Řezák už po několikáté obcházel celou malou místnost, stále hledajíc možnost útěku. Jeho nervy, z představy, že se každou chvíli může objevit onen lovec, se mu již jakžtakž povedly dostat pod kontrolu. Pomalu se už začínal smiřovat se svým osudem. Skončí stejně jako ten zajíc. Hlavou dolů stažen ze svého vlastního kožichu. Sedl si na zem, ocas obmotal kolem tlap, a povzdechl si. Zavřel oči a jen poslouchal, zatímco čekal až přijde jeho poslední minuta. Snad to bude rychlé. Jeho stav, připomínající spíš meditaci, než postupné rozloučení se světem, přerušilo cupitání drobných nožiček na dřevěném stole. Bílý vlk otevřel oči a svůj pohled okamžitě upřel na malou šedou myš, která s troufalostí pelášila s kusem ukradeného masa rychle pryč. Ani se neopovažoval ji zastavit. Ulovit, či cokoliv jiného. Nechal ji žít, jemu by její oběť již stejně nepomohla. Drobný hlodavec si vlka nevšímal. Běžel dál po stole a když se nachýlil jeho okraj, hbitě seskočil na zem a hnal se k jednomu specifickému rohu místnosti. Když dosáhl svého cíle, protáhl se malý škůdce škvírou ve ztrouchnivělém dřevě a zmizel venku. Řezák vykulil oči. Zorničky se mu překvapením zvětšily, když hleděl na místo, kde před chvílí zmizel konec ocásku malé myšky. Rychle vstal a vydal se ke stejnému místu. Přistrčil čumák k malé díře v nahnilém dřevě. Smrdělo to otřesně. Jako kdybyste do jedné díry naházeli hromadu hub, zalili je trochou vody a v teple je nechali hnít. Jak jen to mohl předtím přehlédnout? Tázal se v mysli nechápavě sám sebe pořád a pořád dokola. Za použití trochy síly a drápů by se mu mohlo povést díru rozšířit natolik, aby ní sám mohl prolézt. Minimálně za pokus by to to stálo. Opatrně zaklínil, ne moc dlouhé tupé, drápy do díry a trhl. Z houby prožrané zdi se odlomoly kousíčky dřeva. S nově nabitou nadějí, že by se odsud mohl dostat živý, vstoupila do Řezáka energie. Energie, kterou by normálně měl po pořádné kořisti a dobrém spánku. Po dvou věcech, kterých se mu poslední dobou moc nedostalo. Teď mu nezbývalo nic jiného, než se té energie držet a využít ji jak jen mohl. Rychlými pohyby začal zeď rozlamovat, až kousíčky odletovaly vzduchem. Jediné co by to už mohlo překazit, byl jen ten lovec, který se stále mohl vrátit. Vteřina utíkala za vteřinou a každá následující, mohla vše změnit.

Venku se zatím odehrával jiný příběh. Neznámý a záhadný cizinec je zrovna dovedl k dřevěné stavbě. Z onoho stavení byl slabě cítit povědomý pach, který však byl plný strachu. Světle šedá vlčice se rovnou chtěla rozeběhnout za velitelem hlídkařů. Zjistit co se mu stalo a zda je v pořádku. Zjistit, proč je pach strachu tak silný, avšak něčí hlas ji zastavil. Nebyla to Aris. Ta s napnutýma nohama chtěla udělat to stejné, co její kamarádka. Byl to onen kojot, který s naprostým klidem pronesl: ,,Být tebou tam nechodím, pokud se chceš ještě někdy vrátit ke zbytku smečky." Zastavil se v bezpečné vzdálenosti od chatrče, kde byl dobře maskovaný lesním porostem. ,,Musíme mu pomoct" odsekla lehce podrážděně Karina. ,,Ty asi nevíš před čím se nacházíš, že?" Chvilku čekal na její reakci, avšak poznal, že odpovědí je ,,ne". Lehce pobaveně zavrčel a pokračoval: ,,Tohle je místo, kde zůstat nechceš. Jediné co tě tam čeká je smrt a to hned co se lovec vrátí. Neříkejte mi, že jste nevěděli že tu někde je i lovec? To snad nekontrolujete své území na míle daleko? Zajímavé..." Na malou chvilku zavládlo ticho, které narušovalo jen klování datla do kmene stromu a šumění větru, který si pohrával s větvemi v korunách stromů. ,,Jak ho tedy máme zachránit?" odhodlala se zeptat Aris. ,,Správná otázka, ale nečekejte, že tohle vše bude zadarmo." Aris lehce švihla ocasem. ,,Co by jsi chtěl...? Jídlo? Území?" Kojot zavrtěl hlavou: ,,O tohle se vy dvě starat opravdu nemusíte. Tuhle službičku si Ferox jistě s vaším alfou vyřídí. A ne jen tuhle." odpověděl jasně a lehce poskočil dopředu, ke kraji porostu. Ferox? Kdo to je? Přemýšlela Aris, zatímco neznámý kojot hleděl do dálky, jako kdyby čekal, že se všechny odpovědi a všechna řešení objeví na kmenech stromů. Ferox...  Je to snad jeho jméno? O kojotech a liškách se vždy říkalo, že to mezi ušima nemají zrovna v pořádku. Že by snad mluvil sám o sobě? Rychle zaklepala hlavou a radši se připravila na jeho svolení vydat se konečně zachránit Řezáka.

Karina se mezitím podívala stejným směrem jako jejich "pomocník". Neviděla tam nic zvláštního, co by stálo za takovou pozornost. Asi je to blázen. Když už se chtěla zeptat, na co vlastně kouká, přelil ji mrazivý pocit po celém hřbetu. Od hlavy až k ocasu. Mezi stromy, kam kojot celou tu dobu hleděl, se mihl stín a během chvilky se vynořil další kojot. Lehce zděšeně couvla a hleděla na dalšího, o něco menšího, kojota, který jakýmisi pohyby ocasu a uší něco zrovna naznačil. Kolik jich tu k čertu je? projelo ji rychle hlavou, jako když sletí  blesk ze samotného nebe. Už od začátku se cítila nesvá v přítomnosti jednoho kojota, ale teď když věděla, že jich je tu více? Ještě víc ji to připomínalo její matku... ,,Vzduch je čistý. Prozatím..." přerušil Karininy myšlenky a přeložil posunky první kojot, zatímco ten druhý se zase ztratil mezi stromy a porostem. Přeskočil nižší keř a vydal se k dřevěné chatrči. Po obou jeho stranách proletěly dva stíny plné srsti. To zrovna obě hlídkařky vystřelily hlava nehlava k dřevěným dveřím. Jediné v co teď mohly po dřívějších slovech kojota doufat bylo, že nejdou moc pozdě. A že bílého vlka lovec neobjevil jako první.

---------------
Zdravím moji drazí! Byla to doba, že? :D No, nebudu se vám tu nijak obhajovat ohledně toho, proč je další kapitola až po takové době. Zkrátka se nezadařilo.
Další kapitole se snad konečně dozvíte, jak Řezák dopadne.
Co myslíte, půjde to jako po másle, nebo se něco pokazí? :P

~Maky~