Uplynuly plné dvě hodiny, než se Carol odhodlala odemknout záchodové dveře a opatrně nahlédnout do pokoje. Zarazilo ji tiché oddechování. Vyčerpaný Bucky tvrdě spal na gauči, pod hlavu si složil svou mikinu a jako peřinu použil gaučový přehoz. Carol pocítila výčitky svědomí, že mu ani neukázala jeho pokoj, kde by se mohl pohodlně vyspat, ale už bylo pozdě. S povzdechem se na spícího Buckyho chvíli dívala a poté odešla do svého pokoje. Podívala se na budík, bylo sotva osm hodin večer. Chápala Buckyho, že byl po celodenní terapii a celkově po všem, co prožil, vyčerpaný. S povzdechem sáhla po své oblíbené knize, ale vyrušilo ji tiché cvaknutí vchodových dveří. S hrůzou si uvědomila, že za celý den nezkontrolovala, jestli je zamknuté, ale když se vykradla do chodby, stál tam Steve a právě věšel svou koženou bundu na ramínko a na Carol se usmál.

,,Tak, jak to jde?" zeptal se. Dívka si výstražně položila prst na rty a ukázala na dveře svého pokoje, kam se blonďatý Avenger beze slova vydal. Tiše za sebou zavřeli dveře a Steve zůstal na Carol viset pohledem, stále očekával odpověď. Dívka si smutně povzdechla a oči se jí zalily slzami. Musela s pravdou ven.

,,Nezvládám to, Steve. Já - Zamilovala jsem se do něj. Co to jsem za psycholožku?" vzlykala a zabořila hlavu do svalnatého ramene svého přítele. Steve ji mocně objal a čekal, až se vypláče. Dlouho tam jen seděla a nechávala své emoce vyplouvat na povrch. Steve po chvíli promluvil: ,,Vím, že je to hrozně těžké, Carol, ale na tvém místě ... bych se rozhodl, zda je ti přednější kariéra a prestiž, nebo klidný rodinný život. Bucky dokáže být skvělý přítel, už jsem to jednou zažil, ještě před válkou, ale pokud se to dozví Nick Fury, budou z toho problémy a ze SHIELDu budeš muset okamžitě odejít bez možnosti návratu. Je to na tobě. Bucky je fyzicky v pořádku, je to statečný muž a pokud jej znovu nedostane HYDRA, čekala by tě s ním šťastná budoucnost." Carol poslouchala, ale věděla, že už se rozhodla.

Teď to jen musela Buckymu říct ...

__

Těžká ocelová pouta na rukou i nohou. Odporná chuť kovového roubíku v ústech. Příšerná bolest hlavy. I když Bucky otevřel oči, dokázal rozmazaným zrakem a přes zvonění v uších vnímat jen rytmický pravidelný klus čtyř vojáků, kteří jej někam vlekli. Nikdo nepromluvil ani slovo. Bucky se s námahou pokoušel zorientovat, rozmazaným zrakem těkal po hrubých, spoře osvětlených stěnách chodby, v níž se nacházeli a která mu byla tak povědomá. A potom přímo před sebou uviděl nápis, který jej okamžitě a dokonale probral. Přímo proti němu byla azbukou vyvedena obrovským písmem dvě slova: Hail HYDRA.
Voják vedoucí skupinku čtyřikrát zaklepal na železné dveře a ty se po chvíli otevřely. Ostatní Buckyho vtáhli dovnitř a nechali jej, pevně spoutaného a bezmocného, tvrdě dopadnout na hrubou betonovou podlahu. Sotva si Bucky uvědomil bolest, začali do něj jeho bývalí "spolupracovníci" bezohledně kopat.
,,To by stačilo!" zarazil náhle jejich počínání ostrý, rusky mluvící hlas. Bolest v žebrech zmizela a Bucky se marně pokoušel přes roubík instinktivně vyplivnout krev, která mu díky poloze na zádech začala stékat do krku. Čtyři páry rukou jej vytáhly do stoje a teprve teď Bucky uviděl muže, který stál před nimi. Ten sametový hlas, ty hnědé vlasy, ty ostře řezané rysy a zcela chladné, kruté oči ...
,,Soldat?" oslovil jej Helmut Zemo nacvičeným přízvukem, očekával odpověď. Bucky mlčel a jen ztěžka oddechoval. Jeden z mužů, který stál za ním, mu odepnul roubík a Bucky ucítil, jak mu ze ztuhlé čelisti kape na podlahu krev. Vzdorovitě se zahleděl na špičky svých bot. K poslušnosti jej nepřiměla ani tvrdá rána zezadu do zad, po které měl co dělat, aby se udržel na nohou. V jeho očích se objevil nepřítomný, zcela rezignovaný výraz. Čekal strašlivé bití, elektrošoky, kulku do hlavy, dlouhé bolestivé utrpení. Bylo mu to jedno. Ale nic jej nepřipravilo na to, co mělo přijít ...
Zemo otevřel dveře do druhé místnosti a jeho poskoci tam Buckyho dovlekli. Uprostřed ztemnělé betonové krychle stál v řetězech nějaký muž. Byl strašlivě zmlácený a jeho kevlarová uniforma v barvě americké vlajky byla pokrytá krví a špínou, bylo znát, že se sotva drží na nohou. Když zcela rezignovaně zvedl hlavu ke zdroji zvuku, který Buckyho věznitelé svým příchodem způsobili, do jeho obličeje se vkradl zcela šokovaný výraz. Jeho modré oči těkaly po obličeji muže, zbitém jako byl on sám, a jeho mozek jej začal naléhavě přesvědčovat, že toho muže odněkud zná ... přesně ve chvíli, kdy se Buckymu s vypětím všech sil podařilo vzpomnět si, se však tichem místnosti ozvala rána z pistole ...

---

Bucky se s trhnutím probral z noční můry. Chvíli mu trvalo, než se ve tmě zorientoval a uvědomil si, kde vlastně je. Zeleně fosforeskující čísla na budíku visícím nad dveřmi mu prozradily, že je pár minut po jedné hodině v noci. Obezřetně se rozhlížel kolem sebe. Byl v bezpečí. Žádná HYDRA, žádný rozzuřený Zemo, žádné utrpení téch, které měl rád. Byl to jen sen. Živou rukou si setřel pot z čela a bezděčně se otřásl. Poté ještě jednou vycvičeným pohledem zkontroloval, že je v místnosti sám, a usnul podruhé ...