·ASHLEY·

Loudavým krokem jsem se dostavila ke své školní skříňce. Otevřela jsem jí a začala se přehrabovat v učebnicích, kterých nebylo málo. Zahlédla jsem mezi sešity fotku mě a Jimina, jak mě objímá a směje se, tím jeho krásným úsměvem. Nechtěla jsem si to přiznat, ale po dvou měsících mi už dost chybí. Chybí mi to, jak mě objímal a dokazoval mi tím, že je tu pro mě a má mě rád. Nahlas jsem si povzdechla, zkontrolovala jsem si jestli mám všechny učebnice a sešity.

"Ley!" Polekaně jsem nadskočila, když mi někdo před nosem zabouchl skříňku. "Nazdárek, ty moje chodící mrtvolko." Nadzvedla jsem hlavu a spatřila zubící se trdlo, které mi v tuhle chvíly hodně pomáhalo. Baekhyun byl můj nejbližší přítel, samozřejmě až po Jiminovi. On byl jediný z mé školy, který věděl o mém přátelství s dost známým idolem. Tedy nevěděl o tom, že s ním mám více než jen kamarádský vztah. O tomhle nevěděl nikdo.

Baekhyun byl totiž mladší bratr Taehyunga. Jednou, když mě Jimin pozval k nim do domu, byl zrovna u nich na návštěvě Baekhyun. V tu dobu jsem nevěděla, že chodí na stejnou školu jako já. Ale pak jsme se seznámili a do teď se považujeme jako za nerozlučnou dvojiku. Baekhyun měl totiž dost těžké problémy, jelikož je gay a nikdo se s ním kvůli tomu nebavil. A já jako nová holka na střední neasijského typu, jsem na tom byla stejně. Spolužáci si o mě mysleli, že jsem divná, když mluvím plynule korejsky. Proto s Baekhyunem ve škole máme jeden druhého.

"To mě ani nepozdravíš?" Udělal na mě jeho typický šokovaný výraz. Už jsem se nadechovala k pozdravu, když znovu začal mluvit. "To nevadí. Hele mám pro tebe dobrou zprávu! Jsem si jistý, že mě za ní budeš z celého srdce milovat." Směšně se zahihňal, čímž na sebe upozornil kolemjdoucí spolužáky, ale ani si jejich pohledu nevšiml. "Řekni mi, když se tak tváříš kysele, tak chceš to vůbec vědět? Mám ti to říct?" Zamyšleně si mě prohlížel. Tohle dělal pokaždé, když mě chtěl něčím dlouho napínat.

"Mluv už." Jemně jsem ho bouchla do ramene a pousmála se tomu. Někdy se opravdu chová jak dítě, ale mám ho za to ráda. Pořád si držel vážný výraz, který mluvil za vše. "Prosím?" Spojila jsem dlaně k sobě. 

"Když tak hezky prosíš." Opřel se pohodlně o skříňku a nadechl se. "Kluci jsou stále v LA, to víš. Ale hádej kdo o víkendu poletí za nimi?" Zahýbal laškovně obočím. Nechápavě jsem se zatvářila. "Bože, čekal jsem větší nadšení. Tak ještě jednou." Uchopil mé paže a přiblížil se ke mě blíž. "My dva poletíme teď o víkendu do LA za Jiminem, Taehyungem a ostatníma." Řekl pomalým, ale důrazným hlasem.

Zakroutila jsem nesouhlasně hlavou a sklopila zrak ke svým botám. Bylo mi do breku, tak moc bych si přála vidět Jimina, jenže moje máma mi to nedovolí. Tím si jsem na sto procent jistá, už jen kvůli učení a pomáhání v domácnosti. 

"Nemusím se ptát. Vím, že ti to tvoje máma dovolí." Zvedla jsem hlavu a opět jsem uviděla jeho nadšený pohled. "No nekoukej tak, prostě jí obalamutíme a hotovo. Udělám falešné potvrzení o školním výletě. Stačí, když jí to dáš na podepsání a je to." Mrkl na mě jedním okem.

Tohle se mi snad zdá. Jak si může být tak jistý, že to moje máma povolí?

"To ale nejde. Vždyť jí znáš a víš jaká je. Tohle neprojde, i kdybych se sebevíc o to snažila." Beznadějně jsem řekla. Smutek jsem v sobě cítila čím dál víc, jakoby to už teď všechno nemohlo být horší. "Ani nevím jestli má Jimin zájem." Pokrčila jsem rameny.

"Samozřejmě, že má zájem tě vidět, ty trubko. Už jsem jim o tom řekl, měla jsi slyšet jak byl nadšený." Uchechtl se. "Věř mi, bude to v pohodě" Usmál se na mě

Takže on o tom už ví a nic mi neřekl? Hlavně, že žádný tajemství před sebou mít nebudeme. Pche, to vidím Jimine. Však počkej, až dorazím. Moment. Vážně s tím už počítám, že to klapne a já si šťastně odletím do LA za ním? Až se jednou máma dozví pravdu, tak mě roztrhne na dvě část a nemile mě potrestá.

Z myšlenek mě probudilo zavibrování v mé kapce od kalhot. Vytáhla jsem telefon, pak jsem spatřila novou zprávu.

Jimin: Doufám, že se na mě už těšíš, Květinko.