Nezvládl jsem to...to bylo jediné, na co dokázal starý muž myslet. Seděl ve své pracovně a byl na dně. Měl by vymýšlet, jak všechno napravit. Ne! On by měl VĚDĚT, jak to napravit, ale nevěděl. Dal slib. Slib, který nesplnil a netušil, jak se s tím vyrovnat. Litoval... litoval chlapce, ale hlavně litoval sebe, a to bylo špatné. V tuhle chvíli nebyl prostor na lítost. Bylo potřeba to řešit.

Nemělo cenu obracet se k bohu. Bůh je opustil. Stál snad při zlu? Jak mohl? Jak mohl nechat zase ubližovat chlapci, který toho za sebou měl tolik.

Dva dny...bezmála 48 hodin. Ani si nelze představovat krutost, jakou si chlapec musel procházet. A on dělá co? Jen tady sedí a neví jak dál. Mohli naplánovat útok, ale bylo jich sakra málo. Mohl chtít po lidech, aby se obětovali? Aby riskovali své životy? Samozřejmě, že mohl. Pro toho chlapce mohl. Jenomže byla tak strašně malá naděje na úspěch. A i kdyby šli. Tak kam?

Voldemort si pospíšil. Starý muž si myslel, že po tak dlouhé době, už bude vědět, jak Pán Zla přemýšlí, ale byl bláhový.

Uběhlo teprve pár dní od událostí na ministerstvu. Tak málo času pro Harryho. Nestihl se vyrovnat vůbec s ničím. Siriusova smrt byla tak čerstvá, že ji ještě nemohl přijmout.

Věděl o věštbě. Ano, Harry to věděl, ale k čemu to bylo? Ve chvíli, kdy se o ní dozvěděl se přetočily pomyslné přesýpací hodiny a čas začal plynout. Mělo to být dost času. Na přijmutí své role a na přípravu, a to všechno mu Voldemort zase vzal. Harry neměl na vybranou. Musel to udělat, ale měl mít víc času. A to mu Voldemort nedopřál.

Bál se? Ooo jistě, že se bál. Tom Riddle se bál celý život. Proto spěchal. Nechtěl, aby Harry nasbíral síly. Nechtěl, aby měl ve chvíli jejich bitvy velkou moc.

Nebylo v tom žádné hrdinství, unést ani ne šestnáctiletého chlapce, ale Tom nebyl žádný hrdina. Šlo mu jen o jeho věc. Chtěl ho zabít a díky věštbě i věděl, že musí a bylo mu jedno, co si o tom budou ostatní myslet. Až Harry Potter nebude, už si mu nedovolí nikdo vzdorovat a svět bude patřit jemu. Ano, takhle přesně on přemýšlí.

Starý muž si oběma rukama masíroval spánky ve snaze na něco přijít, ale dělal to už dva dny. Když na nic nepřišel do teď, tak v co ještě doufal?

Z přemýšlení ho vytrhla dlaň hladící jeho předloktí. Věděl, kdo to je a věděl proč přišel. Čekali na to. Zdálo se to už nemožné, Pořád to nepřicházelo, ale pokud tomu tak je teď, může to znamenat dvě věci. Buď naději, nebo konec všeho.

„Severusi?'' Jeho hlas byl plný naděje a očekávání.

„Albusi, já...moje znamení. Musím tam jít.''

Samozřejmě že musel. Čekali tak dlouho. Nemohl mu odpovědět, proto jen kývl. Snape už byl na odchodu, když ho starý muž s naléhavostí v hlase přivolal zpět.

„Severusi!'' oslovil ho, ale bylo to jediné, co ze sebe dostal. Dál nic, mlčel a jen se na něj díval. Snape se ani neotočil. Věděl, o co mu jde a co potřebuje slyšet.

„Pokusím se Albusi, pokud to jen trochu půjde, tak ho přivedu zpět.'' A odešel.

Byl teď ten pravý čas na modlitbu? Ne, nebyl. Teď byl čas pouze na to, pustit do svého nitra aspoň malou naději a doufat. A ve víru v Severuse. Protože on se aspoň pokusí a udělá pro to všechno. A nic víc po něm chtít nemohl.

oo

Draco Malfoy nebyl dobrý člověk. Aspoň tohle mu odmalička říkal jeho otec. Malfoyové na světě nebyli, aby byli dobrými lidmi. Bylo potřeba si jich vážit, být k nim loajální a sloužit jim. A neočekávat od nich nic na oplátku.

Draco se tak choval. Od všech vyžadoval úctu k jeho osobě a kdo nebyl ochotný mu ji dát, měl by tvrdě zaplatit, aby se ze své chyby poučil. Dlouho se chtěl podobat svému otci. Byl to jeho vzor. A bylo potřeba hodně věcí, aby si uvědomil, že je to špatně. Už dva dny byl zavřený ve svém pokoji a čekal. Nemohl ven.

Jen co přijel po prázdninách ze školy, tak ho zavřeli do pokoje a nepouštěli. Nestaral se proč, protože jakmile zjistil, že se k nim nastěhoval Voldemort, tak byl nakonec rád, že byl zavřený.

Mohla za ním chodit jen matka a vždy jen na chvíli. Donést mu jídlo, říct pár slov a zase odejít. A ta slova, co říkala...nejdřív mu to nedávalo smysl. Nakonec pochopil a došlo mu, že v rodině Malfoyových se sice nesluší milovat, ale matka ho přesto milovala. Děkoval bohu, že i když se otec k němu nikdy nechoval vlídně, dovolil Snapeovi naučit ho jednu velice užitečnou věc. Věc, která mu teď opravdu k něčemu je.

Jeho otec Pána Zla vážně nepotěšil. O událostech na ministerstvu se dávno vědělo. Díky chybě se veřejnost dozvěděla o tom, že je Ten, jehož jméno nesmíme vyslovit zpět. A to se mu nelíbilo, samozřejmě.

Draco se nemusel vracet. Věděl to hned, jak zjistil, že jeho otec míří do Azkabanu. Ano, tam bude zatím v bezpečí. A kdyby Draco požádal Snapea, určitě by mu pomohl. Ale chtěl za matkou.

Jenže matka nebyla ani trochu ráda, když ho uviděla ve dveřích. Strach v jejich očích byl vidět na první pohled. Objala ho. Vřele a s láskou, ale ten strach v jejím výrazu všechno přebil. Z náručí jí byl vytržen. Chtěl se hádat, ale když zjistil, že ho drží Šedohřbet a od dveří se usmívá Voldemort, tak to vzdal.

A takhle mu začaly prázdniny.

Nemusel mít přehnané obavy. Hned po první matčině návštěvě mu bylo jasné, že celé dva měsíce takhle nestráví. Proto se tak bála. Věděla, co se chystá. Pán Zla chtěl pomstu. I když on na to asi jako na pomstu nemyslel. Spíš trest. Trest Luciusovi za to, že zklamal. A když tu Lucius nebyl, kdo jiný by měl trpět?

Dobře, měl by se připravit. Nevěděl jistě, kdy to přijde, ale věděl, že to bude bolet. I když možná jen chvilku.

oo

Severus Snape se necítil dobře. Byl hodně dobrý herec, což dokazoval fakt, že jeho dvojitou roli ve válce ještě temná strana neprokoukla, ale přesto se nikdy necítil dobře. Hlavně na těchto setkáních. Stál na pozemcích Malfoy Manoru. Spolu s ostatními smrtijedy tvořili kruh. S hrůzou musel připustit, že jich je čím dál víc. Stoupenců Pána Zla přibývalo.

Severus na sobě nedal nic znát, ale to, že se necítil dobře mělo svůj důvod. Navíc byl šíleně nervózní. Přišel se pokusit zachránit toho kluka. Riskuje tady mnohem víc než svoje krytí. Riskuje tady pro něj život, a přitom si sám nemyslí, že by měli šanci na úspěch. Nechtěl za Pottera položit život. Ale Lilly... Pro tu by udělal všechno. Takže tady bude stát, tvářit se nezúčastněně a čekat na svoji příležitost.

Hrklo v něm, když viděl Pána přicházet. Za ním pomalu kráčel chlapec, ale úplně jiný než ten, kterého čekal.

Takhle to ale být nemělo. Draco neměl jít s hlavou skloněnou pár kroků za ním. Když se někdo po jeho pravici dotkl jeho ruky, nemusel se ani otáčet a věděl kdo to je. Pokusil se ji vlézt do hlavy a zjistit, co se děje, ale bez úspěchu. Na druhou stranu to nebylo ani třeba. Už jen z toho stisku její ruky poznal, že je vše špatně. Cítil její lásku k synovi, cítil její strach, touhu pomoct, prosbu o jeho záchranu. Z jednoho doteku, tisíc vysílaných pocitů. A Severus všechny chápal. Sám se bál. Draco byl jeho kmotřenec. Měl ho rád nejvíc, jak to vůbec dokázal. Ale co teď? On má tady úkol. Má se pokusit zachránit Pottera. Jak do toho zahrnout Draca?

„Crucio,'' zašeptal úlisný tichý hlas a Draco se složil na zem. Narcissa vykřikla, ale zůstala stát na místě. Očima hypnotizovala svého syna jako by se mu snažila něco říct, ale on ji pozornost nevěnoval. Snažil se nekřičet. Dával do toho všechno.

Třicet nejdelších sekund a bolest začala ustupovat. Zůstal ležet a tiše oddechoval.

„Milý Draco, nemusím ti jistě vysvětlovat, že tohle bylo víc než zapotřebí.'' Jeho hlas byl plazivý. Perfektně se hodil k jeho téměř hadímu obličeji.

„Teď vstaň a pokloň se mi, ať vidím, že mi posloužíš víc než tvůj otec,'' poručil.

Severus se na to nemohl dívat. Jeho malý kmotřenec vstával těžce, pořád se vypořádával s bolestí, která odcházela z těla jen velmi pomalu. Nakonec přistoupil k Pánovi a poklonil se. Jen tam, kam ho bolest pustila, ale naštěstí to stačilo. Když se narovnal, Voldemort mu podal jeho hůlku.

To nemůže být všechno, pomyslel si Draco.

A taky nebylo.

„Myslím, že vás všechny potěším, když přivedu našeho hlavního hosta.'' Voldemort se zasmál a z toho zvuku Draca i Severuse zabolelo na prsou. Namířil hůlku k domu a něco zamumlal. Celý kruh, včetně Draca, netrpělivě vyhlížel a čekal, co se bude dít. Jen Voldemort se pořád smál a postupně se začali smát i ostatní.

Draco nevěřil.

Asi dva metry nad zemí se vznášel Harry Potter a blížil se k nim. Hodně pomalu. Vypadal jako kdyby spal. V obličeji tak klidný, až se zdálo, že má pěkný sen. Kdyby viděl jen jeho výraz, řekl by si, že je vše v pořádku. Ovšem krev na jeho těle a obličeji, dokazovala opak.

Voldemort Harryho snesl k zemi kousek od Draca a kouzlem ho probudil.

Zmateně se rozhlížel. Jako kdyby v prvních vteřinách vůbec nechápal, co se děje. Nechápavost vystřídala hrůza během okamžiku. Nemluvil, nekřičel, jen se díval. A podíval se na Draca. Zelené oči se propálily do šedých. Nebyla v nich prosba, ani naléhavost. Prostě se jen díval a Draco ten pohled neustál.

„Přivítejte Harryho Pottera,'' začal Voldemort.

„Tento mladý muž souhlasil s tím, že se dnes účastní našeho malého setkání.'' Pár smrtijedů se zasmálo, včetně Snapea.

„Chlapec, který dneska zemře. Nečekal jsi to tak brzy, viď Harry?'' vysmíval se. „Tak, abychom začali," vyhrkl a pozornost přesměroval na Malfoye mladšího. „Draco, chlapče, ty dnes sehraješ velkou roli. Chci ti dokázat, že máš moji důvěru. Tvůj otec ji zklamal, ale ty se jistě poučíš,'' syčel s nakloněnou hlavou jako had.

„Ano pane.'' Na nic jiného se Draco nezmohl. Očima vyhledal matku. Mám tě rád, křičel v duchu a doufal, že to slyší.

„Tak pojď, stoupni si sem a potěš pana Pottera stejnou laskavostí, jakou jsem já před chvílí uctil tebe.''

To se nemůže dít, to ne. Cokoliv jinýho, ale tomuhle nevěřím. Proč by to po mně chtěl?

„Ale no tak, pospěš si. Máme pak s Harrym ještě nějakou práci, tak musí být připraven.''

Draco se na něj ani na chvíli nepodíval. Díval se na Pottera, který před ním ležel úplně mimo. Možná ani nevěděl, co se děje. Možná to neucítí. Namířil hůlku. „Crucio.''

Věděl, že se mýlil. Nekřičel, nebrečel, ale v tom pohledu bylo všechno. Jak jeden pohled může obsahovat tolik bolesti, ale zároveň vyrovnanosti? Měl by pokračovat? Mohl by ho za to někdo odsoudit? Tady asi těžko, tady ho maximálně poplácají po rameni, ale dokáže se podívat sám na sebe?

O jeho osudu bylo rozhodnuto. Rozhodla to za něj matka a byl za to rád. On se nikdy neuměl rozhodovat správně. Ale mohl by rozhodnout o osudu někoho jiného. Tady v tom kruhu stejně nikoho nezachrání.

Podíval se na matku, chtěl jí říct tolik věcí, ale rozhodl se do toho pohledu dát jen jedno. Děkuji ti.

A pak už se vše seběhlo až moc rychle. Voldemort se pořád smál, dokonce i když Draco sklonil hůlku. Nebral to jako protest, ale jako chlapcovu slabost. Nic víc, nic míň. Měl by se naučit něco o podceňování.

Narcissa Malfoyová začala metat Avady na smrtijedy kolem ní. Jednu, druhou, třetí. Voldemort se zasmál, opět. „Vy Malfoyové," pronesl klidně, „jste nepoučitelní.'' Napřáhl hůlku směrem k Narcisse. Ve stejnou chvíli Draco přiskočil k Harrymu, chytil ho za ruku a přemístil je. A Severus, ten jen prostě nevěřil vlastním očím.