Do domu vtrhli muži odění do koženého oblečení. Dívali se přímo na mě. Najednou se celý svět proměnil ve zpomalený film a přede mnou se objevilo statné tělo Avena. Podle tónu hlasu, který použil, se dožadoval, aby nás nechali být. Jenže muže to nezastrašilo a začala slovní bitka. Nevnímal jsem je. Jak bych mohl, když jeho tělo bylo tak šíleně blízko tomu mému. Cítil jsem z něj teplo, které rozpalovalo moji pokožku. Zhluboka jsem se nadechl a otočil hlavu směrem k oknu.

„Budeme muset jít s nimi," ozvalo se najednou. Vytrhlo mě to z hledění do podivně krásné přírody kolem vesnice. Strážci se rozestoupili a nechali nás projít. Odvážil jsem se po nějaké době promluvit: „Kam nás to vedou?"

Určitě v mém hlase musel slyšet strach, který se i přes mé snahy vydral na povrch. Bez jediného pohledu mi odpověděl: „Naší vládě se nelíbí, že je ve vesnici člověk. Prý musí rozhodnout, co s tebou."

V hlavě i na jazyku se mi utvořilo několik dalších otázek, avšak nestihl jsem žádnou z nich položit, protože jsme zastavili před zvláštní budovou, která se lišila od všech okolo. Bílý kámen obehnán zlatým lemováním s věží, která čněla k nebi. Vedly do ní velké masivní dveře, které se po několika minutách otevřely.

Kdybych sem nebyl veden jako vězeň, asi bych si to i užíval. Mozek nespolupracoval, v uších mi zněla jeho poslední slova. Možná mě zabijí, nebo budu muset odejít. Nevěděl jsem, co byl horší osud. Vláda seděla úplně odděleně od zbytku, aby bylo vidět, kdo zde má moc. Nás nasměrovali do jedné z volných lavic. Celý sál ztichl a já na sobě cítil všechny pohledy. V tu chvíli jsem si připadal jako odpad, který sem nepatří.

Po nějaké chvilce Aven promluvil a dal mi ruku na rameno. Všechny přebytečné myšlenky to vymazalo. Mohl jsem jen stát a přihlížet konverzaci, které jsem nerozuměl. Bylo to nanejvýš frustrující. Aven stál vedle mě a s muži, kteří tvořili vládu, se hádal. Na krku mu byla vidět žilka a jeho obličej chytil odstín fialové. Nevěděl jsem, proč to dělá, ale kdybych jim rozuměl, možná bych pochopil a mohl ho případně uklidnit.

V podstatě se za mě bil někdo, kdo mi akorát zachránil život. Vytvářelo to v mé hlavě ještě větší nepořádek, než který tam byl dříve.

Jejich výroky trvaly dlouhou dobu, a i přesto, že jsem poslouchal každé jejich slovo, jsem nedokázal vůbec nic odvodit. Až na konci se na mě Aven podíval a já spatřil smutek v jeho očích. Prohrál jsem a budu muset odejít. Jenže on mě najednou popadl za ruku a táhl mě z budovy ven. Ani stráže nestihly zaregistrovat, co se vlastně stalo, což znamenalo volný průchod.
Nezastavoval. Plíce mě pálily a vnímal jsem jen jeho horkou ruku, za níž mě táhl bůhví kam.

Nevypadalo to, že by ho trápilo, že za ním vlaju jako kus hadru. Chtěl jsem ho trhnutím zastavit, ale než jsem to stihl, stiskl mi ruku a pokračoval stejným tempem. Vlasy mu vlály ze strany na stranu, jak se rozhlížel okolo. Najednou zastavil. Viděl jsem, jak napjal všechny svaly a můj pohled přitáhly i podivné uši, kterými hýbal. Neodvažoval jsem se ani promluvit, abych něco nenarušil.

Vtom vykřikl: „K zemi." Avšak sám to neudělal.

Poslechl jsem ho a hodil sebou o zem. Bolelo to, ale přežil jsem. Otočil jsem se na záda a viděl letící šipku. Aven napřáhl ruce a zavřel oči. Způsobil to, že se mu zastavila kousek od obličeje. Instinkt mu asi říkal, že by měl oči otevřít, tak to udělal. Bylo to tak přirozené. V dálce nikdo nebyl, ale stejně pohledem skenoval okolní les. Až po nějaké chvíli šipku odhodil daleko od nás a podal mi ruku. S radostí jsem ji přijal. Snad mě nepotáhne dál.

„Jsi v pořádku?" zeptal se a prohlížel si mě od hlavy až k patě. Bylo to poprvé, co jsem se odvážil i promluvit a nepřipadal si hloupě.

„Já myslím, že ano. Co se to děje?"

„Musím tě schovat. Vláda se rozhodla, že tě nemůžeme pustit domů. Prý víš příliš mnoho o naší vesnici," dořekl a během toho jsem mu v očích viděl stejný smutek jako v síni, než jsme utekli. Otočil se ke mně zády a raději pokračoval v chůzi, ale v hlavě se mi objevila stejná otázka, jako když jsem se probudil. Proč mi pomohl?

„Copak to není jasné? Lidská rasa mi nevadí a nemohl jsem tě nechat sežrat gralou. A přestaň si o mně myslet takové věci," lehce nabroušeným hlasem odpověděl na mé myšlenky. Je pravda, že ta otázka ve vzduchu visela i beze slov.

Další cesta již probíhala tiše. Naše těla hovořila sama za sebe. Aven měl napjaté svaly, jako kdyby čekal každou chvíli útok. U mě mi většinu času dělal společnost jen mozek, který vytvářel konspirační teorie. Bylo to úsměvné, co jsem dokázal vymyslet.

Až skoro o věčnost později se před námi odhalila mýtina a na ní malý skromný dům. Tušil jsem jeho plán. Tedy, vlastně to byla až ta druhá myšlenka, první byla, že mě zde zakope a vrátí se do vesnice sám. Nezahazoval jsem ji, ale pokusil se ji dostat do míst, kam by se jeho podivně dlouhé myšlenkové prsty nedostaly.

Otočil se ke mně a když spatřil můj pohled, tak něco pronesl v jeho řeči a poté se radši rozešel k místu, které mému ospalému a hladovému tělu znělo více než pohodlně. Aven jistě zvládal mnohem více než já, ale to bylo i tím, že nebyl člověk. Dveře byly řezané a masivní, jako kdyby dovnitř nesměly pustit nikoho bez povolení. Zastavil jsem se, protože to stejné udělal i on.

Kolem bylo takové ticho, že jsem slyšel šelest listů na stromech a vítr pronikající skrze koruny stromů. Klid najednou rozbil jeho hlas, který byl v jiné tónině, než kterou jsem dosud slyšel. Znělo to spíše jako zpěv než mluvení. Kradlo si to veškeré mé smysly, i když jsem slovům nerozuměl. Po celém těle mi vyrašila husí kůže. Bylo to jako magnet.

Ale i jeho síla musela mít své meze. Za chvíli bylo po všem a ta chvíle mi připadala, jako by se udála ve velmi zvláštním snu. Zhluboka jsem se nadechl a prudce vydechl. Až když můj mozek byl opět okysličen čistým vzduchem, jsem byl schopen vnímat i něco jiného než jeho předcházející zpěv. Třeba jeho až příliš zářící tetování, které pokrývalo jeho ruce a záda.

Přesvědčil jsem se, abych odtrhl zrak, a rozhlédl se okolo sebe. Až poté jsem si všiml menšího štítu, který vznikal kolem obydlí. Tak proto je všude okolo ticho, pomyslel jsem si. Světlo kousek přede mnou pohaslo a Aven padl na kolena. Zareagoval jsem na instinktivně a přiběhl k němu, přičemž jsem se ho snažil přidržet, aby nespadl. Nebylo to nic snadného, jeho svaly byly těžší, než se zdálo.

„Díky," vyšlo z jeho zesláblých úst. Stékal z něj pot, ale i tak se pokusil vstát. Zaťal zuby a s jedním hlubokým nádechem se začal zvedat. Podepřel jsem ho a pomalými kroky jsme došli dovnitř budovy. Aven lusknul a světla se rozsvítila. Bylo to velmi útulně zařízené, skoro jako kdyby sem často chodíval. Pomohl jsem mu do postele a svalil se k blízké zdi až na zem. Bylo toho na mě moc.

Navíc jsem z něj udělal vyvrhela vlastního druhu. Jak se vše mohlo takto obrátit o sto osmdesát stupňů? Z postele se ozývalo mumlání, které se po chvíli změnilo v pravidelné oddechování. Klimbalo mě to ke spánku a oči se zdály až příliš těžké, abych jejich přání vzdoroval.