·ASHLEY·

Otevřela jsem oči a zjistila, že venku se už dost setmělo. Pokoušela jsem si sednou, ale jako by mé tělo zesláblo. Připadala jsem si tak unavená, přitom jsem sotva teď otevřela oči. Byla jsem dezorientovaná a hladová. Je to tím co v mém břiše právě roste?

Uslyšela jsem vedle sebe hluboký nádech, který byl doprovázen menším mlasknutím. V šeru co se v pokoji nacházelo, jsem zpozorovala Jimina. Ležel kousek vedle mě na břiše, spokojeně si oddechoval. Zadívala jsem se na jeho tvář, která vypadala tak klidně, musí být teď hodně unavený. Po nějaké chvíli zkoumání jeho tváře, jsem si až teď všimla, že mě drží za ruku. Otočila jsem se na bok, blíž k němu a nespouštěla jsem z něj pohled.

Nikdy bych neřekla, že s Jiminem dopadneme zrovna takhle. Nikdy jsme se nějak nehádali, ani jsme mezi sebou neměli takový odstup jako teď. Bylo mi z toho do pláče, když jsem si vzpomněla na to jak to bude dál. Co bude vlastně dál? Já nechci mít dítě teď v devatenácti a taky nechci zničit život Jiminovi. Ani jsem nezpozorovala, že tiše vzlykám, až když jsem ucítila kolem svého těla silné paže.

Aby mě uklidnil a připomenul  mi, že je tu pro mě, tak mě začal hladit po vlasech a zádech. A já po pár minutách se uklidnila, i když mi pořád bylo dost mizerně. Cítila jsem mezi námi to napětí, které bylo hodně nepříjemné. Věděla jsem, že budeme muset tuhle situaci vyřešit, ale nechtěla jsem o tom vůbec mluvit. Ani jsem nevěděla jak začít tuhle konverzaci, ale on to udělal za mě.

"Ashley?"

"Hm?" Broukla jsem neutrálně a dál si užívala jeho přítomnosti.

"Musím se tě zeptat na jednu důležitou otázku." Odtáhl se ode mě a posadil se na postel, aby na mě viděl, přičemž mou ruku nepouštěl. Jeho činy jsem zopakovala, ale musela jsem se hlavou a zády opřít o rám postele, jinak bych se sesunula zpátky do lehu. Jemně jsem přikývla a poslouchala ho co chce říct. "Chceš ho dát pryč?" Když řekl poslední dvě slova, tak se mu hlas zlomil a těžce se nadechl. "Víš Ashley, to co jsem řekl dole v obýváku jsem myslel vážně. Chci mít dítě, chci ho mít s tebou, a tak prosím přemýšlej o tom, už jen kvůli mně." Jeho hlas se třásl a mluvit tak tiše, nikdy jsem takhle Jimina neviděla. Pohled na něj mě až bolel, tohle nechci. Nechci aby trpěl, ne kvůli mě.

Přisunula jsem se k němu blíž a naklonila se k němu. Automaticky jsem obmotala ruce kolem jeho krku a podívala se mu přímo do očí, které tak krásně zářili. "Budu o tom přemýšlet, přísahám." Pokusila jsem se jemně usmát, aby se aspoň trochu cítil lépe. Vzpomněla jsem si na ty slova co mi před tím řekl, než jsem mu oznámila, že jsem těhotná. Pořád jsem tak nějak nevěděla, jak mu přesně odpovědět, ani jsem sama netušila jak to cítím já. Vím, že ho mám moc ráda a nedokázala bych si přestavit být bez něho, ale jestli cítím až takové city jako on? Tím jsi nejsem stále jistá.

Opatrně jsem se od Jimina odtáhla. "Už budu muset jít, je pozdě a máma-" Chtěla jsem doříct svou větu, ale on mě ihned přerušil.

"Nechoď, zůstaň dnes prosím se mnou Ashley." Prosebně se na mě podíval a já při pohledu do jeho očí ztratila dech. Co je to za magnet v tvých očí, Jimine? Proč ti nemůžu najednou odolat? 

Věděla jsem, že když zůstanu, tak toho na druhý den budu dost litovat. Budu si vyčítat, že jsem sama sobě dovolila mu neodolat. To on mě ignoroval, neozval se mi a dokonce byl s jinou dívkou, o které tvrdí, že nepatří k němu. I přesto mě, ale ten pohled na ně zabolel.

K tomu, zapomněla jsem si doma v tom spěchu, díky Hobimu, telefon. Už teď slyším, jak máma šílí strachy, o tom kde jsem. A taky jsem moc dobře věděla, že zrovna teď mi u Jimina bude nejlépe. On jediný mi dokáže pomoci. Už jen jeho přítomností.

Nemusela jsem přemýšlet dlouho, abych mu mohla dát svou odpověď.

"Zůstanu."