·ASHLEY·

"Slíbil jsi, že do pěti budeš doma. Víš, že nesnáším, když pracuješ až to vyčerpání!" Rozčíleně jsem pohodila rukou do vzduchu a procházela se po pokoji, abych se aspoň trochu uklidnila. "Tohle tvoje předčasné pracování, se opakuje tenhle týden už po páté, není to zdravé." Povzdechla jsem si frustrovaně. Vždy mě tahle věc na Jiminovi, tak moc rozhodí. Já vím, že je dospělý a je to jen jeho věc, že si pracuje jak on chce, ale musí přece myslet i na své zdraví. Ne jednou se to na něm podepsalo.

Uslyšela jsem jeho smích z telefonu. "Ale no tak Ashley, snad se o mě nebojíš." A je to tu zase. Snaží se tím jeho popichováním odběhnout od tématu. "Já vím, že máš o mě strach a toho si moc vážím. Proto tě tak moc miluji a-"

"Jimine? Nechtěj, abych se s tebou hádala, protože to opravdu nechci." Přiznala jsem si, že jsem poslední dobou na Jimina i ostatní, byla celkem ošklivá, ale mé hormony jsem nedokázala ovládat. Prostě se mé šestiměsíční těhotenství na mě podepsalo. "A taky nechci být vzhůru do doby než se vrátíš domů, tak prosím dodrž to, co jsi slíbil. Miluji tě." Zavěsila jsem.

Najednou se mi chtělo tak moc plakat. Ne jen z toho, že mě celý dny bolely záda a mé nohy otékaly. Byla jsem vystresována z učení na zkoušky, které dodělávám dálkově, abych si i přes to těhotenství vůbec nějakou tu školu udělala. A s mou rodinou jsem nemluvila už pět měsíců, ale hlavním důvodem mé úzkosti byl náš vztah s Jiminem. Před necelým měsícem přišel s nápadem, že bude pracovat déle, aby pak mohl trávit veškerý čas se mnou, až se to malý narodí. Neměla jsem mu to za zlé, až do teď. Nejenže Jimin přicházel domů čím dál více pozdě, ale několikrát byl ve stavu, že omdléval za pochodu a zapomínal pravidelně jíst. A když jsem se snažila o tomhle si s ním promluvit, tak pokaždé mě odbil se slovy, že nemá moc času a musí do práce. Miluji ho pořád víc, než před půl rokem, ale taky mám o něj větší strach.

Utírala jsem si slzy z tváře, když zrovna v tu chvíli do obýváku vešel Hobi.

"Ale ne, Ashley. Copak se stalo?" Ihned co mě spatřil, tak ke mě starostlivě doběhl. "Bolí tě něco? Je něco s miminkem? Nebo snad-ty rodíš?!" Jeho výraz se změnil na šokovaný a mě hned došlo, že začíná panikařit.

"Ne Hobi! Nic z toho se neděje, tak se prosím uklidni." Vydechla jsem a opřela se rukou o křeslo, abych se pokusila aspoň sebe uklidnit. "Jen, Jimin mi dělá starosti. Vůbec neví co dělá a jak moc si ubližuje. Nechci, aby se mu stalo něco špatného." A bylo to tu znova. Propukla jsem v další pláč. Někdy jsem nevěděla jestli jsou to jen mé normální emoce nebo to dělá to těhotenství, nikdy jsem se v tom nevyznala, protože neustále se v mé mysli tvoří nesmyslné myšlenky, až občas zapomínám co je to být normální osoba. Bože, dokonce i teď přemýšlím jak pošahanec.

Hobi si nesouhlasně něco zabrblal pod nos. "Ale no tak. Pojď sem ty naše obrácená želvičko." Pocítila jsem jeho pevné ruce, které mě jemně objali kolem těla. "Zzaslechl jsem váš včerejší rozhovor. A vím, že Jimin s tebou o tom problému nechce mluvit. Tak mě napadlo, že bychom to s kluky zkusili my. Přece jen, řekli jsme si toho mezi sebou už tolik a taky myslím že, máme na něj větší vliv." Konejšivě mě při jeho slovech hladil po vlasech, což mě dostatečně uklidnilo.

Odtáhla jsem se od Hobiho, abych si mohla otřít slzy. "Vážně by jste to udělali?" Podívala jsem se na něj udiveně.

"Pořád je to náš kamarád a taky nám na jeho zdraví záleží. Pro tebe uděláme cokoliv, Ashley." Chytl mě jemně za tváře a usmál se, čímž mě k úsměvu donutil taky. "Hlavně nechci, aby jsi byla smutná." Šeptl mi do tváře a zahleděl se mi do očí.

Neuvědomovala jsem si jak moc Hobi je blízko mě, až se stalo něco s čím jsem nepočítala.

Políbil mě.