho těle. Ne. Zdálo se mu o tom, jaké to bylo, když byl malý. Na okamžik, kdy k pátým narozeninám od něj dostal své první koště a našel v sobě tolik trpělivosti, že ho dokonce učil na něm létat. Prostě na dobu, kdy se zdál ještě normální. A byl to hezký sen.

Nebylo tedy divu, že ráno po probuzení, byl kvůli tomu značně podrážděný. Nebylo to lehké, vzbudit se z docela hezkých vzpomínek do té kruté reality. Věděl dávno, že se jeho otec zbláznil, ale představy v porovnání se skutečností se nedaly srovnat.

A k tomu Harry, který se na něj stále odmítal podívat. Vydržel čekat přesně do snídaně. Když spolu seděli u malého stolku, stále na ošetřovně, vrtali se každý ve svém talíři, Dracovi došla trpělivost.

„Fajn, takže co se přesně stalo?"

Ale Harry se zatvářil odmítavě. „Draco... nevím jestli... možná ještě není čas-"

„Přesně teď je ten správný čas. Něco se děje, tak to vyklop, všechno."

A teprve teď se mu Harry zadíval do očí. V tom pohledu bylo tolik strachu a zároveň prosby, aby ještě počkal, ale Draco čekal dost dlouho. Potřeboval to vědět.

„Fajn," vzdal to nakonec Harry.

oo

Takže Blaise. Celou dobu to byl Blaise. Když si Draco vzpomněl, jak se mu celou dobu svěřoval. Jak mu od začátku vyprávěl o zmatku, který měl ve svých citech, které choval k Harrymu. Jak ho jako správný kamarád utěšoval, zatímco se mu nedařilo najít k Nebelvírovi zase cestu. Byl pro něj oporou. Věřil mu. Nebyla věc, kterou by mu neřekl. Nikdy se nebál, že by ho kamarád zradil. Utěšoval ho, zatímco se třásl strachy, když se přišlo na to, jaká kletba byla na jeho Harryho uvalena. Dával mu naději, že vše bude v pořádku. A pak, když se dali konečně dohromady, sdílel s ním jeho radost. Snažil se jeho přítele přesvědčit, aby se s ním nechal magicky spojit a pak tohle?

Jak ho mohl přátelsky hladit po zádech, zatímco se Draco utápěl ve strachu o Harryho, když si nebyli jistí, jak moc mu kletba ublíží, když to byla celé jeho práce? Co za člověka dokáže tohle všechno, aniž by to na něm bylo poznat? Protože Draco na něm nepoznal vůbec nic. A to byl přesvědčený o tom, že ho zná. Panebože, vždyť spolu prakticky vyrůstali. Nebylo to tak, že by se poznali až ve škole. Trávili spolu celé dětství. Vždycky ho bral spíš jako bratra než jako kamaráda. A on to završil tímhle. Vpustil do hradu jeho otce a nechal ho odvést, i když mu muselo být jasné, co ho čeká.

Kdyby se teď objevil před ním, nebyl si jistý, co by udělal, proto asi bylo dobře, že ho Brumbál nechal odvést bystrozory.

Ano Brumbál. Kdyby záleželo jen na něm, Draco už by nebyl. Harry mu řekl, jak dělal, co mohl pro to, aby se nikdo nedostal z hradu a šel ho zachránit. Harry se kvůli tomu na něj zlobil a Draco to chápal. Sám ale k němu zlost necítil. Chápal i jeho pohled. Jít na Manor bylo bláznovství. Měli štěstí, že Voldemort tam zrovna nebyl, protože měl plné ruce práce se zabíjením mudlů, ale bůh ví, jak by to dopadlo, kdyby přítomen byl. Nechtěl si to ani představovat.

Ho samotného, mezi tím vším mučením ani nenapadla možnost, že by přežil. Byl smířený s tím, že tam umře. Jenže Harry si tam pro něj přišel.

A při té příležitosti, mu zabil otce.

Ve chvíli, kdy Harry domluvil na sebe několik minut jen koukali. Harry napjatě očekával, co Draco řekne, ale ten jen mlčel a koukal na svého přítele. Po těch několika nekonečných minutách to byl tentokrát Draco, kdo sklopil zrak. Aniž by cokoli řekl, zvedl se a ošetřovnu opustil a Harry se ho ani nepokusil zastavit.

Takže seděl na dvoře na jedné z laviček. Bylo docela chladno, ale bylo mu to jedno.

Už se nedivil, proč se Harry tak vyhýbal jeho pohledu. Asi by se choval stejně.

Zabil mu otce. Opravdu to udělal. Zabil muže, díky kterému se narodil, muže, který se o něj staral, v rámci možností, dokud se nezbláznil. Muže, který se ho jako syna vzdal, unesl ho, mučil ho, málem ho zabil. Mohl se za to na Harryho zlobit? Ovšem, že ne. A přesto se zlobil.

Abyste to nepochopili špatně. Lucius Malfoy si zasloužil zemřít. To, co udělal bylo horší než cokoli. Chtěl zničit všechno, o co se snažila Narcissa, protože ta zemřela, aby Draca ochránila, ale...proč to musel být Harry?

Harry byl ta nejčistší osoba, jakou kdy poznal. Byl odvážný, byl spravedlivý a byl milující. On byl hrdina, nebyl vrah, i když se jednalo o Luciuse.

Během pár hodin Harry použil dvě ze tří kleteb, které se nepromíjejí, a to jen kvůli němu.

Ano, bylo mu předurčeno Avadu jednou vyslovit, ale jen jednou a na jednoho určitého „člověka". Na Voldemorta. Každé jedno použití nepromíjitelné kletby člověku něco vezme. Může ho to změnit.

„Vidím, že ti je lépe," vyrušil ho z přemýšlení známý hlas.

Podíval se na svého kmotra, který si sedal na lavičku vedle něj. „Bylo mi dobře už včera," odpověděl bez zájmu.

Severus ho chvíli zamyšleně pozoroval, než ticho opět přerušil. „Potkal jsem Pottera."

Nic víc neřekl. Jen tahle slova. Nechal je viset ve vzduchu. Rozhodl se, že rozhovor musí začít Draco. Nemělo cenu ho do něj nutit.

Jeho kmotřenec seděl, hlavu sklopenou a pozoroval svoje ruce. Třásly se.

„Neměl jsi mu to dovolit," vyčetl mu po chvíli.

Severus Snape se suše zasmál. „Nevím, jak si tu situaci představuješ Draco, ale on se mě na svolení neptal." A Draco kývnul hlavou, aby mu dal vědět, že rozumí, ale mlčel. Proto profesor pokračoval. „Nikdy jsem neviděl takové odhodlání, jaké měl Potter. Udělal by všechno, aby tě zachránil. Víš, že v lásce ho zrovna nemám, ale jsem mu vděčný. Kdyby ho nebylo, tak bys -" Nedokončil to. Nemohl to vyslovit. „Miluje tě," řekl místo toho.

„Vždyť já vím," zašeptal Draco trochu zoufale.

„Skvěle. A víš i to, že si myslí, že mu to neodpustíš? Že se vážně zlobíš, že ti zabil otce? Že to nepřekonáš?"

A teprve teď se na něj jeho kmotřenec podíval. Ušklíbl se. „Jsem vážně hlupák, co?"

„Věř, že já bych použil trochu jiná a ostřejší slova. Výsledek by ale byl stejný," vysmíval se mu Snape.

„Musím ho najít." Postavil se najednou blonďatý Zmijozel a měl se k odchodu. „Díky, Severusi." A nechal ho tam samotného.

oo

Harry přecházel po jejich bytě. Jejich bytě? Byl to stále jejich byt? Je tu možnost, že by ho Draco vyhodil? Nechtěl na to myslet, nechtěl si to připustit, ale vzhledem k jeho reakci, když se dozvěděl celou pravdu... Harry věděl jistě jen jednu věc. Kdyby ho Draco opustil, asi by to nezvládl, ale ani to by ho nedonutilo litovat toho, co udělal. Mohl ho jen omráčit, stejně jako to udělali s Bellatrix, ale jen ta představa, že by se ta situace mohla někdy opakovat v něm vyvolala tolik vzteku a hlavně jistoty, že to nedopustí. Proto to udělal.

Měl bych ho najít, rozhodl se a rovnou se vydal ke dveřím, a tak tak stihl uhnout, protože obraz se v tu chvíli odklonil a vstoupil Draco.

Vrátil se, ulevilo se Harrymu. Zmijozel ale nic neřekl, jen se na něj díval. A tak promluvil Harry a řekl první věc, kterou měl na jazyku. „Nebudu se za to omlouvat," vyhrknul ze sebe. Mohl začít líp, ale potřeboval, aby věděl, že toho ani v nejmenším nelituje.

„Samozřejmě," ušklíbl se na něj Draco, zatímco zavíral dveře, aby měli jistotu, že mají soukromí.

„Udělal bys to samé," pokračoval Harry. „Jsem si jistý, že bys udělal to samé."

„Ano," připustil, „udělal. Jenže mezi náma je rozdíl Pottere. Já nejsem žádný hrdina. Moje duše není čistá."

„Počkej," zastavil ho Harry. „Jde ti o moji duši? Bojíš se, že jsem si ji... pošpinil?"

„Ano. Nemůžeš rozhazovat nepromíjitelné pokaždé, když se o mě bojíš."

„Slyšíš se, co říkáš?" zvyšoval hlas Harry. „Takže já nesmím, ale kdyby byla situace opačná, tak ty můžeš?"

„V podstatě ano. Musíš pochopit, že každá ta kletba si z tebe něco vezme..."

„Bože Draco," protočil oči Harry. „Přestaň s těma kecama o duši. Nejsme v žádné zatracené telenovele. Budeš se prostě muset smířit s tím, že tvůj partner není až takový hrdina, jak sis myslel a že by udělal všechno pro to, aby tě ochránil."

„Nemám ani tušení, co je to telenovela," odpověděl Draco a Harry se rozesmál. Přistoupil ke svému příteli blíž a objal ho.

„To je možná dobře. Tvůj názor na mudly by se pak zase mnohem zhoršil," smál se mu Harry do prohlubně na krku. Hned ale zase zvážněl. „Ty okamžiky, když jsi byl pryč a já nevěděl, jestli vůbec žiješ, byly to nejhorší, co jsem kdy zažil. Nemohl jsem ho nechat být. Nemohl."

A Draco se konečně uvolnil a přikývl, obtočil svoje ruce kolem Harryho pasu. A prostě jen zůstali stát na místě, pevně se drželi a užívali si to. Pak si ale vzpomněl ještě na jednu věc, kterou mu Harry vyprávěl o jeho záchranné misi. „Měli bysme jít zjistit, co je zač ten chlap, kterýho jste přivedli z Manoru." A pokusil se odtáhnout. Jenže Harry ho nenechal.

„Zjistíme... později," usmál se a přitáhl si ho zase blíž.

oo

„Takže jim zase budete lhát. Vůbec jste se nepoučil," ušklíbl se Snape na ředitele.

„Taky mi to hodláš vyčítat, Severusi? Copak ani ty nechápeš, že je to pro jeho dobro?"

„Tohle není pro ničí dobro Brumbále. A ode mě nemůžete čekat, že toho budu součástí. Draco je má jediná rodina."

„Harry musí splnit svůj úkol. Nemáme jinou šanci," snažil se ředitel obhájit.

„Ten kluk má pravdu. Je pro vás jen zbraní ve válce. Vůbec vám na něm nezáleží. Možná splní úkol, ale zabije ho to, copak to nechápete?"

A Albus Brumbál se na něj smutně usmál. „Tohle je válka. A ve válce se nelze ohlížet na jednotlivce, Severusi."

oo

Draco usoudil, že není důvod k tomu, aby vynechával školu, když se cítí dobře, a i když se ho Harry snažil ho přesvědčit, že by měl ještě odpočívat, Draco názor nezměnil. A tak seděli ve Velké síni u Nebelvírského stolu a snídali.

„Už víte, kdy proběhne ten rituál?" zeptala se jich Hermiona. Oba zakroutili hlavou.

„S nikým jsme ještě nemluvili. Zajdeme za Snapeem po vyučování a domluvíme to," promluvil za oba Harry.

„A co Brumbál?" zajímalo Rona. „Včera mě zastavil na chodbách a ptal se na tebe Harry. Na to, jak se cítíš. Možná by sis s ním měl taky promluvit."

„S ním mluvit nehodlám," odsekl Harry a když viděl, že se Ron nadechuje, aby ještě něco řekl, dodal. „A nehodlám se bavit ani o něm." Tak Ron mlčel. Ale Hermionu to nezastavilo.

„Má tě rád, Harry. Víš to."

Nebelvíra to rozesmálo. „Rád? Nemá mě rád, Hermiono. Jsem pro něj jen prostředek k naplnění věštby. Jinak nic. A opravdu se o tom nechci bavit."

Draco, který věděl, že Harry o tom jednou bude muset mluvit se chtěl taky zapojit do konverzace, ale vyrušila ho malá sovička s dopisem, která se k němu snesla. Dopis si od ní opatrně převzal a dal jí pamlsek jako odměnu.

Když dopis otevřel, celý se napnul. Harry si toho všiml, proto se mu nahnul, aby viděl, kdo mu píše.

„Zabini?" procedil skrz zuby. Vůbec se mu nelíbilo, že mu ten zrádce psal. Na druhou stranu chápal, že Draco si to potřebuje přečíst.

Draco,

nevím kde začít. Rád bych se ti omluvil, ale vím, že to nestačí. Rád bych se ti pokusil vysvětlit, proč jsem to udělal. Nemusím ti asi říkat, že tenkrát v létě, když jsi Pottera zachránil z Manoru, tak pán Zla zuřil. Já o něm do té doby jen slyšel, ale když si mě nechal předvolat a já uviděl to zuřící hadí stvoření, málem jsem se doslova posral strachy. Řekli mi o té kletbě, že mě ji tvá teta naučí. Zkoušel jsem říct ne. Ale... vyhrožoval Draco. Tím, že zabije mě i mou matku. Co jsem měl dělat? Neměl jsem jinou možnost. I kdybych po prázdninách šel za Brumbálem a všechno mu řekl, zachránil bych jen sebe. Tak jsem to udělal. Opravdu jsem ale celou dobu doufal, že ředitel se Snapeem z toho Harryho dostanou. O Vánocích na mě do toho začal tlačit tvůj otec ať ho dostanu do Bradavic. Že si zasloužíš zemřít za to, co jsi udělal. Posouval jsem to, jak jsem mohl. I když o způsobu jsem věděl dávno. Vážně jsem si myslel, že když se vrátíte, budete dávno spoutaní. Tím pádem silnější. Nenapadlo by mě, že se vrátíš jen ty a Snape. Nechtěl jsem, aby to dopadlo takhle a jsem Harrymu vážně vděčnej, že tě zachránil.

Od malička jsi byl můj nejbližší Draco. Mám tě rád jako bratra. Uvědomuju si, že jsem udělal hroznou věc. Já skončím v Azkabanu a pán Zla matku stejně nejspíš zabije, ale udělat jsem to musel. I když to asi nepochopíš ty ani Potter. Tohle je jediný dopis, který mi povolili poslat. Víc šancí mít nebudu. Je to asi těžké, ale zkus pamatovat na to dobrý, co jsme spolu zažili. Nebylo toho málo. Mám tě rád. Nezapomenu.

Blaise

Draco si dopis přečetl dvakrát a zároveň přemýšlel, s jakou emocí se má vypořádat jako první. Se vztekem? Protože ten cítil. Zlost? Nebo smutek? Byl smutný a byl zmatený. Blaise zradil. Ano, ale udělal to, aby ochránil sebe a svoji matku.

Kdyby byl ve stejné situaci... ne teď, ale předtím, než se zamiloval do Harryho, předtím, než ho zachránil, možná by se zachoval stejně. Ne možná, určitě.

„Draco." Stiskl mu Harry starostlivě ruku.

„Jsem v pohodě," pokusil se na něj usmát, ale moc mu to nešlo.

„Ne nejsi a bylo by fakt divný, kdybys byl."

Draco se na něj ušklíbl. „Zmoudřel jsi, Pottere. Vztah se mnou ti svědčí."

„No my jdeme na hodinu ať nepřijdeme pozdě. Jdete taky?" skočila jim do řeči Hermiona.

Draco se znovu podíval na svého přítele, pak znovu na Nebelvírku a zakroutil hlavu. Harry měl ráno pravdu. Jeden den volna navíc je nezabije.

oo

„Chtěl bych cestovat," promluvil zničehonic Harry až sebou trhnul. Po snídani se vrátili do bytu a váleli se v posteli.

Harry mrknul na Draca a všimnul si jeho pozvedlého obočí, tak vysvětlil. „Až to bude za náma. Chci procestovat svět. Nikdy jsem nikde nebyl. Už dlouho přemýšlím, co dělat po škole. Vím jistě, že nechci být bystrozor, ale jinak vůbec netuším, co bych rád dělal, myslím za práci. Tak bych chtěl cestovat, než na to přijdu."

„Kam bys chtěl nejdřív?" zajímalo Draca. On měl díky matce plno míst procestovaných.

„Francie," odpověděl bez zaváhání a Zmijozel se na něj usmál. „Souhlasím, všechno ti tam ukážu."

A tak strávili zbytek dopoledne tím, že plánovali, kam všude vyrazí, kam se podívají. Draco mu popisoval různá místa, mluvil o vhodných hotelech. Kde bydlet, kde nakoupit, kam zajít do divadla, restaurace, kde dobře vaří. Tak se do toho zapálili, až jim přišlo líto, že nemůžou odjet hned.

Bylo to tak polehčující. Bavit se o tom, co teprve bude. Měli před sebou nejistou budoucnost. V tuhle chvíli, jako by jim ale žádné nebezpečí nehrozilo. Jako by to nejhorší, co je čeká, byly zkoušky ve škole.

Ale ta pravá krutá realita stále existovala. Nedalo se předstírat, že není. Bylo potřeba se jí zase začít věnovat. Proto odpoledne vyrazili do sklepení za Snapeem. Ten nebyl překvapený, že je vidí ve svých dveřích. Ve skutečnosti se divil, že čekali až do odpoledne.

„Severusi," pozdravil ho jeho kmotřenec, zatímco Harry na něj jen kývnul. „Určitě víš, proč jsme tady."

„Ano, ale..."podíval se nervózně na Harryho. „Budeme muset přizvat ředitele."

„Nevidím důvod," vystartoval Nebelvír. „Na to kouzlo není jeho přítomnost potřeba. Vy přece víte, jak to spoutání provést."

„Samozřejmě, že vím Pottere. Ovšem... nastala komplikace."

„Jaká komplikace?" přerušil ho Draco.

„Proto musíme zavolat ředitele. Já o tom moc nevím."

Harry si ho zkoumavě prohlížel. Něco tady nesedělo, bylo to ale jedno. Může se rozčilovat, může nesouhlasit se zavoláním Brumbála, může trvat na provedení kouzla spoutání, ale bude mu to houby platné.

„Tak do toho," rezignoval nakonec a unaveně se zhroutil do jednoho z křesel.

oo

Brumbál se pro jednou neusmíval. Spíš naopak, zdálo se, že je nervózní. Rukou si pohrával se svými dlouhými šedivými vousy a pohled mu létal z jednoho chlapce na druhého.

Snape se snažil předstírat, že s nimi v místnosti ani není. Postavil se ke své knihovně a s přehnaným zaujetím si prohlížel knihy.

„Fajn, takže co je za problém?" ujal se slova Draco a Harry se na něj vděčně podíval.

„Severus vám jistě prozradil, že nastala jistá komplikace. Nebudu vás napínat. Není možné provést kouzlo spoutání."

„Co je to za komplikaci?" zopakoval Draco otázku, kterou položil už předtím svému kmotrovi.

„To vám v tuto chvíli neprozradím. Budete se muset spokojit s mým ujištěním," přerušil ho Harryho smích. „Děláte si srandu, že ano?"

„Harry, ujišťuji tě, že bych v této věci nikdy nežertoval."

„Tak nám sakra vysvětlete, co je najednou za problém. Ještě, než se Lucius dostal do školy a odvedl Draca, jste s tím souhlasil. Kdyby se ta věc nestala, už jsme dávno spoutaní. Tak co se stalo?"

„Bohužel Harry, nemůžu vám to říct."

„Severusi!" obrátil se Draco na svého kmotra.

„Promiň Draco..."

„Strčte si do prdele svoje omluvy," zakřičel Harry až sebou všichni trhli, včetně Draca. „Už toho mám dost. Chcete abych zabil Voldemorta, ale neřeknete mi nic, co neuznáte za vhodné. Co kdybych se sebral a zmizel? Kdo by vám pak vyhrál tu zatracenou válku? Mám právo vědět, co se stalo." Harry nepřestával křičet. Všichni na něj ohromeně koukali. Najednou, jako by jeho zloba opustila tělo. Byla téměř viditelná. Obklopila ho. Nikdo nebyl schopný nic říct. Dokonce ani Draco, který chtěl svého přítele utěšit, ale nevěděl jak.

„Pottere, uklidněte se," začal Snape, ale byl taky přerušen. Aniž by Harry řekl slovo v místnosti pohasla světla, z knihovny se vysypaly všechny knihy, a i přes zavřená okna a dveře se pokojem prohnal silný vítr.

„Harry," vzpamatoval se Draco jako první a přistoupil k němu. Nebelvír stále zuřil, ale v očích se mu zračil strach. Sám nevěděl, co se to děje. Nechal se svým přítelem chytit za ruku a nejistě se na něj podíval. „Bude to dobrý, Harry. Jen... jen se teď uklidni." A Harry věděl, že to zabírá. Draco by nemusel ani promluvit, jen jeho dotek měl na něj uklidňující efekt. Pořád byl naštvaný, pořád zuřil. Zároveň ale nechápal, co se to stalo a ani nechtěl vědět, jak by to pokračovalo, kdyby s tím nepřestal. Ať už to bylo cokoli. A tak jak se vítr v místnosti objevil, tak zase zmizel.

Stejně jako chtěl zmizet Harry. Měl ale ještě jednu otázku. „Kdo byl ten člověk, kterého jsme přivedli z Manoru?"

„Kouzelník unesený smrtijedy, víc o něm nevíme."

Harry se ušklíbl. „Zajímavé, nevěřím vám ani slovo," otočil se na Draca. „Pojď pryč." A za ruku ho táhl ke dveřím.

„Pottere?" zavolal na něj Snape. „Co tady ten nepořádek?" zeptal se.

Harry se v duchu musel smát. Jasně, neřeknou mu ani slovo, lžou mu do očí, zatajují informace, ale Snapea zajímá úklid knih.

„Věřím, že si s tím poradíte, profesore," řekl mu, aniž by se na něj otočil.

oo

„Co jsem vám říkal?" zaútočil Severus na ředitele hned, jakmile chlapci odešli.

„Abych řekl pravdu, dopadlo to ještě trochu hůř, než jsem očekával. Ale na druhou stranu jsme měli šanci vidět jednu neuvěřitelnou věc."

„Myslíte to, co Pottere předvedl? Bylo to jen ze vzteku."

„To ano, ale i tak mu to může v bitvě pomoct."

„Vy to pořád nechápete řediteli. Přišel jste o něj. Tím, jak mu lžete jste o něj přišel. Nebudu se divit, když zmizí přesně tak, jak říkal."

„To by neudělal Severusi. I když zuří, ví přesně jaká je jeho povinnost. Jaký je jeho osud."

Snape se zasmál, i když mu na téhle situaci nic směšného nepřipadalo. „Kdyby věděl, co se musí stát, aby ten osud naplnil, jak vy říkáte, už by tady dávno nebyl."

„A proto se to dozvědět nesmí, Severusi."