Nacházel se v dost nepříjemné situaci. Věděl, když se přidal na špatnou stranu, že rozhodně nebudou dělat dobré skutky, ale tohle bylo moc. Bylo mu to proti srsti. Nesouhlasil s tím. Nechtěl to. Jenže nemohl couvnout, nemohl proti tomu nic namítat. Musel jen jediné - uposlechnout.

Už na škole se přidal k temné straně, vstoupil do kultu, který sloužil a oslavoval toho nejmocnějšího černokněžníka na tomhle světě. Pomáhal mu ničit a plenit. Chtěl ho dostat společně s dalšími desítkami, stovkami lidí na výslunní kouzelnického světa. Bylo to tak strašně dávno, kdy to celé začalo, ale nelitoval. Dostávalo se mu určitých výhod, postavení a blahobytu. Už jeho rodiče si v těch službách žili dobře.

Chtěl být stejný, rodiče pro něj byli vzorem a oni měli za vzor jeho. Všechno do sebe zapadalo, tak proč vlastně ne? Být dobrým nebylo správné. Nic nepřinášelo. Ale opak? To bylo jiné. Skvělé. Mnohonásobně. Každým rokem, každým splněným plánem to bylo lepší. Byl spokojený.

Mrtvé, co za sebou nechávali už nepočítal. Neregistroval zkázu a neštěstí. Odklestil se od toho. Nezajímalo ho to. Naučil se nemít svědomí. Jenže to nebylo ještě dokonalé. Nebylo a on to věděl. Zrovna dnes se to ukázalo jako jeho velká slabina. Když si vyslechl plán od jeho pána, příčilo se mu to. Nedal na sobě nic znát a nic neřekl, ostatně jako vždycky. Nemohl - byla by to zrada a taky nechtěl. Jenže dnes... Dnes to bylo jiné.

Po tolika letech s tím znamením na jeho předloktí. Nevěděl proč vlastně, to ten zbytek něčeho v něm. Snad dobrého? Ne. On nic takového nemá. Není to přeci možné. Jak by něco takového v něm zbylo po takové době? Vždyť v těch službách je už téměř deset let dnem i nocí. Nechtěl si to připouštět, jenže ten plán, ta situace mu to nemilosrdně vhodila do tváře a on to cítil. Cítil to!

On a desítky vybraných věrných stáli v černých dlouhých pláštích s kápěmi na hlavách, na obličejích železné zdobné masky. Smrtijedi. Stáli v budově Ministerstva kouzel, které jejich pán chtěl ovládnout, uchvátit, mít pro sebe - a vládnout. Oficiálně. Jejich pán chtěl řídit celý kouzelnický svět s veškerým lidem a podrobit si ho.

Plán byl jednoduchý, jednotlivé skupiny obsadí každé patro a křídlo budovy. Začnou utiskovat zaměstnance, vzpurné okamžitě zabijí, se zbytkem si promluví jejich pán a uvidí se, zda uposlechnou anebo je pak nekompromisně odkážou na věčnost. Navíc jim hrálo do karet nařízení, které stanovilo, že při příchodu do budovy se musí odevzdat hůlky. Takže tu všichni byli bezbranní. To mají za to, že si vymýšlí stupidity ve jménu míru. Neměl s tím plánem až takový problém, tedy až do okamžiku, kdy v jeho patře a křídle - ani nevěděl, co tu sídlí za odbor - spatřil osobu, kterou se domníval, že už nikdy neuvidí.

Nebylo mu dobře. Zíral na ni skrze otvory své masky a pociťoval své srdce, které se rozbušilo. Ne. Tohle nemůže být pravda. Znal ji, věděl, že ona tím drsným sítem nikdy nepropadne, aby se podvolila a sloužila zlu. Ona - ne - nikdy. Byla hrdá a dobrá do morku kostí. Věděl, co jí potká. Ona zemře. Raději promarní svůj život, než aby podlehla a někomu sloužila ve jménu špatností. Musel na chvíli zavřít oči. Tohle bylo špatné.

Nádech. Výdech. Nepomáhalo to. To uvědomění ho bolestně koplo do jeho prožraného nitra, které se snažilo držet zuby nehty. Vzpomínal si na školní léta v Bradavicích, slavné škole čar a kouzel. Na to, jak jí věčně vlály neposlušné vlasy kolem hlavy, její píli a snaživost. Byla otravná, ale i tak se mu líbila. Neuměl si to pořádně vysvětlit, protože pokud by měl rozum, tak o takovou osobu, která nebyla čisté krve a dobrého původu ani nezakopne. Byla jak osina v zadku, už jako dítě a zůstalo to stejné po celé studium, vybrala si za kamarády ty nejhorší možné z celé školy, tím chytráctvím lezla na nervy i samotným profesorům. Jenže to bylo to. On neměl rozum.

Ztratil ho a ovládalo ho jeho srdce a city, které v něm vyvolávala. Nikdy tomu nedával žádnou váhu - tedy, nechtěl dávat. Snažil se své srdce ignorovat a protlačoval ten racionální rozum, který ho měl vést. Nikdy nepochopil proč a jak. Jen věděl, že se to stalo. Dal jí své ledové, nedobré a čistokrevné srdce, aniž by to věděla. Raději by skočil z Astronomické věže než aby to přiznal - veřejně, svým přátelům, rodičům a hlavně jí samotné. Jeho hrdost a pověst mu to zakázali. A to bylo dobře. Naučil se s tím žít a obrnil se. Zvlášť, když sledoval za těch sedm let v Bradavicích její milostné vztahy.

A teď? Teď tu stojí, v budově, kde je evidentně zaměstnaná. Několik let o ní neslyšel, téměř na ní zapomněl a on a jeho pán to tu chtějí zničit. Teď, když ji vidí ve slušivém kostýmku s uhlazenými vlasy svázanými do uzlu, s vyděšenýma očima a jeho srdce pro ni zase buší.

Nejraději by se otočil a utekl odsud. Nechce být svědkem toho, jak tu zemře. Nikdy by si to neodpustil. Nemohl by s tím žít. Proč ona? Proč on? Proč teď?

"Hej chlape, vzpamatuj se." drknul do něj jeho komplic a zašeptal mu do ucha. Otevřel oči a kývnul. Za tu dobu se ostatní rozptýlili na místa, kde drželi v malých houfech pracovníky Ministerstva. Přímo před ním zůstalo pár lidí, kteří ještě neměli svůj dozor. Bylo to na něm. Nejhorší na tom bylo, že tam byla ona. On jí bude hlídat. Došel k té skupině vyděšených kouzelníků a všechny si prohlédl.

"Sednout na zem!" štěkl na ně. Jeho hlas byl ostrý, studený a lehce ochraptělý. Měli před sebou dlouhou dobu a čekání především, než se tu objeví jeho pán a udělá čistku. Všichni poslechli, až na ni. Jak typické. "Řekl jsem - sednout!" vyštěkl znova těsně u ní. Její oči ho propalovaly. Byla vystrašená, ale bojovná zároveň. Nechtěla to vzdát hned zkraje. Jak obvyklé.

"Kdo jste?!" zeptala se. Hlas měla pevný, útočný a nechvěl se. Částečně měla jeho obdiv. To uměla jen ona. Být taková - statečná. Nedivil se jí, za tu dobu, co se dělo na škole se to musela dokonale naučit. Nebo to prostě bylo v ní samotné.

"Sedni si!" přikal jí znovu. Chvíli si zírali vzájemně do očí a pak konečně pomalu sjela po zdi až na samotnou prkennou podlahu. Tyčil se nad ní, přesto by jí nejraději popadl a vyvedl z tohohle místa hodně daleko, do bezpečí.

Nikdo nemluvil. Bylo tíživé, nepříjemné a smrtelné ticho. Nevěděl, co a kdy bude. Mohl tu jen pochodovat anebo si sednou na zem jako ti chudáci tady. Postavil se k oknu a díval se skrze svou masku raději ven. Toužil si ji strhnout z obličeje a promnout si oči a kořen nosu. Toužil ze sebe dostat to napětí, tíhu a vědomí co se stane. Chtěl si nalít pořádnou sklenici jeho oblíbené whisky. A hlavně, přál si být odsud co nejdál.

Když jí zase spatřil, všechno se mu vrátilo. To, jak se do ní kdysi zakoukal, to, jak se mu hrozně líbila. Jenže dnes, po tolika letech, byla neskonale krásná. Byla jiná a přeci tak stejná. Rád by si představoval, jak se na něj usměje, jak se políbí, jak si hrábne do jejích divokých vlasů. Představoval by si ještě dál, ale musel se v duchu sám okřiknout, ať se nechová jako pitomec. Věděl, že nikdy nebude mít život se vším všudy, leda by si našel nějakou ženu, sobě rovnou - smrtijedku. Ona jeho nikdy nebude. Z mnoha důvodů. A tyhle úvahy... nevedly k ničemu správnému.

Otočil se zpět do místnosti, okno od té sedící skupinky, co měl na starost nebylo daleko a když to udělal, tak ji přistihl, jak se na něj dívá. Bylo to jako by mu hrudí prohnala ostří. Bolelo to. Chtěl její pohled vydržet, ale nakonec to nedokázal. Uhnul pohledem a podíval se na ostatní. Vyděšení k smrti. Oprávněně. Neměl tu být. Ne. Jinak, ona tu neměla být! A vše by bylo v pořádku.

"Neodpověděl jste." promluvila znovu.

"Vážně se musíte ptát?" položil otázku, ale neměl odvahu se na ní podívat. Dál si prohlížel ty lidské tváře. Nebyla hloupá, to ani omylem, chtěla rozptýlit, dozvědět se informace, snad vymyslet plán, jak z téhle situace vyváznout. Moc dobře to věděl. I to, že nemá cenu se s ní vybavovat. Neměl by to dělat. Neměl. Nesmí!

"Samozřejmě že ne, nemusím vás ani vidět a už tak páchnete smrtí, zhoubou a zlem na sto honů. Co chcete? Co hodláte udělat? Kde je on? Proč tu čekáme? Na co?" střílela jednu otázku za druhou. Měl chuť se na ni usmát. Ona prostě taková byla.

"Seď a mlč." řekl rázně a konečně se na ni podíval těma svýma ledovýma očima. Sledoval, jak se zrovna nadechovala k dalším otázkám, ale dokázal jí zarazit. Nevěděl čím, zda slovy nebo pohledem. Nakrčila čelo jako by se snažila na něco rozpomenout. To ticho, ale nevydrželo dlouho a jemu to bylo jasné. Vždycky to tak bylo. Ona taková byla.

"Chci vědět, co máte za lubem. Pokud okupujete Ministerstvo, tak..."

"Neslyšelas ženská?! Drž konečně hubu. Všichni poslechli, jen ty tu meleš pantem!" ozvalo se z druhé strany místnosti, osobou v masce a plášti. Oba se podívali tím směrem, za tím hlasem. On moc dobře věděl, o koho se jedná. Jeho hlas prozradil jeho identitu. Byl tak hrozně rád, že ta jeho zůstává utajená - před ní. Nikdy se nesmí stát, že by na to přišla. Nechce ji tahle vlézt před oči. Děsilo ho, že jeho přesvědčení a způsob života, ač v duchu, tak musí před ní obhajovat. Bojí se, co by si o něm myslela. A proč vlastně?! Pořádně neměl ani tušení.

"Proč bych měla mlčet? Chci vědět, co se bude dít, co chcete a kdy přijde ta zrůda, co ho uctíváte!" vyplivla ta slova jako by ji pálila. Byla rozzlobená.

Přistoupil blíž k její osobě a dřepl si před ní. Pořádně zblízka si ji prohlédl. Tak nádherná, tak vzpurná, tak sobě nebezpečná.

"Prosím, už nic neříkej, poslechni, co se po tobě chce. Ve všem poslechni a brzy to skončí, brzy půjdeš domů za rodinou." zašeptal jejím směrem, důvěrně.

"Prosíš?" podivila se, ale taky šeptala.

"Ano. Když budeš poddajná všemu, nic se ti nestane, přežiješ. Nechceš se vrátit snad domů živá?!"

"Chci, jen..."

"Jen co? Vždycky jsi byla chytrá, tak nepředstírej opak."

"Vždycky? My se známe?!" podivila se. Říkal to, byla chytrá a chytila se všeho. A on byl hloupý, že si nedával pozor.

"Ne!" vyhrkl. Nevěřil tomu sám a sledoval v jejím obličeji, že ani ona tomu nevěří. Znovu ho popadl ten pocit a chuť servat si z obličeje železnou masku a promnout si oči s kořenem nosu. Byl unavený. Nešťastný. Věděl, že by měl být ve střehu, i když jejich rukojmí nejsou ozbrojení, vždycky se může objevit nějaký odvážlivec, ale osob v maskách tu bylo víc než dost, takže se rozhodl polevit a prostě si těžce sednul na zadek a opřel se zády o zeď. Seděli vedle sebe, on se díval do místnosti, ale cítil, že její teplé oříškové oči zírají na něj.

"Jsi jiný než oni."

"Nejsem."

"Vidím to. Kdo jsi? Známe se, že ano?"

"Ne."

"Odkud? Sloužíš Voldemortovi... známe se z Bradavic?" neodrazovaly ji jeho záporné odpovědi. Pořád pokračovala. A jako jediná měla odvahu vyslovit jméno jejich pána. Celá ona.

"Odnikud."

"Myslím si, že ano. Ze školy. Známe se osobně? Nebo jsme o sobě jen věděli, aniž bychom se výrazně bavili? Řekni, že mám pravdu."

"Hermiono, nech toho!!!" vykřikl přiškrceně. Měl toho dost, těch jejích otázek. Na každou odpověděla správně a pokud by to nechal zajít daleko, za chvíli by z jejích úst vypadlo jeho celé jméno. To nemohl dopustit. Nemůže to vědět, nemůže to vyslovit a už vůbec ho konfrontovat. Už tak to bolelo. To vědomí, že je tady, v pasti, s nimi a co jí hrozí. Protože ji to s největší pravděpodobností potká. Přemýšlel tak zaníceně, že si neuvědomil to ticho. Žádná otázka? Otočil se na ni. Mlčela a pozorovala ho. "Co je?" nevydržel to.

"Řekl jsi mi jménem."

"Cože?" nerozuměl tomu. Řekl ho? Asi ano. Ano, řekl! Nikdy jí jménem neřekl. Nikdy ho nahlas nevyslovil. Tak proč teď? Pane bože, musí od ní pryč. Začal se hrabat na nohy, aby se mohl postavit a odejít na druhý, nejvzdálenější konec téhle proklaté místnosti v tomhle ještě víc prokletějším baráku.

"Počkej!" vyhrkla a chytila ho za zápěstí. Objal ho její hřejivý dotek, který se mu vléval pod kůži, do žil, které ho šířily dál, po celém těle, až do samotného srdce. Bylo to tak příjemné. Tak krásné. Tak... nemožné. Dost. "Neodcházej."

Tomu slovu, té prosbě se nedalo odolat. Bylo to tak příjemné slyšet. Od ní. Co by za to dal v jiné situaci, na zcela jiném místě. Kdyby byl někým naprosto jiným. Kdyby... Ne, proč se zabývá takovými myšlenkami? Proč si to dělá? Dávno, už na škole se přeci smířil s tím, že ona je něco naprosto nedosažitelného, pro něj. Dávno pochopil, že na ni musí zapomenout, že ačkoliv jí dal své srdce, tak ona to nikdy nebude vědět, nikdy si ho pořádně nevezme, nebude o něj pečovat. Tak dávno, tak dlouho jako je smrtijedem. Tolik let. Vybral si svou životní cestu, která mu vyhovuje, na které je rád, šťastný. Nebo... ne? Ale jistěže ano! Někdy sám nad sebou uvažoval, jak dobrý je vlastně lhář. Pro druhé i pro sebe samého. Skvělý. Jak jinak.

"A budeš už zticha?" zajímalo ho. Pokud by mlčela, klidně tu s ní zůstane, protože taková situace je akceptovatelná, nikoliv nebezpečná.

"Pokud se známe, víš, že to nejspíš nevydržím, ale budu se snažit." odpověděla, ale ruku z něj nesundala. Díval se pořád na to jejich fyzické spojení. Bylo mu tak dobře a přitom nejhůř v životě.

"Vím." kývnul. Po pár vteřinách se znovu usadil a tím jejich dotek přerušil. Spojil si své ruce a dal je do klína. Pořád ale vnímal to teplo, které už ale nebylo aktuální. Nastalo ticho. V dáli sem tam přešla nějaká skrytá osoba v masce, někdo něco občas vyštěkl na nebožáka na zemi. Ticho trvalo nanejvýš pár minut.

"Řekni mi, kdo jsi." zašeptala prosbu. Povzdechl si. Proč prostě neposlechne a nezůstane zticha?

"Jsi pořád stejná. Zvídavá a nedáš pokoj, dokud nedosáhneš svého. Ani, když ti jde o život. Proč tolika riskuješ?"

"Prostě taková jsem."

"Slib mi něco."

"Tobě?" skočila mu do řeči. Věděl moc dobře, jak to myslí. Ne jemu jako jemu, ale jemu jako smrtijedovi, kterému se nedá věřit, kterému je dobré se raději vyhnout.

"Ano."

"A co ti mám slíbit?"

"Udělej všechno, co ti řeknu. Všechno, co ti zachrání život, ať už se ti to líbí nebo ne." prozradil jí a konečně se na ní podíval. Jejich pohledy se střetly a bylo to zvláštní. Nedokázal to pojmenovat, nebylo to špatné, ani hezké... jen zvláštní.

"Ale..."

"Nebuď vzpurná, odlož hrdost. Sama víš, že tě to může stát to nejcennější - život. Nejsi hloupá, tak přemýšlej, prosím."

"Proč?"

"Co proč?" nerozuměl.

"Proč ti mám něco takového slibovat? Uvědomuješ si, že mě navádíš k něčemu, co by mi mohlo zachránit krk? Že ty sám se o to snažíš? Vždyť to jde proti vašemu konání, proti... všemu. Nezachraňujete, vy zabíjíte a ničíte."

"Uvědomuju. Prostě mi to slib." naléhal.

"Co se s ní vybavuješ?! Nech toho a ona ať zavře hubu! Všichni budou mlčet a čekat na našeho pána!" rozlehl se křik rozčileného člena smrtijedů, toho, co už jednou vyžadoval, aby ztichla. Bylo to pro něj trochu potupné, že ho okřikuje nějaký parchant, ale i tak měl pravdu. Neměl by s ní mluvit. Nikdy to neměl udělat.

"Někdo tu vyžaduje moji přítomnost?" rozneslo místností, hlas ze dveří, který patřil tomu nejhoršímu. Rychle se postavil na nohy a poodešel pár kroků, aby na tu jeho skupinku hned nepřitáhl pozornost. Bolestně si uvědomoval, že mu to nestihla slíbit. A i kdyby to udělala, poslechla by ho? Neměl ani tušení. Jen doufal.

"Pane... konečně jste tady." pronesla jiné postava, co tu hlídala spolu s ním. Zbytek pomalu vypouštěl. Věděl, co bude následovat. Pánův proslov. Pak činy. V hlavě se mu honilo množství myšlenek různého druhu, přesto převažovaly myšlenky o ní. Rozléhal místností křik, panika, prosby a kletby. Nejčastější byla ta třetí nejhorší - avada kedavra. Neměl jí rád, ale smířil se s tím, že k němu teď neodmyslitelně patří. I on sám jí tolikrát vypustil z úst.

Jejich pán pomalu obcházel jednotlivé skupiny vystrašených zaměstnanců tohoto Ministerstva a ničil je. Zbyla jen hrstka lidí, co souhlasili, že k němu přistoupí. Takových by napočítal na prstech jedné ruky. Zbytek byl mrtvý. Zelené smrtelné světlo se neustále odráželo od těl, od stěn a lesklých předmětů. Viděl ho i za zavřenýma očima a hrůza ho popadala do svých spárů víc a víc, jak se pán blížil. Skončí s rozdělanou skupinou a přejde přímo k té jeho. K ní. Bože.

"Chlapče." ozval se jeho pán, který k němu došel potom, co v poslední skupince nechal jednoho přeživšího. To oslovení dostal už jako dítě, kdy se setkával s jeho rodinou, která mu sloužila a zůstala mu až do dospělého věku. Ačkoliv ho někdy oslovil i jménem, byl rád, že to dnes neudělal. Ona se nedozví, kdo je. Nesmí.

"Budu stručný a nebudu vás zatahovat do větších podrobností, alespoň prozatím. Položím vám otázku, stejnou jako dostali ostatní před vámi. Je jednoduchá, takže věřím, že nebude problém ji pochopit a reagovat na ni." začal mluvit k jeho tiché sedící skupince. Pomalu se podíval na své svěřence, které vlastně vůbec nehlídal, vždyť ho zajímala jen jedna jediná osoba. Přejel po nich očima, ale skončil pohledem na ní. Modlil se, aby byla rozumná, aby udělala to, oč ji žádal.

"Tohle Ministerstvo přebírám já. Bylo na čase převzít otěže moci a vy, bídní červi, máte jednoduše na výběr. Buď jste se mnou nebo proti mě. Již jste mohli sledovat, jaký osud čeká ty, kteří se rozhodnou špatně. Takže moje otázka zní - přidáte se ke mě?" dotázal se, ale nic se nedělo. Proto pokračoval. "Pokud ano, tak zůstaňte sedět. Zrádný zbytek se postaví, naposledy, na vlastní nohy."

Ani po dovětku se nic nedělo. Byli ochrnutí strachem. "Nemám na to celý den, takže se hněte, vy špinavá bando!" rozkřikl se jeho pán. To je konečně probralo a celí ztuhlí začali reagovat - vstávat. Oči nemohl odlepit od její osoby. Chvíli seděla, i když někteří už stáli. Jenže pak se začala vrtět, až se postavila také. Ne! Co to dělá?! Měla udělat to, co by jí zachránilo, ne pravý opak! Ne! Ne!!!

Vykročil k ní, popadl jí za paži a nemilosrdně ji stáhnul dolů, až pod ní pokleslo koleno a ona na něj tvrdě narazila o zem. Cítil, jak se vzpírá, ale bránil jí v tom, aby se znovu postavila. Tohle ji nedovolí.

"Nech mě!" sykla na něj tiše.

"Slíbilas to!" vrátil jí syknutí, i když moc dobře věděl, že mu to slíbit nestihla.

"Chlapče, co to s ní děláš?" zajímal se jeho pán. Tohohle si nemohl nevšimnout, a toho si byl vědom.

"Pane, s touhle ženou, než jste přišel jsem vedl krátký rozhovor a ona přislíbila, že se poddá, že vám bude věrná."

"Proč ses s ní vůbec bavil?"

"Znám ji. Je chytrá a vynalézavá. Bude nám velkým přínosem."

"Tak proč tedy vstává a dává najevo, že mi věrnou nehodlá být?!" zajímalo ho. Co na to odpovědět?

"Protože..." ta, o které se tu bavilo chtěla vykřiknout pravdivou odpověď, jenže ji nemohla ani doříct, protože jí přiložil dlaň na pusu a umlčel ji. Bylo mu jasné, co by odpověděla, a to nemohl dopustit. Nemohla svůj život zahodit za nějakou hloupou hrdost! Copak ho neposlouchala? Nedocházelo jí to?

"Někoho mi připomíná." zamyslel se jeho pán. Ale ne. Pokud by si vzpomněl, byl by s ní konec tak či tak.

"Jedna z mnoha, pane."

"Říkal jsi, že ji znáš. Kdo je to?"

"Neznám její jméno, jen vím, že se mnou chodila do školy."

"Ech... Proklaté Bradavice! Tak co bude, všichni už se rozhodli? Ty tam, chlape, ještě váháš? Nevím, zda se postavíš nebo zůstaneš na zemi!" začal se soustředit na někoho jiného. Cítil malou úlevu. Věděl, že to ještě neskončilo, ale tohle přivítal. Pod rukama cítil, jak se mu zmítá, chtěla se osvobodit. Sklonil se a zašeptal jí do ucha.

"Prosím!" znělo to víc než naléhavě.

"Co to provádíš?!" zase se obrátila pozornost jeho pána na něj.

"Kousla mě, pane."

"Tak ji pust." byl to klidný za to ledový příkaz, který musel uposlechnout. Nedalo se jinak, i když věděl, co to znamená. Uvolnil jí ústa a postavil se před ní. Pozorovali se navzájem, i přes to nejbolestivější, co mu mohla udělat - vstala. "To, že stojíš má znamenat co?"

"Můj postoj. Nesouhlasím a rozhodně se nepřidávám na vaši stranu!" odsekla.

"Tak to pak znamená jediné." zasmál se. "Budeš první na řadě!" oznámil jí. Úsměv mu spadl z jeho bledé ošklivé tváře a namířil proti ní hůlku.

"Pane..."

"Copak chlapče? Chceš ji snad zabít sám?!"

"Ne, pane. Nedělejte to, může být pro nás cenná. Ona..."

"Vyjádřila svůj názor, a to že ho neakceptuji znamená jediné, a ty víš moc dobře co! Takže nezdržuj." odbyl ho a mávnul rukou, ať od té nešťastnice odstoupí. Vstupovalo do něj zoufalství společně s bolestí. Muka se stupňovala. Každou vteřinou to bylo horší a horší a ona? Stála! Udělala to nejhorší, co mohla - postavila se a promluvila. Ona ho zradila! Věřil, ne... přál si věřit, že ho poslechne a ona... Chtělo se mu padnou na kolena a naposledy ji poprosit, aby si to rozmyslela. Chtělo se mu padnou na kolena, strhnou si masku a rozplakat se. Chtělo se mu... utéct. Daleko. Od všeho. Hlavně pryč. Prožíval ten nejhorší moment za několik dlouhých let. "Uhni ti povídám!"

"Pane!" stačil říci, když k němu natáhl ruku, aby jeho hůlku a kletbu, kterou následně vykřikl, odvrátil od osoby, na které mu záleželo. Jenže se zapotáceli, jeho pán udělal několik kroků vzad a on naopak dopředu. Kletba zamířila na zeď, na které viselo zrcadlo, od něj se odrazila dál, ale už rozštěpená a mířila k té stojící dvojici. K němu. K ní. K obou dvou. Bylo to tak rychlé, že to obyčejný smrtelník, pomalu ani kouzelník sám nedokázal postřehnout. Bylo to... skoro nemožné, přesto reálné.

A nejhorší na tom? Nešlo to zastavit. Nešlo uhnout ani se skrýt. Navíc kletba byla rozštěpená do dvou zelených smrtelných paprsků, které mířili rovnou na ně. Bylo to tak rychlé, že ji nedokázal ani odstrčit do bezpečí, čehož litoval nejvíc. Na jednu stranu se to zdálo tak pomalé a ve skutečnosti? Bylo to smrtelně rychlé.

Zelené světlo, jeden paprsek narazil do něj a srazilo ho tvrdě a bolestně na zem. Koutkem oka zpozoroval, že ten druhý paprsek udělal to samé s ní. Ne! Chtěl to vykřiknout, ale neměl sílu, ani možnost, protože mu ten náraz vyrazil dech. Rozštěpená kletba neměla takový rychlý účinek jako ucelená. Umřou. Oba si toho byli moc dobře vědomi, jen jim zbývalo ještě pár minut. Čas, který jim je teď k ničemu. O všechno - o to nejcennější - už přišli.

Vydal ze sebe vše, co mohl, aby se pomalým pohybem, který pekelně bolel připlížil blíž k ní. Aby mohl... aby mohl umřít v její blízkosti. Aby jí mohl pohlédnout naposledy do očí, vidět její tvář, cítit vůni. Aby si mohl užít posledních pár vteřin její přítomnosti, kterou nikdy neměl. Aby mohl naposledy vydechnout s jejím jménem na jazyku, které před tím chutnalo neuvěřitelně dobře. Ležela zhroucená na boku, lapala po posledních nádeších dechu a nechávala, aby jí srdce dotlouklo. Dosud nevěděla, kdo ten, který jí požádal o to, aby udělala vše, aby se zachránila, je. Vlastně tomu nerozuměla, ale nebyl vůbec čas nad tím přemýšlet. Na nic nebyl už čas. Všechno bylo u konce.

Jeho identita zůstane skrytá. Nepřál si nic jiného. Nechtěl, aby si ho v posledním okamžiku, co jim zbýval zprotivila. Netajila se tím, že v dobách školní docházky jeho kolej nemá ráda. Nechtěl ji připomínat nic nepříjemného. Doplazil se k ní blíž a natáhl k ní ruku. Chtěl se jí dotknout, chtěl ji v takové chvíli držet, zase cítit to její teplo, ačkoliv věděl, že bude slabší a slabší.

Snad předtucha, která dneska přišla, když vyslechl ten plán a jemu se nelíbil. Poprvé za celou jeho službu u pána. Věděl, že tohle nebude šťastné, věděl, že bude přítomen hodně smrti, ale rozhodně ho nenapadlo, že by ji měl přivítat sám. Jak bláznivé a neuvěřitelné. Jak téměř nemožné. Nebo ne? Ne. Přišlo to. Potkalo ho to a nedá se to zvrátit. A už vůbec ne u ní.

Cítil slzy v očích, které nepocítil dlouhé roky, naposledy snad jako dítě. A ještě to byly slzy z rozmaru. Nebyly pravé, ale teď? Není nic pravějšího. Zalil ho pocit, který nelze přesně popsat. Blížil se konec. Jejich. To se nikdy nemělo stát.

Čekal, že se ho chytí, ale ona hrábla po železné masce, kterou měl stále na obličeji.

"Ne!" zaskřehotal. Nepřál si, aby znala jeho totožnost. Tohle tajemství si měl vzít do hrobu.

"Ty?" optala se tiše, křehce, když ho spatřila. Díval se na ní a hledal pohrdání, znechucení a nenávist. Nic z toho tam nebylo.

"Hermiono..." hlesl. Cítil to. Už to přišlo. Dech už nemohl vzít do plic. Srdce už přestávalo tlouct.

"Draco..." oplatila mu a chytla ho za ruku, propletla si s ním prsty a naposledy, ze všech sil, co jí zbývaly ho sevřela. Bylo to slabé, ale bylo. Pocítila stejný pocit - žádný dech a vypovězení svého srdce.

Jejich těla přestala pracovat. Jejich poslední pohledy byly přerušeny posledním a věčným zavřením očních víček. Jejich duše vzlétly.

Skrývaná identita byla odhalena.

A ačkoliv on to už neviděl, na jejích rtech se objevil lehký úsměv, když ji odkryla.