Seděl ve zmijozelském sklepení. V místnosti, o které do dneška neměl ani ponětí. Hrála tam hudba, všichni se bavili. Všichni až na něj. Hermiona s Ronem se ho snažili zapojit do konverzace. Bez úspěchu. Neměl náladu se bavit, neměl náladu pít. Neřekl svým kamarádům důvody své nálady. Nevěděl, jaká by byla jejich reakce, a proto raději mlčel. Kdyby si taky mysleli, že by to měl udělat, neměl by sílu se hádat ještě s nimi. Protože to bylo to, co dnes dělal celý den. Hádal se. A hádal se s osobou, kterou miloval nejvíc na světě. Nesnášel to, ale nemohl si pomoct. Draco si prostě pořád jel svou. Pořád ho přemlouval, snažil se ho přesvědčit. Ale Harry byl rozhodnutý. Neudělá to.

Takže teď seděl tady. Dělal, že vnímá svoje kamarády, ale byl duchem úplně mimo. A Draco. Ten seděl na opačné straně místnosti s Blaisem. Naštvaný výraz ve tváři.

Harry pořád nechápal, proč sem nakonec vůbec šel. Neměl náladu, ale bál se, že kdyby zůstal v bytě, tak by tam Draco zůstal s ním. A zase by se hádali. Zase by křičeli a ho hádky unavovaly.

„Dobře Harry, co se děje?" zeptala se nakonec Hermiona. Ze začátku se snažila dělat, že si ničeho nevšimla a doufala, že o tom Harry začne sám. To se ale nestalo.

„Nic. Co by?"

Ale tohle jí nestačilo. Od Vánoc se její kamarád a Draco od sebe ani nehnuli. A teď? Každý seděl na jedné straně místnosti. Od chvíle, co přišli si neřekli ani slovo a oba byli očividně naštvaní.

„Něco se stalo. A nesnaž se předstírat, že ne," udeřila na něj.

„Nepředstírám," pokrčil Harry rameny. „Jen se o tom prostě nechci bavit. Můžete to respektovat?"

Ron, který si už zvykl, že jim jejich přítel neříká vše, jen pokýval hlavou na znamení souhlasu, ale s Hermionou to tak lehké nebylo. „Fajn, když mi to neřekneš ty, možná Malfoy bude sdílnější?"

„Dělej, jak myslíš, Hermiono."

Nebelvírka si ho ještě chvíli zkoumavě prohlížela a čekala, jestli nezmění názor a nezačne mluvit, pak se ale uraženě zvedla a odkráčela přes místnost ke Zmijozelům. Harrymu to bylo jedno. Ať jí to klidně Draco řekne, hlavně ať mu všichni dají pokoj.

„Hmm, kámo, nedáme si panáka?" zkusil Ron štěstí. Hermiona je tam nechala samotné a on nechtěl odejít za ní a nechat tam Harryho.

„Pokud mě nebudeš nutit bavit se o něčem o čem nechci, tak si s tebou rád dám," usmál se na něj Harry unaveně. Ron mu úsměv opětoval a šel jim pití připravit.

Když Harry osaměl, začal přemýšlet nad tím, že by už odešel. Dá si s Ronem panáka, pokecá s ním o hloupostech, v tom se na Rona dalo spolehnout, a pak se nenápadně vytratí.

„Tak co Harry, bavíš se?" vytrhl ho z úvah známý hlas. Podíval se na chlapce, který se k němu posadil. Ani si nevšiml, že se Blaise oddělil od Draca a Hermiony.

„Jasně Blaise, skvělá párty," ušklíbl se na něj Harry.

„Přišel jsem si s tebou promluvit." přiznal zmijozelský chlapec.

„A co tě přivedlo k tomu, že já chci mluvit s tebou? Nemluvil jsem ani s Hermionou."

„No jo, ale Hermiona neví, o co jde. Já ano. Draco mi to řekl," přiznal.

Harry měl chuť vyskočit a praštit nejdřív Zabiniho a pak i svého přítele. Měl vztek.

„Myslím, že bude nejlepší, když půjdu." Postavil se a zamířil ke dveřím. Ale zastavila ho Zabiniho ruka. „Harry, musíš to udělat." A To Harryho tak vytočilo, že mu ani nedošlo, že to byla spíš prosba než rozkaz.

„Já nemusím vůbec nic," řekl zuřivě, vytrhl mu svou ruku a s třísknutím dveří odešel.

oo

Přecházel po jejich bytě a v duchu pořád nadával. Málem se nedostal ani dovnitř. Měl takový vztek, že si ho vybil na víle, hlídající jejich vchod. Ta se naštvala a odmítala ho pustit. Musel se jí asi třikrát omluvit než mu, stále ještě uražená, otevřela.

Tohle celé mu přišlo jako bezvýchodná situace. Neshodnou se, budou se kvůli tomu pořád hádat. A on byl tak unavený. Chtěl by strávit zase klidný večer. Bez hádek. Přitulit se ke svému příteli a myslet jen na to, že jsou spolu. A ne se dohadovat o tom, co je a není nejlepší. Protože nějaký magický spojení v jejich situaci prostě nebylo nejlepší řešení.

Ve chvíli, kdy se pomalu začal uklidňovat se odklonil obraz a dovnitř vešel Draco. Pouhý pohled na něj Harryho rozesmutnil a zároveň naštval. Zmijozel to asi poznal, protože zvedl ruce v obraném gestu. „Nechci se hádat," pronesl.

„Tak mi řekni jedno. Proč jsi za mnou poslal Zabiniho?"

„Já ho neposlal," bránil se blonďák. „Šel za tebou sám. Nevěděl jsem, že tě bude přemlouvat."

„Draco," začal Harry klidně, protože už hádky vážně nechtěl. Chtěl si jít lehnout. A chtěl být s ním. Tak jako ještě včera, než to Brumbál celé pokazil. „Prosím tě. Pojď už to neřešit. Nechme to být. Prosím."

A Draco k němu přišel a obejmul ho. Přitulil se k němu. Harry se v jeho náruči uvolnil. Dokud jeho přítel nezačal mluvit. „Udělal bych pro tebe všechno a ty to víš. Ale tohle ne. Harry, musíme to udělat. Musíme." Jenže Harry ho nenechal domluvit. Pořád jen musíš Harry, musíme Harry. A už měl toho dost.

„Já už na tohle nemám. Jediné, co v tuto chvíli musím, je jít pryč, abych neřekl něco, čeho bych litoval," řekl a rovnou se sebral k odchodu.

Draco se ho snažil zadržet, ale on se nenechal.

oo

Ležel v posteli. Sám. Už přes dva měsíce neusínal sám. Nikdy by neřekl, jak rychle se dá zvyknout na krásné věci. Převaloval se a byl si jistý, že dnes neusne. Že neusne, dokud se k němu Harry nevrátí.

Ten byl určitě ve věži. O tom nebylo pochyb. Věděl totiž, že tam ho nikdo otravovat nebude. Weasleymu stačilo říct, že o tom nechce mluvit a ten mu vyhověl a nemluvil.

Ale v jedné věci měl Harry pravdu. Tahle situace neměla východisko. Protože pokud nesvolí, Draco se ho bude pořád snažit přemlouvat. A to povede k hádkám. Jak dlouho bude Harry schopný tohle snést? Draco si byl jistý, že by ho nikdy neopustil. Miloval ho víc jak kohokoli, nebo cokoli jinýho na světě. Ale co Harry?

Rád by mu vyhověl a přestal o tom mluvit. Ale copak to šlo? Brumbál našel věc, která jim mohla pomoct porazit Voldemorta. Nemohli to přece jen tak přejít. A když už teď Harry byl osvobozen od kletby, bylo potřeba začít se připravovat na další věci, co mají přijít.

Kvůli tomu, jak byl zamyšlený, nakonec ani neslyšel, když do bytu někdo vstoupil. Harry přešel k posteli a beze slov si lehnul. Přilehl si, co nejblíže to šlo a nechal se Dracem obejmout. Zabořil hlavu do jeho hrudníku a vzdychl. „Promiň," zašeptal.

Zmijozel si ho přitáhl ještě víc k sobě. „Oba se chováme jak idioti."

„Draco, já vůbec nevím, co budeme dělat," přiznal Harry a nepřestával se ke svému příteli tulit. „Ale vážně se už nechci hádat. S tebou ne."

„Já vím. Já taky ne. Ale řekni mi, že tam hluboko uvnitř víš, že je to dobrá věc. Ty vidíš jen, že kdybys umřel, půjdu s tebou, ale uvědomuješ si, že by to bylo i naopak, že ano? Že kdyby se něco stalo mně, tak se to stane i tobě. A i když mě ta představa děsí, jsem ochotnej to riskovat, protože vidím všechny ty výhody."

„Děsí mě představa, že by se ti něco stalo, protože Voldemort je moje břemeno. A pokud ho nemám porazit, pokud mám umřít, nemůžu sebou stáhnout i tebe."

„Víš Harry, někdy jsi fakt idiot. Vím, že to moc neříkám, ale miluju tě, a myslel jsem, že to víš, ale asi to budu muset říct nahlas. Já nechci žít ve světě ve kterým nejsi. Copak to nechápeš?"

A teprve teď se na něj Harry podíval. Koukal se mu do očí, propaloval ho smaragdovým pohledem a řekl. „Víš, že je to tak i naopak, že ano?"

Draco se usmál. „Tak vidíš. V tom případě nám nic nebrání."

Harry zakroutil hlavu a zase se svalil na tělo pod sebou. „Jsem vážně unavený. Pojďme spát."

A i když vlastně neřekl ano, i tak měl Draco radost, protože neřekl ani ne. A nehádali se. Mluvili klidně. A zdálo se, že Harry pomalu začíná chápat důvody proč by to měli udělat.

oo

Hned ráno po probuzení Harry Draca poprosil, aby o tom nemluvili. Zároveň mu vysvětlil, že si to chce opravdu nechat projít hlavou, ale chce se rozhodnout sám. Bez přemlouvání. Tak Zmijozel souhlasil.

Seděli zrovna ve Velké síni. Harry dojídal svoje vajíčka, která si dnes dal k snídani a Draco, který už byl po jídle ho jednou rukou držel kolem pasu a druhou dopisoval úkol do Přeměňování. Nebelvír zrovna říkal svému příteli, že by neměl nechávat psaní úkolů takhle na poslední chvíli, když uslyšel tolik známé a nenáviděné slovo.

„Špatně."

Otočil hlavu a za svými zády viděl stát dva muže a ženu. Vyprostil se z Dracova objetí a otočil se celý.

„Špatně."

„Špatně."

„Draco," zašeptal Harry zničeně. Už jen z toho tónu poznal Zmijozel, že něco není v pořádku. „Děje se to znovu."

Nemusel vysvětlovat nic víc. Dracovi to došlo. Byla jen jedna věc, která Harryho donutila tvářit se takhle bezmocně. Jeho oči sklouzly po Harryho krku. Byl prázdný. Sundal si náhrdelník hned po tom, co vypil lektvar od Severuse. Samozřejmě. Byli si jistí, že je po všem. Vyděšeně ho chytl za ruku. „Tvůj náhrdelník -"

A Nebelvír si přejel dlaní po krku, jako by se ho snažil najít. Věděl, že ho nemá, ale pro jistotu. Když mu došlo, co ho čeká, zavřel oči. Bylo načase, protože postavy stojící před nimi, už se mu začínaly omlouvat. Stiskl Dracovu ruku a připravoval se na bolest.

Když proskočil první, křičel nahlas. Hodně nahlas. Na takovou bolest se totiž nedá připravit. Bylo to, jako by to prožíval poprvé.

Poslední, co vnímal, bylo Dracovo vyděšené volání. „Severusi!!!"

oo

„Bude v pořádku Draco, neboj se," utěšoval ho ředitel. „Každou chvíli se určitě probere."

Jenže blonďák ho nevnímal. Nezajímaly ho tyhle řeči. Uklidnit ho to stejně nemohlo.

„Jak se to stalo Severusi? Lektvar přece zabral. Harry ho cítil. Voldemorta. A slyšel ho. Zuřil. Takže co? Uvalili ji na něj znovu?"

„Ne. Nejedná se o novou kletbu. Je to pořád ta stejná. Zdá se, že účinky lektvaru byly jen dočasné."

„Dobře." kýval Zmijozel. „Takže jen stačí aby Harry ten lektvar pil pravidelně a bude to v pořádku?"

„Rád bych ti řekl, že je to tak Draco, ale není. Složení toho lektvaru není určeno k pravidelnému užívání. Mohlo by mu to nakonec spíš ublížit než pomoct."

„Takže jsme zase na začátku?" vložil se do debaty ředitel.

„Obávám se, že ano," odkýval mu Snape.

„Dobře. O to víc je důležité, aby vzniklo ono Magické spojení. Jak jsi na tom Draco? Přesvědčil jsi ho?" Otočil se ředitel na mladého Zmijozela.

Ale Draco kroutil zničeně hlavou. „Vy to nechápete. Tohle nás nestaví jen na začátek, ale ještě o krok dál. Nebude s tím souhlasit. Teď ne. Když není kletba zlomená, bude se bát ještě víc než předtím."

„Pokud bude nosit náhrdelník, nehrozí nebezpečí."

„Jo, to zkuste vysvětlit jemu," odsekl Draco.

„Samozřejmě to zkusím." Nenechal se Brumbál rozhodit. „Necháme tě teď s Harrym. Měl by se každou chvíli probrat."

Ale to už je nevnímal. Seděl u postele a držel Harryho za ruku. Nehodlal ho pustit.

„Bude to v pořádku. Ty budeš v pořádku," šeptal. Ale neříkal to ani tak svému příteli, jako spíš sobě. I přes ujištění madam Pomfreyové se bál. Bylo toho tolik, čím si musel Harry projít.

„Já vím, že ano," zachraptěl Harry, a ještě předtím, než otevřel oči, tak se usmál. V tu chvíli jako by spadlo Dracovi ze srdce třicet obrovských kamenů. Naklonil se k Harryho uchu a zašeptal. „Já se tak bál."

„Vážně jsem v pořádku," ujišťoval ho Harry, zatímco otevíral oči. Působil ale, že i ten nepatrný pohyb víček mu způsobuje bolest. Přesto se na Draca usmál. „Nemusíš mít strach, je mi dobře." A pokusil se posadit. Draco ho ale zatlačil zpět. „Musíš odpočívat," vysvětloval. A Harry tomu rozuměl, ale ani to ho neodradilo, aby se přece jen nevyšvihl do sedu. Musel Draca políbit.

„Takže," začal Harry, když si zase lehnul. „Jak špatné to je?"

„Ta kletba nebyla zlomená. Ten lektvar ji jen na chvíli přerušil. Používat ho pravidelně nemůžeš, protože by ti ublížil. Takže jsme tam kde jsme byli. Nevíme nic," přiznal rychle Draco.

oo

Nevěděl jistě kolik toho ještě vydrží. Ta radost ze zlomení kletby moc dlouho nevydržela. Voldemort neotálel a hned zkoušel, jestli je opravdu zlomená.

Harry věděl jistě jednu věc. Nenechá se zlomit. Zrůda jako Voldemort ho prostě nezlomí. A nezlomí nikoho, koho má Harry rád. Nedovolí to. A je jediná možnost, jak ho zastavit. Bude ho muset zabít. A udělá to.

Tolik mrtvých lidí. Lidí, kteří neudělali nic, čím by si smrt zasloužili. Tomu ale bude konec.

Draco splnil slib a nevracel se k přemlouvání ho k Magickému spojení. A Harry mu byl za to vděčný. I přes to, co se stalo, i když zjistili, že kletba stále funguje, nechal ho ať se rozhodne sám. Harry na něm viděl, jak se ho chce zeptat. Jak chce zase začít s argumenty, ale neudělal to. Chvilkama to i vypadalo, že si Draco byl jistý, že Harry už nad tím ani nepřemýšlí.

A ano, po probuzení na ošetřovně, si byl Nebelvír jistý, že spojení se konat prostě nebude, ale čím víc měl času na přemýšlení, tím víc mu to přestávalo připadat, jako totálně hloupý nápad.

Tři dny po tom, co zjistili, že kletba zlomena nebyla, seděli zase v ředitelně. Harry už se tomu musel smát. Strávil tu letos víc času, jak za celých šest let studia dohromady. Draco ho držel pevně za ruku, Brumbál se usmíval, jako vždy a Snape ani nepřišel. Prý měl neodkladnou záležitost, povídal ředitel.

„Takže," začal Harry, „souhlasím s tím spojením." Draco se vedle něj celý vyrovnal v zádech a nevěřícně se na něj podíval. Harry se usmál, ale ještě neskončil. „Mám pár podmínek."

„Jistě Harry, povídej," pokynul mu ředitel

„Oba dva projdeme tréninkem. Musíme minimalizovat nebezpečí, že se jednomu z nás něco stane."

„Samozřejmě," souhlasil

„A druhá věc. Nemyslete si, zjistil jsem si plno věcí. A tohle magický spojení je závažnější, jak svatba. Je to na celý život. Nelíbí se mi okolnosti, proč do toho máme jít, ale když už to tak je, jsem rád, že je to s Dracem. Nikdo jiný by nepřipadal v úvahu." Draco, který si uvědomoval sílu těch slov, mu znovu stiskl dlaň pevněji. „Chtěl bych, abyste nás dostali na dva dny do domku, ve kterém jsme byli v létě. Ano, možná je to sobecké a možná je načasování hrozné, ale je to moje přání."

Řediteli tím trochu vyrazil dech, protože to bylo snad poprvé, co Harry Potter myslel hlavně na sebe. A i když před sebou měl veliký úkol, ředitel neviděl důvod, proč mu tohle přání nesplnit. „Udělám, co budu moct Harry. Chápej. Musí to být bezpečné. Pokud si nebudu jistý, že vám nic nehrozí, tak to neudělám. Ale budu se vážně snažit."

„Dobře," kývnul Nebelvír a mimoděk si přejel dlaní po náhrdelníku s červeným kamenem, který mu opět visel na krku. „V tom případě můžete říct Profesoru Snapeovi ať to připraví."

oo

Harry ležel na břichu a vyčerpaně oddechoval. Draco odpočíval, ležící na jeho zádech a prstem mu kreslil na kůži osmičky. Sem tam ho políbil, nebo aspoň jemně olízl či kousl a Harry se usmíval. Tohle bylo nádherné. Oni dva spolu. Myšlenka, že tomu tak bude navždy byla víc než lákavá.

„Pottere, to, co jsi dnes u ředitele říkal. To bylo...dechberoucí."

Byla to první slova, co řekl od doby, kdy odešli z ředitelny. Jakmile vešli do jejich pokoje ihned se na sebe vrhli a na slova nebyl čas.

Harry se tiše zasmál a pokusil se zvednout, ale Draco ho nenechal. Stále na něm zůstával ležet. „Dojalo tě to?" zeptal se Harry a znovu se zasmál. „Byla to pravda," řekl už vážně. „Stále mě to nebezpečí vadí, ale měl jsi pravdu. A s kým jiným bych do toho měl jít," pokrčil rameny.

„Budu tě muset požádat o ruku. V tom jsi měl pravdu zase ty. Je to navždycky."

„Počkej," urazil se naoko Harry. Jakože by to bez toho spojení navždycky nebylo?"

Oba se zasmáli. Draco neodpovídal a Harry tu odpověď ani nevyžadoval. Usínal. Pomalu ale jistě.

„Pottere?" promluvil Zmijozel ke svému už skoro spícímu Nebelvírovi. „Hm?" dostal ze sebe z posledních sil.

„Kdybych o tebe přišel, nepřežil bych to."