1. Prosince byl Harry konečně propuštěn z ošetřovny. Pořád byl dost slabý, ale podle madam Pomfreyové by se to mělo rychle zlepšit.

Brumbál mu oznámil, že do konce roku je omluven z vyučování pod podmínkou, že slečna Grangerová s ním každý večer projde probranou látku. Zajímavé, říkal si Harry. Klade si podmínky, jako by mu dělal laskavost, a přitom on by raději chodil na hodiny se všemi ostatními. Aspoň by nějak zaměstnal mysl.

Snape, když se stalo, že se viděli, se opravdu snažil. Nebyl tak nepříjemný jako vždy. Pořád to byl on, ale nebyla to taková hrůza. Ron říkal, že je to kombinace toho, že mu zachránil život a že viděl jeho vzpomínky na Olivera. Harryho píchlo u srdce. Oliver. Malý vystrašený kluk, který jen chtěl... Ne! Nemohl na to myslet.

Ve věži ho nikdo nějak extra nevítal. Kamarádi i Brumbál ho ubezpečili, že nikdo pořádně neví, co se mu stalo. Takže si to hodně lidí vysvětlilo tak, že se Harry na chvíli prostě zbláznil. Vtipné bylo, že si Harry nejdřív myslel to samé.

Jediná Ginny a Neville s ním prohodili pár slov. Harry si všiml, že když mluvil s mladší sestrou Rona, Dean je neustále pozoroval a netvářil se zrovna nadšeně.

A co se týče Draca Malfoye? Od doby, kdy zklamaně odešel z ošetřovny, se tam už neukázal.

Harry měl hodně času na přemýšlení. Nechtěl myslet na to, co ho čeká. Protože to podle všeho, nemělo být nic pěkného. Věděl, že Voldemort to tak nenechá, a ještě kvůli němu umře hodně lidí. Ale nemohl přece dopustit, aby mezi nimi byl i Draco. To by nezvládl.

Bylo to špatně? Nechtěl, aby umřel kdokoliv, ale pokud si měl vybrat. Nemohl to být mladý Zmijozel.

Hodně přemýšlel o svých citech.

Draco Malfoy...kamarád.

Draco Malfoy...nepřítel.

Draco Malfoy...

Co je pro něj vlastně Draco Malfoy?

Už dávno ne nepřítel. Ale... Kamarád? Byl. Určitě byl. Tenkrát v létě. Ale teď? Harry myslel na to, jak už od léta cítil tu neustálou potřebu mít jej u sebe.

A pak když ho opustil potřeba byla pořád větší a větší. Místo, aby se to den za dnem lepšilo, tak tomu propadal.

Dávno mu odpustil. Protože si byl jistý, že i když to Draco udělal špatně, tak si myslel, že to dělá pro dobrou věc. Pro něj. Pro ně. Neudělal by Harry to samé? Kdyby si myslel, že Draca chrání? Nedělal to vlastně teď?

Držel ho od sebe, protože se bál o jeho bezpečí. Někde v Bradavicích je někdo, kdo pro Voldemorta na Harryho vrhnul kletbu a teď mu donáší. Jak těžké pro něj může být ublížit Dracovi? A to Harry nemohl dovolit.

Takže ano. Dělal to samé. Takže se na něj nemohl zlobit. Už ne.

A ta pusa. Merline ta pusa. Nemohl si pomoct a pořád na ni myslel. Bylo to něco tak... Aaaaaaach. Není lepší kombinace Dracovi vůně, chuti a přítomnosti.

Když byl v bezvědomí, bezpečně poznal jen jeden hlas, který ho volal. Jeho hlas. Hladil ho po duši. Byla bolavá. Tak bolavá, že už se nikdy nechtěla pustit znovu do boje. Pomalu usínala a už se nechtěla probudit.

Ale ten hlas, ten v ní vzbudil touhu znovu nabrat dech.

To díky němu byl zpět.

Takže ano.

Potřeboval Draca Malfoye.

Chtěl všemi způsoby cítit Draca Malfoye.

On sakra miloval Draca Malfoye.

A nemohl ho mít.

oo

5. prosince ho ve věži navštívil profesor Snape.

„Tohle pane Pottere ode dneška musíte nosit na krku. Dnem i nocí. Je to jasné?'' ptal se a vkládal Harrymu do rukou zlatý řetízek s malým přívěskem oválného tvaru z nějakého červeného kamene.

„Dobře pane. A co to je?''

„Tohle Pottere, by vám mělo pomoci necítit bolest když...'' Ani Snape to nezvládnul říct nahlas.

„Takže jen neucítím bolest. Dít se to bude pořád.'' Neptal se. Bylo to víc než jasné.

„Musíte pochopit, že s něčím podobným jsme se nikdy nesetkali. Nevíme, jak to zastavit. Takže vám zatím můžeme pomoct jen takhle. Pořád je tu možnost, že špeh Pánu zla řekne, že vám to nijak neubližuje a on s tím přestane.''

„Ale on ví, že mi to ublíží i bez té bolesti,'' řekl naléhavě.

„Ano," přikývl profesor. „Věřte, že přes všechny zjevné nesympatie k vám, mě mrzí, že nemůžu udělat víc.'' Zněl upřímně. „Samozřejmě budeme s ředitelem pokračovat ve hledání řešení.''

„Dobře, děkuju profesore.''

oo

A fungovalo to. Opravdu. Harry ležel ve své posteli a povídal si s Ronem a Nevillem, když se zjevili dva muži.

Všechno probíhalo naprosto stejně, jako předtím, ale Harry už na ně nezkoušel mluvit. Věděl, že neodpoví.

A opravdu. Když se rozběhli a proskočili, tak to nebolelo.

Harry to nikomu v pokoji neřekl, ale v duchu křičel.

oo

Na Vánoční prázdniny musí Harry zůstat v Bradavicích. A nepřekvapilo ho to.

Ron s Hermionou se nabízeli, že zůstanou s ním na hradě, ale Harry odmítnul. Nechtěl kazit svátky i jim. A on opravdu nebyl dobrý společník. A neměl náladu vůbec Vánoce slavit.

Co se vrátil z ošetřovny, tak se ještě nehnul z nebelvírské věže. Do školy nemusel a jídlo mu posílali. Ráno si vždy rád pospal, pak ho většinou navštívil Dobby.

Hodně četl. A když přišla Hermiona s Ronem, tak se učili, nebo hráli různé hry.

Oba jeho přátelé ho pořád starostlivě pozorovali. Harry s nimi nemluvil o tom, jak se užírá a trápí tím, že nemůže nic udělat proti Voldemortově kletbě, nic by to nezměnilo. Mohl jen doufat, že se Brumbálovi podaří ho z toho nějak dostat. A taky doufal, že najdou toho špeha. Toho hajzla, co na něj kletbu vrhnul. Muselo to být tehdy ve Velké síni, když se poprvé zhroutil. Nic jiného nedávalo smysl. Ale v tu dobu byla síň plná. Jak na to mohli přijít? Moc velké šance neměli.

oo

„Ronalde, teď toho nech. Máme na práci důležitější věci.'' Odstrčila prudce svého přítele, když se ji pokoušel políbit.

Bylo už dlouho po večerce. Ve společenské místnosti byli sami a Ron toho chtěl využít k mazlení. Ona ale na to neměla ani pomyšlení.

„Co na práci?'' zeptal se rozladěně, když se odtáhl.

„Och Rone, jak se můžeš ptát? Harryho přece. Trápí se.''

„Nooo, víš, ale my nemáme, jak mu pomoct. Brumbál na tom dělá a my nic jiného udělat nemůžeme. Chce být sám.'' Snažil se jí vysvětlit, ale podle pohledu, který na něj vrhla pochopil, že se mu to nepodařilo.

„On nechce být sám Rone. Jen si myslí, že mu nic jiného nezbývá. Copak ho tak málo znáš?''

„Nechce nás u sebe,'' odfrkl.

„Nás teď asi ne. To ale neznamená, že ani nikoho jiného.'' Nezlobila se za to na Harryho. Musela uznat, že moc času na něj neměli. Přesto ale věděla, že je má pořád rád, tak jako oni jeho.

„Ty myslíš...?'' Zvedl obočí.

„Malfoye, ano. Ani ty nemůžeš popřít, že se změnil.''

To nemohl. Zmijozelova proměna neušla nikomu. A i když nebylo lehké to přiznat, Malfoy už dávno nebyl tím hajzlem, jako dřív. Ale pořád ho neměl rád.

„Promluvím s ním. S Malfoyem. Za týden všichni odjíždíme na Vánoce. Mohl by toho využít a zkusit se přiblížit k Harrymu,'' oznámila.

„Nejdřív by sis možná měla zkusit promluvit s Harrym, ať si jsi jistá, že neděláš hloupost.''

„To vůbec není špatný nápad, Ronalde.'' usmála se.

A tímto vzal Ron tuto debatu za uzavřenou, znovu se nahnul ke své přítelkyni pro polibek a ona se tentokrát nebránila.

oo

„Draco, zlato, copak se s tebou děje?'' šeptala mu do ucha Pansy.

„Nic, co by?'' zavrčel na ni.

Pořád za ním lozila. Věděla, že mezi nimi už nic nebude, ale přesto nebyl den, kdyby ho nepřišla otravovat.

Jak jí vysvětlit, že je úplný konec? A copak ona sama nevidí, že o její přítomnost, ani její přátelství nestojí?

Asi neviděla. Kdykoliv měla příležitost, tak přišla otravovat. Sedala Dracovi na klín, šeptala mu do ucha šílenosti, hrabala se mu ve vlasech, hladila ho po tváři. A čím víc byl na ni nepříjemný, tím víc ona byla milá.

„Přemýšlela jsem.'' Záměrně ignorovala jeho uchechtnutí. „Ty jsi sám, já jsem sama. Ze svatby sešlo, ale co tak si prostě jen užívat?'' A laškovně se usmála.

Tak tohle nečekal. Mohl na ni začít řvát a být nepříjemný, ale k čemu by to bylo?

A tak se jí jednoduše vysmál.

„Ty jsi se pomátla? Už úplně? Pansy ani kdyby na tom záležel můj život.''

Její výraz se změnil. Už se neusmívala. „Uvidíme miláčku, však ty ještě přilezeš,'' procedila skrz zuby. Ale na Draca to neplatilo.

„Na tohle bych být tebou nespolíhal,'' usmál se sladce, podle jejího vzoru ji pocuchal ve vlasech a klidně odešel.

oo

Pokud si Hermiona chtěla promluvit s Harrym, měla nejvyšší čas.

Za dva dny všichni odjíždějí na vánoční prázdniny. Bylo jí ho líto. Letos tady přes Vánoce skoro nikdo nezůstával. Jen pár lidí z nižších ročníků z Mrzimoru, se kterými se Harry nikdy nějak nebavil. Na druhou stranu. Harry už se nebavil skoro s nikým. Ale i tak jí to mrzelo.

Kdyby na něm viděla jen malý náznak toho, že si přeje, aby tu s ním s Ronem zůstali, ani chvíli by neváhala. Ale on to nechtěl.

Nevěděli, co se děje. Neříkal jim to. Jediné, co věděli bylo, že má na krku přívěsek, který mu zabraňuje cítit bolest, když se objeví další lidé, aby jim prošli. Ale jestli se to už stalo, to jim nikdy neřekl. Byl opět uzavřený sám do sebe.

To ale ona hodlala změnit. Pomůže, jak bude moct.

A proto, i když se bránil opustit věž, ho vytáhla na procházku kolem jezera, zatímco Ron odešel na famfrpálový trénink.

A tak byli tady. Navlečení v teplém oblečení, šály kolem krku a brodili se sněhem, kterého bylo všude dost. Harry veškerou svou pozornost při chůzi věnoval pohledu na zamrzlé jezero.

Hermiona se tomu nedivila. Pozemky Bradavic byly celkově nádherné. A teď, když byly zahaleny ve sněhu, sama si připadala, jako v pohádce. Někdy se přistihla, že stále nemůže uvěřit tomu, že je tady. A myslela si, že Harry mívá stejné pocity. Poslední dobou ale působil, jako by si tuhle část sebe, to, že je kouzelník, nepřál nikdy poznat. Jako kdyby si říkal, že by život byl jednodušší.

Jezero působilo jak velké zrcadlo. Odráželo v sobě vše, co se nad ním tyčilo. Zasněžené stromy, kus hradu a slunce. Slunce, které jim z posledních sil zářilo nad hlavami.

„Harry, jsi v pořádku?'' Mohla začít líp.

„Ano.'' Na častou otázku, častá odpověď, ale dnes Hermioně nestačila. Zastavila se a rukou donutila Harryho udělat to samé. Zvedla mu hlavu, aby se jí podíval do očí a zamračila se. „Myslím to vážně.''

Ale Jeho to naštvalo. „Co po mně chceš, Hermiono? Co ti mám říct? Že nejsem v pořádku? Máš to mít... Nejsem.''

V jiné situaci by Hermiona byla asi vyděšená jeho hněvem, ale ne dnes. Konečně se někam posunuli. „Dobře,'' přikývla. „Nikdo totiž nečeká, že bys měl být.''

Harry se na ni pořád rozzuřeně díval, a tak pokračovala. „Harry, prosím tě, já vím, že je to těžké, ale nemůžeš se uzavřít do sebe. Musíš o tom mluvit.''

Neuklidnilo ho to. „Mluvit...? Mluvit? A o čem mám mluvit, Hermiono? Že kvůli mně pořád umírají lidé? Že Voldemort vraždí lidi, jen aby mě zabil? Že chtějí zabít Draca? Že s celou tou situaci nemůžu nic dělat?'' křičel zoufale.

„Ano,'' odpověděla klidně. „Přesně o tom bys měl mluvit. Ať si myslíš, co chceš, nemusíš být na to sám. A nemyslím tím ani sebe, ani Rona, ani nikoho z učitelů,'' dodala.

„Nemůžu s ním mluvit,'' zašeptal Harry, ale spíš sám sobě, než jí.

„Ach Harry, řekni mi jen jednu věc... Jsi do něj zamilovaný?''

Vyděšeně se ji podíval do očí, ale hned je sklopil. „Co?... já...já, ne... Co?'' kroutil hlavou, jako kdyby bojoval sám se sebou. Chvíli to trvalo, ale nakonec se na ni zase podíval a poraženecky přikývl.

„Ale to nic nemění... Teda ne, mění to všechno. Oni by toho využili. Nejde to.''

A Hermiona ho bez dalších slov objala.

Chápala jeho důvody. A moc doufala, že on její taky pochopí až udělá to, co udělá. Byl to pořád on. Její kamarád. Milovala ho. Ale věděla, že tahle volba není jen jeho. Protože si byla jistá, že Draco Malfoy je taky zamilovaný. Poznala to, když ho viděla sedět u Harryho postele, když byl v bezvědomí. Ten pohled, kterým se na něj díval. Plný strachu a lásky.

Ještě nikdy nezažila, aby byl někdo tak potichu, a přitom tak šíleně křičel. Protože to Malfoy dělal. Celou dobu vysílal k jejímu kamarádovi myšlenky, prosby a laskavé příkazy. Aby se vzbudil. Aby se vrátil. Aby ho neopouštěl.

A teď, když si byla jistá i tím, že Harry je taky zamilovaný. Co jiného mohla dělat?

Harry je paličák a vždy myslí spíš na dobro ostatních než na sebe. Takže je docela možné, že ve snaze Malfoye ochránit, ho od sebe zase odežene. Ta možnost tu je. Že to nevyjde. Ale i tak je třeba to vyzkoušet.

Uvědomila si totiž, že pokud mu může někdo pomoci ona ani Ron to nejsou. A není to ani ředitel.

Takže ano, udělá to, i když bude riskovat kamarádovu zlobu.

oo

Bylo 22. prosince a celý hrad žil jen tím, že je čeká poslední den ve škole. Zítra ráno všichni odjedou. Všichni až na ředitele, učitelský sbor, pár Mrzimorů, Harryho Pottera a Draca Malfoye. Bylo to snad poprvé, co tu zůstávalo tak málo lidí.

Harry se cítil trapně, protože až ve chvílí, kdy mu Hermiona s Ronem předávali vánoční dárky mu došlo, že on pro ně nic nemá. Jasně, neměl šanci dostat se z hradu ven a něco pro ně pořídit, ale on se ani nepokusil. Poprvé za svůj strávený čas v Bradavicích, šli Vánoce úplně mimo něj. Jeho kamarádi nad tím samozřejmě mávli rukou. „Tím se netrap,'' řekl mu Ron a Hermiona jen přitakala. Ale on se tím trápil.

Dříve vážně věřil, že je dobrý kamarád. Teď už si to ale nemyslel.

A zrovna když seděl na své posteli a koukal na Rona, jak si nadšeně balí věci, a ještě nadšeněji mu vypráví o Hermioně, která v půlce prázdnin přijede za ním do Doupěte, se to stalo.

„Špatně...''

Harry se vyděšeně podíval na ženu, která stála kousek od jeho postele. Bylo ji kolem padesáti let. A v tu chvíli ho napadlo, že o ní nic neví. Může říct, že má na sobě kostýmek hnědé barvy. Černé boty. Kudrnaté, stále ještě tmavé, vlasy a zelené oči, ale jinak nic. Nevěděl nic.

„Je to špatně.''

„Harry, co je?'' zeptal se Ron, když viděl, že jeho kamarád mu nevěnuje ani tu malou pozornost, jako před chvílí a jen kouká ke dveřím.

„Je to špatně,'' zopakoval Harry.

A v tu chvíli mu to došlo. Jak mohl jen tak nechat umírat lidi a nic nedělat? Jak si mohl na krku nosit šperk, který ho zbavoval bolesti a dělat, že se nic neděje? Protože ono se něco děje. A je to špatně, přesně tak, jak říká ta žena.

Žena, která už nikdy nezažije Vánoce. Měla rodinu? Pokud ano, už ji nikdy neuvidí.

„Harry, kámo.''

„Promiň,'' řekla žena a rozběhla se.

A Harry si uvědomil, že je špatné to necítit. Že musí cítit bolest, když oni umřeli kvůli němu.

A tak si jediným škubnutím strhnul řetízek z krku zrovna ve chvíli, kdy jím žena proskočila.

A byla tam. Tak známá. Opřela se mu do prsou a projela rovnou do hrudi. Do srdce. Harry zalapal po dechu a přitiskl si ruce k tělu.

Ronovi došlo co udělal hned, když se to stalo. Přiběhl k němu a položil ho na zem. Kamarádovu hlavu měl položenou na svých kolenou. „Co jsi to udělal ty blázne? Na co jsi myslel?''

Ale Harry neodpovídal. Pomalu dýchal a přijímal tu bolest. A myslel jen na to, že udělal aspoň něco.

oo

„Teď spí Hermiono, tak ho nech,'' přemlouval svoji dívku tiše.

Byl rád, že se Harrymu podařilo usnout, ale zároveň cítil strach. Tohle nebylo dobré. Všechno Hermioně řekl a ta byla stejně vyděšená jako on. A nejhorší bylo, že Harry mu k tomu nic neřekl. Pořád jen ležel na jeho kolenou s otevřenýma očima. Ron z nich nedokázal nic vyčíst.

Nevěděl, co má dělat. A tak se rozhodl nedělat nic. Jen u něj zůstal klečet, aby jeho kamarád měl pocit, že není sám. Neměl tušení, jestli dělá dobře, ale Harry nakonec usnul. A až pak se opatrně zvedl a šel najít tu, která byla chytřejší než kdokoliv na hradě.

Brečela. Ale pláč byl k ničemu. Měla chuť jít okamžitě za ředitelem. Ale dokáže Harryho přinutit? Nechal by se vůbec k něčemu nutit?

„Rone. Musím jít...''

„Teď? Kam?'' zeptal se zmateně.

„Za Malfoyem.''

Oo

Víla se na ni koukala podezíravě. Sjížděla ji pohledem od hlavy až k patě a Hermiona se na ni nejistě usmívala.

„Takže Hermiona Grangerová z Nebelvíru, říkáš? Zkusím se ho zeptat, ale zatím sem byl vpuštěn jen jeden člověk z Vaší koleje, takže tomu moc velké šance nedávám.''

„Nemusí mě pustit dovnitř.'' Protočila Hermiona oči, ale viděla, že vílu tím trochu rozzuřila, a tak poprosila. „Prosím, ať vyjde ven. Je to nutné.''

Víla se k ní otočila zády. Mluvila s Dracem a Hermiona nevěděla o čem. Pokud vílu naštvala, tak bůhví, co mu řekne. Na jednu stranu si ale docela věřila. Malfoy věděl, že by sem nešla jen tak. Musí mu dojít, že jde o Harryho.

„Grangerová? Co stojíš? Pojď.''

Dívka byla tak zaneprázdněna myšlenkami, že si ani nevšimla, že obraz je odklopen a Malfoy ji z prostředka jeho bytu volal.

Prolezla opatrně dovnitř a rozhlédla se. Pěkné, pomyslela si. Člověk musí ocenit to soukromí a klid, které mu vlastní byt nabízel. Kdyby ona sama takový měla, dokázala by se soustředit čistě jen na školu.

„Chceš se posadit?'' zeptal se ji Malfoy netrpělivě.

„Ne, ne. Nemyslím, že se zdržím dlouho. Chci s tebou jen mluvit o Harrym.''

Blonďák měl hlas plný očekávání. „Co je s ním?''

„Je to špatné. Dnes si sundal svůj řetízek, když se to stalo znovu. Víš co myslím?''

A on věděl. Věděl to moc dobře. Brumbál mu jasně vysvětlil co se děje.

„Proč?'' Naléhavost a hrůza se mu v hlase mísili.

„Nemluví, takže nevíme přesně. Ale já si myslím, že je to jeho forma obětování? Když to řeknu takhle. Nic víc pro ně udělat nemůže,'' vysvětlovala.

„Takže se nechá zabít?'' zašklebil se. Typicky hloupý Nebelvír.

„Potřebuje tvoji pomoc. Nikoho jiného nepřijme.''

„Moji taky nechce,'' zaprotestoval.

„Malfoyi, copak jsi nic nepochopil? On má jen strach. Je to Harry pro Merlina.'' Jsou všichni Zmijozelové tak hloupí?

„Strach? O co?''

Ale ona neodpověděla. Jen se na něj podívala a propálila ho pohledem.

„Počkej... Ty chceš říct, že se bojí o mě?''

„Já ti neříkám nic. Vůbec jsem tady vlastně nebyla, víš?'' šeptla spiklenecky a Malfoy se zase zašklebil. To ji ale od pokračování neodradilo. „Zítra všichni odjíždějí. A vy dva si musíte konečně promluvit. Harry neopouští věž. Tak tady máš něco, co ti pomůže.'' Dala mu do ruky malý kousek pergamenu. „Jestli to někdy zneužiješ, Malfoyi. Prokleju tě. Víš, že to zvládnu... Tak se měj a hezký prázdniny,'' popřála mu a prolezla obrazem pryč.

A Malfoy tam dlouhou chvíli stál neschopen slova a pohybu.

Teprve pak ho napadlo, že zapomněl na malý kousek pergamenu v jeho ruce. Rychle ho rozložil a přečetl si čtyři slova na něm napsaná: V odvaze je síla.

Tak takový heslo, si můžou vybrat vážně jen Nebelvíří, zasmál se Draco, ale v duchu děkoval Hermioně Grangerové za to, že přišla a za to, co udělala.

Možná, že kdyby tak rychle neutekla, tak by ji obejmul.

oo

„Harry, kdyby sis to kámo rozmyslel a chtěl bys abychom přijeli, tak hned pošli sovu, ano? Byli bychom tu hned. Brumbál by to zařídil. Ptal jsem se ho,'' ubezpečoval ho Ron, jen chviličku předtím, než museli odejít.

„To bude v pohodě. Užijte si prázdniny a všechny pozdravujte,'' pokusil se usmát na své přátelé.

Hermiona a Ron už se chystali odejít ze společenské místnosti, ale Hermiona se na poslední chvíli došla zpět k Harrymu a objala ho. Překvapeně jí objetí opětoval.

„Nezlob se na mě,'' zaprosila a pak rychle odešla.

Harry nevěděl, jak to myslela, ale bylo mu to celkem jedno. Nebyl čas na to myslet. Vrátil se zpět do svého pokoje, který bude mít na dalších deset dní jen pro sebe.

Lehl si na postel a zahleděl se na svůj noční stolek, na kterém ležel řetízek od Snapea a ředitele.

Kdyby to člověk nevěděl, nikdy by ho nenapadlo, co dokáže. Malý červený kámen a jakou má moc. Pohlcoval bolest. Jeho bolest. A to si Harry nezasloužil. Když pro něj trpěli ostatní, tak stejně tak dobře on může trpět pro ně.

Včera to bylo těžké. A vlastně i celá noc byla hrozná. Nezdála se mu žádná noční můra o Voldemortovi. Ale zdálo se mu o té ženě a o těch dalších lidech, které Voldemort kvůli němu zabil. Většinu z nich jménem neznal, ale ten sen byl... Během jedné noci zažil tolik Vánoc. Vánoc lidí, kteří už sami žádné nezažijí. Byli obklopeni svými rodinami, rozbalovali dárky u Vánočního stromku a užívali si okamžiky, plné radosti z toho, že můžou být spolu. A tohle jim Voldemort vzal.

Harry nebyl hlupák. Věděl, že za to může Voldemort. Ale dělal to jen kvůli němu. A to bylo tak těžké.

Jak se s něčím takovým může člověk jen tak smířit?

Přál by si, aby měl sílu ho zabít. Ukončit to všechno jednou provždy. Ale nevěděl jak. Neměl nejmenší tušení, jak se z tohohle dostat. Nebyl nějak silný, nebyl nijak mocný a už vůbec nebyl tak odvážný, jak si tolik lidí myslelo. Bál se. Možná vůbec neměl být v Nebelvíru. Možná... Možná pro něj nikdy neměl Hagrid chodit a přivést ho sem.

Tenkrát si myslel, že nic lepšího se mu stát nemohlo. Teď si ale nebyl jistý.

oo

Dobby. To úžasné stvoření, které mělo Harryho opravdu rádo.

Každý den mu nosil jídlo a snažil se ho rozveselit. Moc se to ale nedařilo. Harry Potter byl moc smutný. A Dobby by mu rád pomohl. Protože Harry Potter mu taky pomohl. Před lety. Osvobodil ho. A díky tomu byl Dobby svobodný skřítek. A protože chtěl ukázat Harrymu Potterovi, že ho má rád, upekl mu, úplně sám, velký čokoládový dort.

„To jsi nemusel Dobby. Nesním ho celý,'' usmál se na něj smutně Harry Potter.

„Harry Pottere, pane. Ten je celý pro vás. Dobby ho dělal sám. Snad bude Harry Potterovi chutnat.'' Uklonil se a s lusknutím zmizel.

Harry se usmál nad Dobbyho vděčností. I po tolika letech. Taky ho měl rád. Byl to jeho přítel ať to znělo jakkoli divně. A aby skřítkovi udělal radost, kus dortu si vzal.

Bylo teprve odpoledne. Pár hodin po tom, co všichni odjeli a Harry si začal uvědomovat vzniklou samotu.

Ne, že by mu to vadilo. To ne, ale byl zvyklý na věčný hluk v Nebelvírské věži. A teď když tu bylo takové ticho, až moc mu to připomínalo léto, když tady v celém hradě byl jen on a ... Ne! Nemysli na to.

Mohl by se učit. Dostali pár úkolů přes prázdniny, tak by s nimi mohl začít. Ano, to bude nejlepší.

Akorát, že se trochu zapomněl. Ani se nenadál a zjistil, že už je večer a že celé odpoledne strávil nad úkoly, které měl skoro komplet celé hotové. Hermiona by ho jistě pochválila.

Vylezl proto zpět do ložnice, kde na něj na stolku čekala, Dobbym donesená, večeře. Ani si ji nevšiml. Vyskočil do okna a zahleděl se ven.

Takové ticho. Takový klid.

Venku byla úplná tma. Jediné, co bylo vidět byly hvězdy, kterých byla obloha dnes úplně plná. Málokdy se stalo, aby bylo takové jasno. Harry je, se zájmem, pozoroval a najednou si vzpomněl zase na léto. Na dny, kdy s Dracem spolu ještě nemluvili. Jen spolu seděli před domkem a koukali se do stromů. Koho by napadlo, že dopadnou takhle? Tenkrát, i když situace byla vážná, tak s odstupem času a v téhle chvíli, mohl Harry říct, že se mu po tom stýskalo.

Tenkrát by ho ani nenapadlo, že se zamiluje. A že mu to bude k ničemu.

oo

Buclatá dáma ho pustila jen velice nerada.

Věděla, že sem nepatří. Věděla i kam patří a tady neměl co dělat.

Tenkrát jednou když tu byl, přišel s chlapcem z této koleje. To bylo něco jiného. Teď tu neměl co pohledávat. Ale znal heslo. A pravidla zněla jasně. Znáš heslo, můžeš dovnitř.

oo

Draco Malfoy prolezl otvorem a snažil se nedělat přitom žádný hluk. Znovu ho omráčila ta spousta červené a zlaté barvy všude kolem. Kdyby byla situace jiná, asi by se tu chvíli zdržel a trochu se smál, ale neměl čas. A hlavně... Sám chtěl jít dál.

Vylezl potichu po schodech, aby se dostal k ložnicím a zastavil se u dveří jedné z nich. Dveře byly pootevřené, ale tak, že on neviděl dovnitř a nikdo zevnitř nemohl vidět ho.

Na chvíli se zastavil. Nervózní. Tak strašně nervózní. A zaposlouchal se.

Takový klid, že si nebyl jistý, jestli Harry už nemohl spát.

Nádech, výdech. Nádech, výdech. No, tak pojď do toho.

Opatrně otevřel dveře a hned ho uviděl. Seděl na okně a koukal se ven. Měl nutkání hned k němu přiskočit a udělat, co by bylo třeba. Utěšit ho, obejmout ho, pohladit ho, políbit ho, ale zůstal stát na místě a čekal, dokud si ho druhý chlapec nevšimne.

A to se stalo téměř okamžitě.

Harry otočil hlavu směrem k němu a trhnul sebou tak, že málem z okna spadl na podlahu. Pak se opatrně rozkoukal a seskočil z okna. Zůstali stát naproti sobě.

„Co tady děláš?'' zašeptal Harry roztřeseně.