·ASHLEY·

"Co jsi to jen provedl?" Můj zrak se vrátil zpět na obrazovku, kde byl videoklip IDOL. Vypadal tak bezstarostně. Jakoby by mě vymazal z hlavy. Byl krásný, ale je to taky pěkný blb, kterého teď potřebuji ze všeho nejvíc.

Byla jsem neskutečně naštvaná. Ale ulevilo se mi, když jsem viděla jeho obličej v televizi. Mohla jsem se na něj vykřičet, jak jsem jen chtěla. Jenže neslyší mě a ani mi neodpoví. Potřebuji hlavně jeho pomoc. On jediný mě v jakékoliv situaci dokáže uklidnit, i když se tohle týká i jeho.

Z mého neustálého přemýšlení mě vyrušil zvonek, co se linul po celém domě. Mé oči se rozšířili a tlak v těle zvýšil. Během okamžiku jsem seběhla schody do přízemí, abych byla co nejrychleji u hlavních dveří, i když nikdo kromě mě nebyl doma. "Konečně!" Skočila jsem na osobu přede mnou, která můj čin těžce ustála. Ucítila jsem pevné ruce omotané kolem mého pasu. Silně jsem ho objímala okolo krku, pak jsem ucítila jak se třesu. Chtěla jsem tohle mít co nejrychleji za sebou, a tak jsem ho vtáhla k sobě do pokoje.

"Páni, Ashley. Nečekal jsem, že zrovna mě na tohle budeš potřebovat, ale jsem ti plně k dispozici." Mrkl na mě jedním okem. Začal si rozepínat modrou mikinu, která mu mimochodem dost slušela. Teda, kvůli čemu tady je?

"Hobi zpátky si nasaď tu mikinu. Věř mi, že kvůli tomuhle bych zrovna tebe nevolala." Celá rozklepaná jsem si sedla na svou postel a těžce vydechla. Věděla jsem, že nebude lehké se svěřit jemu, ale nikoho jiného teď zrovna nemám. A taky jsem věděla, že si tohle nemůžu nechat jen pro sebe a řešit ten problém sama. Hobi si vedle mě sedl, tak aby na mě viděl. "Hobi...Já-" Nemohla jsem se nadechnout. Mé slzy už stékaly po mé tváři, aniž bych to mohla jakkoliv ovlivnit. Jeho stisk na mé ruce mi dal najevo, že je tu se mnou. "Já jsem těhotná." Podívala jsem na něj, když jsem vyslovila tuhle větu.

Jeho rozšířené oči a šokující tvář, mě rozbrečeli ještě víc. "Ashley, jsi si jistá?" Optal se opatrně, jako by mi jeho slova měla ublížit. Hřbetem jedné ruky jsem si setřela slzy, pak vstala z postele a přešla ke komodě na které byla jasná věc s potvrzením. Natáhla jsem ruku k němu, i s tou věcí, která připomínala tvarově fixu. Chvíli to zkoumal pohledem, jako kdyby snad nevěřil vlastním očím. "A můžu se zeptat s kým?" Postavil se naproti mě a upřeně se mi díval do očí. Zase jako odpověď mu stačilo to, když jsem se podívala na televizi. Opět tam byla tvář Jimina.

Nevnímala jsem okolí, až když mě Hobi tahal za ruku po schodech ke dveřím. "Hobi, kam jde-"

"Za otcem tvého dítěte! Tohle mu ještě spočítám!" Naštvaným hlasem otevřel dveře. Chtěl už vyjít ven, ale já ho zastavila svou rukou.

"Počkej-"

"Jsme už pět dnů zpátky doma." Až teď mi to došlo. 

A on mi ani nedal vědět, že je tady v Soulu. Blízko mě.

···

Auto prudce zastavilo, až to se mnou cuklo. Podívala jsem se na Hobiho, který vyděšeně sledoval mé břicho. "Hobi, tohle ani ještě moc nežije." Zakroutila jsem hlavou. 

Zhrozeně se na mě podíval. "Nežije? Ashley, víš ty vůbec co je to dítě?" Odepnul si pás a nechápavě na mě zíral. Nahlas jsem si povzdechla a podívala se na dům, co stál přede mnou a kde se teď nacházel Jimin. Cítila jsem jak se mé tělo začalo nepřirozeně třást a potit se, tak moc nervozní jsem snad ještě nikdy nebyla. Podívala jsem se na věc, kterou jsem držela v ruce. Snažila jsem se v autě najít místo, kam bych tu fixu mohla schovat. "Co děláš? Nesnažíš se to snad schovat, že ne?" Vyjeveně jsem se podívala na Hobiho, který stál vedle mě. Jak mohl tak rychle otevřít dveře na mé straně? Ani jsem to nepostřehla. "Pojď už." Sebral mi tu věc z ruky a odkráčel směrem k domu.

"Co to-" Rychle jsem k němu přiběhla, ale hned se zastavila.

Jimine a já si myslela, že mi víc už ublížit nemůžeš.