Samozřejmě, že to bylo těžké. Ve chvíli, kdy spolu vešli do Velké síně, všichni přítomní na ně upřeli svoje pohledy. Tohle totiž nečekal nikdo. Proslýchalo se, že Malfoy Pottera zachránil na začátku prázdnin, ale pak spolu nemluvili. Jak je tedy možné, že si najednou společně napochodovali na večeři? A drželi se za ruce?

Nějakou dobu trvalo, než je ostatní nechali na pokoji. Než je přestali sledovat a řešit. Ti odvážnější se jich dokonce vyptávali. Teda... Spíš Harryho. I když se Malfoy k nikomu nechoval vyloženě nepřátelsky, pořád z něj plno lidí mělo strach.

Velké překvapení pro všechny byla Hermionina reakce. Ta z jejich vztahu měla nefalšovanou a upřímnou radost. A Malfoy, ten už na její osobu neřekl nic urážejícího. Naopak. Choval se k ní, jako ke staré známé.

Ron se snažil, opravdu. Věděl, jak Harry prožíval měsíce bez Zmijozela. A i když Draca asi nikdy nebude mít vyloženě rád, choval se k němu v rámci možností slušně.

Blaise Zabini z nich měl taky radost. Trávil s nimi dost času. Společně dělali úkoly, pokud byla možnost. Společně chodili do knihovny. Když si šli kluci zalítat, seděl s Hermionou na tribunách a sledovali je.

A ostatní? Ti se těm dvěma spíš vyhýbali. Ale klukům to bylo jedno. Byli spolu. A to pro ně bylo nejdůležitější.

Jelikož svůj vztah netajili, nebyl důvod, aby Harry zůstával ve věži. Prostě si sbalil věci a odešel za Dracem. Nekomentoval to nikdo. Jen snad Snape se nesouhlasně šklebil, když se to dozvěděl.

Profesor lektvarů i ředitel stále pracovali na řešení Harryho problému. Nikam se ale neposunuli. Minimálně dvakrát týdně se s tím Harry musel poprat. Znovu tím procházet. A nelepšilo se to. Pořád to bylo stejně těžké. I když Draco se snažil, aby to pro něj bylo lehčí, tak nebylo. Tohle se nedá naučit. Nedá se s tím smířit. A naděje na vyřešení se zdála jen menší.

Uklidňovalo jej pouze to, že na Draca se nikdo zatím kletbu vrhnout nepokusil. Každý večer uléhal s malým kouskem radosti v duši, že jeho přítel je zatím v bezpečí.

oo

Jejich vztah za to kvetl. Bylo to parádní. Trávili spolu 24 hodin denně a pořád to bylo málo. Nemohli se nabažit jeden druhého. Neustálá potřeba, dotýkat se, je provázela každým okamžikem. A i když se snažili se před lidmi držet, někdy se to nedalo a museli se prostě políbit, pohladit, nebo aspoň letmo dotknout. V takovou chvíli většina lidí odvracela pohled. Někteří ze studu, někteří ze slušnosti a někteří prostě znechucením.

oo

Na Valentýna se Harry chtěl vykašlat. Proč by měl slavit svátek zamilovaných? Byl zamilovaný pořád a nepotřeboval si to dokazovat jeden den v roce. Draco se ale tvářil, jako by mu zrušil Vánoce a tak Harry svolil.

Dohodli se, že dárky si dávat nebudou. Jenže většina zamilovaných tento den trávila v Prasinkách a tam oni nemohli. Takže co? „Nech to na mě," říkal mu Draco. A tak to Harry neřešil.

Když ráno na Valentýna vstal Draco v pokoji nebyl. Vstal, umyl se a čekal, ale jeho přítel nikde. Ukázal se asi po půl hodině s tajemným úsměvem na tváři. Odmítnul Harrymu říct kde byl a co tam dělal. Harrymu nakonec došlo, že zřejmě chystal něco na večer, takže to přešel a šli společně na snídani.

„Takže, co máte na dnešek v plánu?" zeptala se jich Hermiona.

Harry se zasmál a tázavě se podíval na Draca. „To bych taky rád věděl?"

„Dočkáš se, Pottere," ušklíbl se na něj jeho přítel.

Harry se znovu zasmál a směrem k Hermioně jen pokrčil rameny. „Slyšelas,dočkám se. A vy dva co?"

„Jako ostatní. Jdeme do Prasinek." Pokrčil rameny Ron. „Vlastně Hermiono, asi bychom měli vyrazit."

Když se Velká síň z větší části vyprázdnila, otočil se Harry opět na svého přítele. „Tak, co teď?"

„Teď Harry? Teď si půjdeme zalítat. Zahrajeme si chytačskou hru. Já ti to natřu a ty mi za to večer splníš každé přání," řekl laškovně a přitáhl si ho k sobě. Harryho tělem projela zimnice. Celé jeho tělo se otřáslo. Tohle byl hodně dobrý plán. Proto souhlasil.

Celý den strávili spolu, jako vždy.

Po tom, co Draco Harryho opravdu porazil, spolu byli v prefektské koupelně, kde se vana rovnala menšímu bazénu, takže si v pohodě zaplavali. Hráli spolu Řachavého Petra a Draco se pak nechal přemluvit a Harry ho učil mudlovské karetní hry. A i když to Draco zapíral, Harry by se klidně vsadil, že ho to bavilo.

Ale co se týkalo líbání, dotyků, hlazení, tomu se Draco od snídaně vyhýbal. Kdykoliv si ho chtěl Harry přitáhnout k sobě, tak se odtáhl. „Času dost," říkal a smál se.

oo

Kolem třetí odpoledne, když se ostatní vraceli z Prasinek, vzal Draco Harryho k nebelvírské věži a poprosil ho, ať tam chvíli vydrží se svými přáteli, že si pro něj za chvíli přijde. Harry souhlasil. Bylo mu jasné, že má pro něj nějaké překvapení a nechtěl mu to kazit. Proto ho jen požádal ať si pospíší a prolezl obrazem.

oo

Musel spěchat. Nechtěl nechávat Harryho dlouho samotného. Vše bylo domluvené. Musel to jen zkontrolovat.

Když vešel do jejich bytu, sám zůstal hledět na to, jak to Dobby zvládnul.

Všude byli svíčky, všude byla vystříhaná papírová srdce (to si mohl ten skřítek odpustit), hrála tam hudba. Stůl prostřený pro dva a to jídlo, to bude bomba. Draco se ujistil, aby ho tentokrát nevařil Dobby osobně.

Všechno, naprosto všechno dnes musí být parádní. Možná to zní hloupě, ale tohle je první Valentýn, který chce Draco slavit. Má vedle sebe osobu, kterou miluje, a to je důvod. Dnešní večer bude prostě až přeslazeně romantický.

„Ehm ehm...pane? Máte návštěvu," ozvala se víla.

„Kdo je to?"

„Nepředstavila se, ale má na sobě znaky vaší koleje."

Merline, ta tady teď chce co? „Pusť ji."

Obraz se odklonil. „Pansy, co potřebuješ?" ušklíbl se.

Zmijozelka se rozhlížela po vyzdobeném pokoji, ale nedávala na sobě znát žádnou emoci.

„Přišla jsem ti říct, že jsem to divadýlko prokoukla. Nevím, co to s Potterem předvádíte, ale já to prokoukla."

Dracovo obočí vylétlo nahoru. „Jaký divadýlko máš na mysli?"

„Ale no tak, Draco," zasmála se krátce. „Oba víme, že ty na kluky nejsi. Přišla jsem ti zopakovat svoji nabídku."

Vyprskl smíchy. „Pansy, tobě to ještě nestačilo? Neztrapňuj se prosím tě."

A ukázal jí směrem ke dveřím.

Najednou ale jako by nebyl sám sobě pánem. Zůstal stát na místě a nemohl se pohnout. Když se na ni podíval, držela v ruce hůlku a mířila jí na něj.

„Teď se možná zlobíš, ale uvidíš, že nakonec mi odpustíš. Musela jsem to udělat, když jsi tak tvrdohlavý. Ty ale pochopíš, že my dva patříme k sobě," mluvila k němu a zároveň z kapsy vytáhla malou ampulku plnou nějaké tekutiny. „Vypij to, miláčku." Podávala mu ji.

Co to sakra je? Chtěl okamžitě odejít, nechat ji tam a jít za Harrym. Nechtěl si od ní nic brát. Přesto teď natahoval ruku a ampulku si od ní převzal. Imperio? Udělala by to?

„Já vím, že je to nezákonné, ale neměla jsem na výběr. Jinak bych tě nedonutila. A uvidíš, že až to vypiješ, všechno se vyřeší." Takže opravdu Imperio. Zbláznila se.

Jenže on opravdu neměl na vybranou. Ampulku otevřel a vypil z ní všechen obsah. A v tu chvíli začalo peklo.

Tělem se mu rozjelo nepříjemné teplo. Pohltilo každou buňku jeho těla, dostalo se mu do plic. Najednou, jako by se nemohl svobodně nadechnout. To ale nebylo to nejhorší. Hned mu bylo totiž jasné, co právě vypil. Vše kolem se rozmazalo. Jasně viděl jen jednu jedinou věc. Teda osobu. Pansy Parkinsonovou, která se na něj svůdně usmívala.

Nápoj touhy. Nějaký hodně silný nápoj touhy. Věděl, co to je, ale bylo mu to jedno. V tuto chvíli bylo důležité jediné.

Vrhnul se na ni jak hladové zvíře. Dostrkal ji k posteli a ona se nebránila. Zuřivě zajal její rty. Vniknul jí jazykem do úst. Líbal ji a zároveň se snažil strhat z ní oblečení. Chtěl na sobě cítit její kůži. Měl chuť olízat a políbit každý kousek jejího těla.

Ona se pořád jen smála. V jednu chvíli se snažila rozepnout mu knoflíky na košili. On ale její ruce ihned zastavil a přišpendlil jí je k posteli.

Prudce dýchal.

Už se chystal její ruce pustit a začít pracovat na jejím svlečení, když na něj upřela svůj pohled.

Ty oči. Tohle je špatně.

„Co jsi mi to udělala?" zavrčel a zároveň se jí znovu přisál ke krku.

„Neboj se, bude to dobrý. Teď už to bude v pořádku," zašeptala mu do vlasů.

Ale ono to nebude v pořádku. Tohle je prostě špatně. Harry...Harry. Tohle já prostě nechci. Dnešní večer měl být úplně jiný. Měl být perfektní. A tohle není perfektní. Ta holka je šílená. Musím něco udělat.

Sebral veškerou sílu, kterou v sobě našel. Pustil ji a slezl z postele. Zároveň mu tělem projela prudká bolest.

„Nebraň se tomu nebo to bude horší," poradila mu a chtěla jít k němu.

On ji ale rukou zastavil. „Nepřibližuj se." Zároveň si sáhl do kapsy kalhot a vytáhl hůlku, kterou na ni namířil.

To ji rozesmálo. „Draco, dokážu si představit, jakou tělesnou bolest teď zažíváš. Nezvládneš použít kouzlo. Takže navrhuju, aby ses přestal bránit. Stejně ti to napomůže."

A ano, ono to bolelo. Bolelo to tak, že nedokázal myslet na nic jiného, jen na bolest a možný způsob se jí zbavit. Ale nemohl. Nemohl to udělat. Harrymu ani sobě.

Cítil, jak mu z nosu začíná téct krev. Rukávem se pokusil si ji setřít. Musel se posadit a opřít se o zeď. Ta bolest začínala být nesnesitelná.

V tu chvíli se ale odklonil obraz.

„Co se děje?"

oo

Harry ve věži poslouchal, jak si jeho přátelé užili svátek zamilovaných. Vyptávali se i na jejich den, on jim ale zatím nic moc říct nemohl.

Ron navrhoval zahrát si nějakou hru. To ale odmítnul. Nebyl si jistý, jak dlouho tady bude. Draco říkal pár minut. Že jen něco zkontroluje a přijde si pro něj. Proto začal být po půl hodině nervózní.

„Půjdu ho najít," oznámil přátelům.

„Harry, nech ho ještě. Asi ti chystá nějaké překvapení, tak mu to nekaž," radila mu Hermiona a Ron jen přikyvoval.

„Ne to ne. Říkal pár minut. Raději půjdu."

Hermiona pokrčila rameny. „Chceš abychom šli s tebou?" zeptala se.

„To asi nebude třeba. Zřejmě se nic neděje. Jen jsem nervózní," odpověděl a odešel.

Celou cestu k bytu si představoval, co ho dnes asi čeká. Samozřejmě. Draco ho porazil v chytačských hrách, tak si bude si chtít vybrat svoji výhru, což znamenalo, splnit každé jeho přání. Jen při té myšlence, se vzrušil. Bylo mu jasné, že ta přání budou hodně peprná. Těšil se na to.

U obrazu se usmál na vílu a řekl jí heslo. Ta se ale tvářila docela vyděšeně.

„Vytáhni si hůlku," řekla

Harry se zasmál. „Hůlku? Na co?"

„Věř mi a udělej to."

Počkala až ji Harry poslechne a až po tom se obraz odklonil. Harry prolezl a nevěřil svým očím.

Pansy Parkinsonová, rozcuchaná, košili rozepnutou klečela na zemi u jeho přítele. A ten? Opíral se o zeď na půl v mrákotách, obličej od krve.

„Co se to tu děje?" zeptal se vyděšeně a mířil na Zmijozelku hůlkou.

Ta sebou cukla, lekla se. Vyděšeně se na něj podívala. Snažila se sáhnout pro svoji vlastní hůlku, ale Harry ji okamžitě odzbrojil.

„Co jsi mu udělala?" zavrčel na ni

„Správnou věc," křičela. „Vy dva," ukázala na něj. „To není správný, On má být se mnou. Jen se musí postrčit, aby si to uvědomil."

Harry si nebyl jistý, jestli správně slyší, ale v tuto chvíli to bylo jedno. Podíval se na Draca a bylo mu jasné, že ten vůbec neví, co se kolem děje. Byl mimo. Nevěděl, co mu udělala, ale bylo potřeba to řešit. Potřeboval na ošetřovnu.

„Pouta na tebe," pronesl směrem k Pansy a když si byl jistý, že je spoutaná a nic od ní nehrozí přeběhl místnost a sklonil se nad svým přítelem.

„Už bude dobře," šeptal mu do ucha. „Jsem tady."

Draco namáhavě otevřel oči a podíval se na něj. „Harry... Já... Nechtěl jsem." Snažil se říct, ale hned odpadl.

oo

„Co s ní uděláte, pane řediteli?"

„Láska Harry, dokáže tvořit i ničit. A slečna Parkinsonová je hluboce zamilovaná tady do pana Malfoye. Zvolila velmi nešťastnou cestu k jeho získání."

„Nešťastnou cestu? Děláte si srandu? Použila Imperius. Možná se pletu, ale nepatří náhodou mezi ty, které se nepromíjejí?"

„Slečna Parkinsonová svého činu lituje. Samozřejmě ji potrestám, ale počkám ještě, jak se k tomu vyjádří pan Malfoy až se probere."

„Mohla ho zabít. Dochází Vám to?"

„Neboj se Harry, vyřeším to. Teď běž za ním. Bude tě chtít u sebe až se probere."

oo

„Kdy se má probrat?" zeptala se Hermiona

Harry seděl u jeho postele jen něco přes dvě hodiny. Přesto se mu zdálo, že ta doba je nekonečná.

„Nemělo by to trvat dlouho. Dala mu protilátku na ten lektvar touhy. Teď vyspává ty škody, které napáchalo jeho odolávání tomu," vysvětloval.

„Stejně Harry. Jak to dokázal? Odolat? Prý to byl hodně silný lektvar, navíc Imperio?"

„To nevím Hermiono."

oo

Už byli na ošetřovně sami. Lékouzelnice tam Harryho nechala, protože jí bylo jasné, že nemělo cenu pouštět se s ním do hádky. Stejně by neodešel.

Jeho kamarádi odešli před večerkou. On si jen přisunul židli k jeho posteli, chytil ho za ruku a čekal až se probere. Snažil se na něj mluvit. O tom, jak si Valentýna budou muset zopakovat a že tentokrát ho nenechá čekat až do večera. Bude se mu hezky a pilně věnovat od rána. Připomínal mu, že se musí vzbudit co nedříve, protože si stále musí vybrat výhru. A i když je ta výhra jeho, sám je nedočkavý, takže ho nemůže napínat moc dlouho.

Změna nastala až když se nahnul k jeho uchu. „Miluju tě," pošeptal mu a v tu chvíli ucítil tlak na ruce, kterou ho držel.

Nevěřícně se na ni podíval a ano. Nezdálo se mu to. Opravdu mu ji jeho přítel stiskl.

Podíval se mu na obličej zrovna ve chvíli, kdy blonďák otevřel oči. Propálil ho zeleným pohledem a usmál se na něj. Draco se ale neusmíval.

„Mrzí mě to," řekl mu tiše.

Harry ho nechápavě sledoval. „Cože?"

„Řekl jsem, že mě to mrzí," zopakoval Draco

„Chápeš vůbec, co se dnes stalo?" zeptal se ho Harry.

„Ano. Měli jsme slavit Valentýna a já místo toho pustil do našeho bytu tu magorku. Nepamatuju si, kam až to zašlo," sklopil pohled. „Ale já to vážně nechtěl."

Harry ho chytil za bradu a donutil ho se na něj podívat.

„Nezašlo to nikam. Pod Imperiem tě donutila vypít lektvar touhy, ale ty jsi dokázal odolat. Vzdoroval jsi tomu. Neudělal jsi vůbec nic."

Ale pro Draca bylo těžké uvěřit. Pamatoval si, jak ji líbal, hladil. Pamatoval si, jak se ji chtěl dostat pod oblečení. Pak to měl ale hodně rozmazané. Pamatoval si bolest a pamatoval si Harryho, ale nevěděl, co bylo mezi tím.

„Nic jsi neudělal," zopakoval mu. „Opravdu. A i kdyby. Byl jsi pod kletbou a lektvarem. Nic by to neznamenalo. Ale nic se nestalo. Odolal jsi."

Odolal? Opravdu?

„Posuň se," požádal ho Harry a jakmile Draco jeho žádost splnil, lehnul si k němu. Přitulil se k němu a chytil ho za ruku. Propletl jejich prsty.

„Slyšel jsi něco z toho, co jsem ti říkal, když jsi spal?" zeptal se ho.

„Něco ano. Mluvil jsi o mé výhře," usmál se Draco.

„Je ti jasný, že si ji budeš muset vybrat co nejdřív? Zítra tě odsud pustí. Tak už vymýšlej přání, který budu muset plnit," škádlil ho.

„Měl bych přání plnit já tobě, za ten dnešek."

„Draco, už si uvědom, že dneska je Valentýn. Svátek zamilovaných. A jaký větší důkaz lásky bych mohl dostat, než že odoláš tak silnému lektvaru, jaký ti dala? Že odoláš Imperiu? Přestaň si cokoliv vyčítat, ano? Miluju tě."

oo

A jak mu bylo slíbeno. Druhý den byl opravdu propuštěn z ošetřovny. Harry se od něj nehnul ani na krok. Byl s ním i ve chvíli, kdy s Brumbálem řešil co dál bude s Pansy. Podle Harryho by měla být přísně potrestána. Draco byl nejdřív taky naštvaný a hodně. Pak si ale uvědomil, že ta holka je asi hodně nešťastná, když se snížila až k tomuto činu. Brumbál tvrdil, že s ní dlouho mluvil. Probíral to s ní ze všech možných stran a ona opravdu lituje. Slíbila, že se nic podobného nebude opakovat.

Draco nakonec souhlasil, že se věc vyřeší jen ve škole. Nechtěl ji způsobovat ještě víc problémů.

Chtěla se jim oběma přijít omluvit. Ale na to neměl náladu ani jeden z nich. I když se nebyli schopni shodnout na tvrdosti jejího trestu, shodli se aspoň na tom, že nejlepší bude, když ji nějakou dobu neuvidí. Harry si nebyl jistý svojí reakcí na její osobu.

oo

Harry se o Draca celý den staral, jak kdyby byl stále pacientem na ošetřovně. Cítil se dobře, ale Harry jako by ho neslyšel, když mu to připomínal. Nedovolil mu cokoliv dělat. Ihned po příchodu do bytu ho donutil znovu si lehnout do postele. Směl jen do koupelny a zpět. A nenechal se přemluvit ani na něžnosti. Prý až si sám bude jistý, že je naprosto v pořádku.

„U Merlina, Pottere, nech mě ještě chvíli čekat a použiju trik Parkinsonové," zkoušel na něj Draco.

Ale Harry se nenechal.

oo

Když je navštívil Snape, bylo oběma jasné, že se něco stalo. Sedli si ke stolu a vyčkávali, co z profesora vypadne.

„Možná jsme na to přišli," pronesl směrem k Harrymu.

Harry chytnul Draca za ruku. Profesor jim neřekl, na co přišli ani nic bližšího, oběma ale bylo jasné o co jde. Je jen jedna věc, kvůli které by přišel až k nim domů.

„Uvařil jsem lektvar. Zítra ho vyzkoušíme. Nezaručuju výsledek, ale myslím, že by to mohlo fungovat. Zítra přijďte po snídani," říkal a ukázal na Harryho. „Vy ale nesnídejte. Pro jistotu."

Nic víc. Řekl to nejdůležitější, vstal a bez rozloučení odešel.

Harry dlouho seděl na místě. Nemluvil, jen seděl a držel Draca za ruku.

Tak už zítra. Je to vůbec možný. Všechno to může skončit. Už to nikdy nebude muset zažít. Bude moct zahodit ten kámen ze svého krku. Bude zase svobodný. Nevrátí to život ani jedné osobě, která kvůli té kletbě umřela, ale v tuto chvíli chtěl být trochu sobecký a myslet jen na to, že to skončí.

„Jak ti je?" zeptal se ho Draco.

Ale Harry mu odpověděl otázkou. „A tobě?"

„Mně? O tebe tu teď jde," nechápal blonďák.

„Myslím, jestli tě něco bolí?" pokračoval v otázkách Harry.

„Celý den ti říkám, že mi je dobře."

„Fajn," začal, Vstal od stolu, a za ruku táhnul Draca k posteli. „Je čas, aby sis vybral výhru," usmál se.