Cítila jen již vyčpělý pach jezevce. Celkem ji to překvapilo, očekávala by tu spíše medvěda, než cokoliv menšího. Pak tu byl ještě jeden slabý pach. Pod tímto převisem si musely udělat nory myši. To by mohlo být dobré znamení, sice to nenasytí celou smečku, ale někoho na lov by mohlo. ,,Je tu čisto" oznámila černá hlídkařka a vešla pod kamenný převis. Tlapky se jí lehce bořily ve vrstvičce prachu a hlíny a zanechávaly viditelné stopy. Vzadu v menší jeskyni byly u stěny naváté hromádky suchého listí a mezi nimi vykukovaly drobné kostřičky již dávno mrtvých hlodavců, přičemž na některých ještě zbývala trocha shnilého masa. Jizva lehce znechuceně ohrnula pysky, jen při pomyšlení, že by mezi tímhle vším měla spát. ,,Tohle by nebyl špatný úkryt, co myslíš?" přerušila ticho Artemis a trochu zavrtěla ocasem. ,,Pokud si odmyslíš spoustu toho bordelu, tak ne. Jídlo pod nohama, střecha nad hlavou" ,,To listí a všechno samozřejmě vytaháme, pokud tu zůstaneme" namítla lehce pobaveně Artemis, při pohledu jak je Jizva mezi tím vším nesvá. Obě vlčice se po chvilce rozhodly vrátit zpět dolů na jih, za zbytkem již unavené smečky.

Vlci stále odhodlaně stoupali do svahů, avšak tlapky se jim vyčerpáním motaly. Alfa i přesto ale odmítal zastavit. Museli pokračovat. Museli pokračovat, i kdyby sám měl padnout. Když už znovu další z vyčerpaných a hladových chlupáčů chtěl něco namítnout, zadusalo před nimi listí pod vahou dvou zvířat. Přímo ke smečce mířily dvě povědomé tváře. Jizva a Artemis. Po chvilce zastavily u alfy a ihned mu vypověděly o jejich objevu. O vhodném místě pro zastavení, skále, která by jim mohla poskytnout alespoň dočasný  úkryt. Alfa jen přikyvoval a, výjimečně, bez váhání nechal obě vlčice vést cestu. Stal se zázrak, nebo snad ten tvrdohlavý vůdce dostal konečně rozum? 

Ve chvíli, kdy žlutá koule na obloze zrovna přepadla na druhou stranu  a začínala se pomalu blížit víc a víc na západ, dorazila celá skupina na ono místo. Ptáci vesele štěbetali a slunce hřálo. Celou skálu osvětlovalo teplé sluneční světlo, čímž v jeskyni způsobovalo ještě větší tmu, přes kterou šlo zřídka prokouknout dovnitř.

Konečně bezpečné místo, kde se můžou všichni poklidně vyspat, aniž by se probudili s kožichy pokrytými rosou. Na povrch však vylezla nová otázka a nová starost. ,,Všichni vlci, kteří jsou schopni lovu, nechť přistoupí ke mně" zavolal alfa, aniž by jim dal jakýkoliv odpočinek. Všichni vlci, projelo myslí, jako tesáky projedou kůží kořisti, černobílé omeze. Vykročila tedy s dalšími dobrovolníky k vůdci. V půlkruhu před alfou se seřadili vlci různých pozic. Vedle lovců stáli hlídkaři a k lovu byli připraveni i alfa s betou.

Echo projel všechny přítomné pohledem, až se zastavil na Midnight. ,,To snad nemáš práci?" otázal se nepříjemně alfa a přimhouřil lehce jantarové oči. ,,Já..." zadrhla se lehce při odpovědi omega, ale zase rychle pokračovala: ,,Myslela jsem, že na pozici nezáleží. V této chvíli obzvlášť ne" odporovala s hrdostí, ale stále i menším strachem vlčice. To se alfovi nelíbilo. ,,Když máš nějakou povinnost, kterou ti přináší tvé postavení, tak se jako první věnuj ji. V jeskyni rozhodně bude co dělat" odpálkoval ji alfa a nadřazeně zašvihal ocasem. Všichni ostatní dobrovolníci jen pozorovali, jak omega poslušně odchází. Nikdo ale nic neřekl. Měla sice pravdu, pomocná tlapka by se hodila, ale alfa je alfa. Jako by se před chvílí nic nestalo, alfa pokračoval v tom, o čem před chvílí chtěl mluvit. ,,Rozdělíme se do skupin po dvou, bude to bezpečnější pro všechny." V tu chvíli ho však někdo přerušil. ,,Ale alfo, vždyť je nás tu sedm. Jeden bude muset jít sám, nebo ve trojici." ozvala se světle šedá samice, s bílým břichem. Alfa všechny ještě jednou projel pohledem, čímž si jen potvrdil Karinina slova. ,,To je dobrý, půjdu sám" ozval se hlas velitele hlídkařů. ,,Mám dostatečně nabroušené smysly, dám si pozor." dodal rozhodnutě, čímž dal poslední slovo.

Dobrovolní lovci byli ve skupinkách roztroušeni po lese. Rezavá Aris šla s Karinou, Echo se vydal se svou družkou Buttergold a Ryšavec s Hunterem. A pak tu byl Řezák, který se smrkovým lesem musel motat sám. Žádný pořádný pach kolem sebe nikde necítil a to už ušel pořádný kus cesty. Chvilkama měl až pocit, že chodí v kruhu, jelikož to všude vypadalo téměř stejně. Zrovna ve chvíli, kdy to čistě bílý samec chtěl vzdát, ho do čumáku udeřil silný pach, po kterém se mu ihned začaly sbíhat sliny. Ucítil maso, ale ne maso, jako když zachytíte pach zvířete, pokrytého srstí a stále plného života, tohle bylo mrtvé.  Mezi směsí čerstvého syrového masa, pokrytého čerstvou krví, se mísil silný pach kouře a pečeného masa. Řezák lehce zavrtěl ocasem a jako omámený se za vůní oddaně vydal. Po několika desítkách metrů, během nichž vůně jen a jen sílila, byl donucen se zastavit. Instinktivně se přikrčil a pozoroval dřevěnou stavbu, nedaleko od sebe. Přímo před jeho zraky stála malá dřevěná bouda. Žádná okna, jen dveře. Pootevřené dveře, ze kterých se linul ten líbezný pach kořisti. To maso musí patřit člověku, ale na druhou stranu...  Kdo ví kolik ho tam je? Mohlo by to nasytit celou smečku, pomyslel si Řezák a pomalu začal odlepovat břicho od země. Uši opatrně natáčel do stran, pro případ, kdyby onen lidský lovec byl stále někde poblíž.

Rozhodnutí!
Má jít Řezák do boudy?
1. Ano
2. Ne

Tak jsem zase po nějaké době tady. :D
Pro tuhle kapitolu, jsem se rozhodla, jakožto takový speciálek,
zkusit ilustraci, tak snad se líbí :3

~Maky~