Teď jak sledovala tři oháňky mizející mezi křovím, se Karina cítila strašně provinile. Poslala tam svou kamarádku samotnou. Nechala ji v tom, měla jít s ní a ne se jen tak krčit v rohu. Jestli se jí něco stane, v životě si to neodpustí. Karina se celá oklepala, aby vyhnala zlé myšlenky a obavy z hlavy. Rychle se zase vrátila ke své práci. Není čas ztrácet čas.

Aris se zatím s kojoty plížila porostem. Ona kojotice Pax byla v čele, za ní Cato a pak Aris. Rezavá vlčice zrovna chtěla poznamenat, zda nejdou špatně, jelikož nezaznamenávala žádné stopy po lidské společnosti, když v tu chvíli jí do čumáku doslova udeřil pach člověčiny. Ten lovec se snad delší dobu nemyl, byl cítit jako žádný jiný. Až bylo divu, že je vůbec schopný něco takhle ulovit. ,,Půjdu doleva a Pax bude pokračovat. Ty tu zůstaň. Pomalu ho obklíčíme" šeptl Cato směrem k Aris a oddělil se na jinou stranu. Aris pomalu přikývla. Uši měla nastražené, nevěděla kde přesně lovec je. Oba kojoti zmizeli ve změti větviček, když se od ní odpojili. Aris se tak skrčila, až se letmo břichem dotýkala navlhlé zeminy. Začala vyčkávat. Snad začnou oni. Snad ji neopustí. Snad ji lovec nenajde. Jak tak vlčice ležela, poslouchala. Každý chlup na svém těle měla naježený a připravený vystartovat kdyby bylo potřeba. Ticho. I ptáci radši přestali zpívat, jako kdyby i oni se před lovcem schovávali. Prasknutí větvičky. Aris sebou celým tělem cukla leknutím. Nebylo pochyb kdo to byl. Musel se přibližovat, jelikož šly postupně rozeznat jednotlivé kroky, jak našlapoval mezi lístky a větvičkami. Vlčice trochu couvla. Bála se, že ji spatří či hůř, že na ní šlápne. Kdo ví co se mu honilo hlavou. Zničehonic se ozvalo zaštěkání. Bylo to příliš specifické na psa nebo vlka. Akce začala.

Pár metrů od Aris se ozvaly těžké kroky. Lovec se pohnul jiným směrem. Celou dobu se přibližoval více ke mně... Měla velké štěstí, že kojoti se ozvali zrovna teď. Po chvilce se ozvalo další zaštěkání. Teď bude řada na Aris. Opatrně se pozvedla víc a ještě trochu couvla, aby si od lovce udělala větší rozestup. Chvíli počkala a jen poslouchala. Když už cítila, že nadešla správná chvíle rozštěkala se s vrčením na lovce. Zase ztichla a skrčila se. Musela si dávat bacha na svůj výrazný kožich, který by mohl být skrze listí lehce vidět. Lovec na ně na oplátku něco nesrozumitelného zavrčel. Aris nevěděla co řekl, jelikož, na rozdíl od některých členů její smečky, lidským skřekům nerozuměla. Z druhé strany se opět ozvalo zaštěkání a lehké zakňučení, které se ale tentokrát dalo do pohybu. Nejednalo se o zakňučení z bolesti. Jediná emoce která by v tom mohla být poznat byl strach, ale ten měli teď snad všichni přítomní, lovce nevyjímaje. Ale to pouhá člověčina poznat nemohla. Zas tak bystré smysly a znalost zvuků své kořisti neměl. Jeden z kojotů se rychle rozeběhl křovím dál od boudy, kde zůstala Karina s Řezákem. Lovec rychle vystřelil, avšak minul. Nezbyla mu žádná jiná možnost, než kořist, s Aris a ještě jedním kojotem v patách, následovat.

V dáli se ozýval jeden výstřel za druhým, který při každém zaznění nutil drobnou vlčici ucuknout. Střihla uchem a podívala se směrem k lesu, odkud se výstřely ozývaly. Přestala hrabat a jen naslouchala. Další výstřel si dal opět na čas. Ptáci v okolí byli ze všeho toho hluku celí vyděšení a lítali v lese mezi stromy ze strany na stranu. Když zavládlo na kratší dobu zase ticho, ti co zůstali v blízkém okolí usedli pokorně na větve v korunách stromů a začali si čistit zobákem peří, zatímco si navzájem něco  štěbetali. ,,Neboj, budou v pořádku" ozval se z druhé strany Řezák, co stále hrabal. ,,Ti kojoti mi jsou jedno. Ale co Aris?" povzdechla si vlčice a vrátila se zpět ke své práci. ,,Musíš ji zkrátka věřit" odvětil opět velitel hlídkařů, avšak v hlídkařce stále převládaly obavy. Vše bude v pořádku, opakovala si dokola a dokola Karin. Ozval se další vystřel. Ptáci s řevem vyletěli z korun stromů a zamířili nahoru k nebi. Všechen ten zmatek, co zaplňoval les přetl jeden určitý zvuk. Zavytí plné bolesti a strachu. Karina stáhla uši s obavou, že se její nejhorší obavy naplnily, a vyskočila s napnutými svaly zpět na nohy.

Aris dál následovala lovce a dva kojoty. Chvilkama se i začínala ptát sama sebe, zda by trefila zpět k členům své smečky, kdyby se zničehonic spustil déšť a smysl všechny pachy. Uši měla připlácnuté k hlavě, jinak by ji lovcova zbraň už dávno připravila u sluch. Lovec opět vystřelil po ubohé Pax. Aris ucítila ostrou bolest v uších, která postupně pokračovala do hlavy a na vteřinu otupila jednotlivé  smysly. Aris se na chvíli zatemnělo před očima. Musela být dost blízko lovce, jelikož tenhle výstřel byl opravdu hlasitý. Zpět k smyslům ji však opět vrátilo bolestivé zavytí. Aris prudce zvedla hlavu a zamrkala, aby rozehnala temné skvrnky ve svém zorném poli. Pax to musela schytat. Lovec pobaveně zavrčel a vyrazil pro svou novou kořist. Lovcova šťastná chvilka však netrvala moc dlouho. Než si stihl uvědomit, že Cato vylítl z křoví přímo proti němu, už měl dávno jeho tesáky ve svém kotníku. Lovec vykřikl a přetáhl kojota pažbou pušky, čímž vytrhl svou nohu z jeho sevření. V tu chvíli vyrazila i Aris a napadla lovcovu druhou nohu. Než schytala ránu přes hřbet, zachytila koutkem oka, jak se kojot rychle stahuje do křoví. V tu chvíli se Aris vybavila slova, která Cato před výpravou pronesl: ,,...buď si vědoma toho, že jakmile se vše pokazí, vracíme se zpět za svými."
Oni se vrátí zpět. To bylo jasné. Nezbývalo ji tedy, než udělat to samé. Pustila lovcovu nohu, ze které se začínala řinout krev, vsakující se do látky kalhot, a vyběhla do porostu. Bolest, která se jí linula po celém hřbetě, nevnímala. Měla teď větší starosti, než byla jedna rána. Zamířila zpět za Karinou a Řezákem, ignorujíc vše, co se za její oháňkou ještě dělo.

Aris probíhala mezi stromy. Od té doby, co vyšla s ostatními z tábora, už slunce dávno zapadlo, přešlo šero a nastala tma, která výrazně zhoršovala viditelnost. Ta však k následování pachů naštěstí potřeba nebyla. ,,Aris!" ozval se radostně a překvapeně hlas Kariny, když konečně doběhla k dřevěné stavbě. Řezák se zrovna protahoval skrze otvor ve stěně, zatímco Karina šla naproti Aris. ,,Není čas na vítání" odbyla kamarádku Aris a rychle mířila k Řezákovi. ,,Musíme vypadnout tak rychle, jak jen to půjde." ,,Co se vůbec tam stalo?" otázala se ještě Karina starostlivě. ,,Postřelili Pax. Dál nevím, musela jsem zmizet" odpověděla akutně rezavá vlčice a chytla sněhově bílého vlka za zátylek. Zapřela se zadníma tlapama a začala táhnout. Karina se v mžiku přidala. Chytla vlka zubama za volnější kůži, čímž společně s Aris napomohla jeho vyhrabání se z díry. Když Řezák protáhl i zadní část svého těla, okamžitě se postavil na všechny čtyři a mohutně se oklepal. Kdysi tak krásně bílá srst teď byla zespoda umazaná od hlíny. Aris na tom však nebyla o moc lépe. Kožíšek měla celý potrhaný od porostu a sem tam měla i zamotané větvičky s listím. Řezák olízl vděčně oběma hlídkařkám ucho a společně se ihned, co jim jen síly stačily, vydali zpět za zbytkem smečky. Je tu ne jedna věc, co musí doma vyřídit.

-----------------------------------------------------------
Zdravím všechny trpělivé, co nade mnou ještě nezanevřeli! ^^
Abych pravdu řekla, psaní téhle kapitoly jsem si vážně užila, tak snad i vy jste si užili její samotné čtení.
Buďte opatrní v téhle době a krásné svátky moji drazí ♡

~Maky~