·JIMIN·

Celé mé tělo bylo jako v jednom ohni, ale nezastavil jsem se ani jednou ve svých pohybech. Cítil jsem jak pot stéká po mé tváří, hlasitě jsem oddechoval. I přes velkou únavu a vyčerpání, jsem tančil dál. Zavřel jsem oči a vychutnával si hlasitou hudbu, která se linula po celé tělocvičně. Mé  myšlenky šly někam za mě, protože jsem je v tuhle chvíli úplně vypustil ze své hlavy. Připadalo mi, že tohle jsem za ty dva týdny potřeboval, uvolnit se a zapomenout. Tančil jsem a na to jsem se teď musel hodně soustředit, abych nemyslel na Ashley.

Udělal jsem dva rychlé kroky a skončil na zemi, přesněji na kolenou. Ticho. Otevřel jsem oční víčka, prudce vydechl a trhl hlavou na druhou stranu tělocvičny. Zamračil jsem se na osobu, které stála u reproduktorů, z kterých se najednou nic neozývalo. "Co to sakra děláte?!" Vykřikl jsem na osobu co stála opodál.

"Jimine, tohle už stačí. Ničíš se a ohrožuješ ostatní. Vzpamatuj se." Po těchhle slovech se můj tlak v těle zvýšil. "Nejíš, nespíš a pomalu ani s nikým nekomunikuješ. Přijde ti tohle normální? Jsi dospělý, tak se podle toho i chovej." Vykřikl na mě Namjoon, který vypadal dost naštvaně. Chápal jsem ho, já bych na jeho místě byl taky takový, kdyby jeden z členů dělal tyhle věci jako já. Jenže, nemohl jsem se zastavit. Věděl jsem, že Ashley mi nikdy mé city neopětuje, a proto jsem tohle všechno dělal. Potřeboval jsem na ní nemyslet, ignorovat osobu v mém srdci, dělat že neexistuje.

Namjoon se na mě naposledy podíval a následně vyšel z místnosti. Zakroutil jsem hlavou a stoupl jsem si, což šlo dost těžce, byl jsem slabý. Zamotala se mi hlava a já se tak svalil na zem, zády spočívající na podlaze. 

Proč ta láska tolik bolí?

···

·ASHLEY·

Plno smíchu, mluvení a cinkání skleniček. Mé tělo bylo bez duše, jako bych to nebyla já. Seděla jsem na židli, dívala se na talíř plný jídla, který byl nedotknutelný. Každou chvíli se mi točila hlava, můj žaludek byl pořád jako na vodě a o dávícím reflexu při pohledu na jídlo, už ani nemluvím. Kontrolovala jsem co pět minut telefon, jestli se mi zobrazí zmeškaný hovor nebo zpráva od Jimina. Nic. Jako by se po něm slehla zem. Dva týdny jsem s ním nekomunikovala, nebo spíš já se snažila on neodpovídal.

Prohlédla jsem si všechny u stolu, kteří tu byli. Máma jednou za čas pozve vzdálenou rodinu na večeři, aby udržovala tradice, když tu ještě byl táta. Všichni se do jednoho skvěle bavili, ale mě tohle dost lezlo na nervy. Přišla jsem si neskutečně vyčerpaná. Myslela jsem si, že každou chvíli se sebou seknu.

"Ashley, zlato? Děje se něco?" Vyrušil mě tetin hlas z myšlenek. Díky ní, se na mě strhla veškerá pozornost u stolu. Ihned jsem si odkašlala a narovnala se na židli, která mi jako jediná teď dost pomáhala.

"Mohla bych na chvilku odejít? Není mi moc dobře. Půjdu si vzít nějaké léky, bolí mě hlava." Oznámila jsem a vstávala od stolu. Ani jsem nepostřehla jestli máma souhlasila, nebo měla nějaké připomínky, prostě jsem odešla. Jednou rukou jsem se podepírala zdi, abych nespadla. Těžce jsem vyšla schody do mého pokoje, kde jsem se zavřela. Zamotaným krokem jsem se dostala ke své poličce s léky. Zahrabala jsem unaveně do košíku, popadla první plato nějakých prášku, co mi přišli pod ruku. Antikoncepce, tohle teď nepotřebuji. Hodila jsem je zpátky a hledala dál. Moment. Zavrtěla jsem hlavou a znovu do rukou vzala antikoncepci. To je zvláštní, od kdy se vyrábí v jiném balení? Protřela jsem si oči a pozorně si přečetla název.

S platem prášků jsem se rozeběhla po schodech dolů do jídelny, div jsem si nezlámala nohy. Prudce jsem vešla do místnosti, můj pohled spočinul na mámě. "Mami? Ty jsi mojí antikoncepci vyměnila za vitamíny?!" Můj hlas byl najednou tak písklavý a nekontrolovatelný. Bylo mi v tuhle chvíli fuk, že tu jsou hosté a všechno slyší.

"Ashley, tohle probereme poz-"

"Ne! Musíš mi to říct hned!" Vyjekla jsem a cítila jak se tep v mých žilách zrychluje.

"Ne, nevyměnila. Antikoncepci jsi přestala brát přes měsícem." Po jejich slovech se mi zatemnilo před očima. Omluvně se podívala na ostatní a mě věnovala naštvaný pohled, ale to mi momentálně bylo jedno. Během okamžiku jsem se vrátila do pokoje. Pochodovala jsem sem a tam, oči se mi plnili slzami. Najednou jakoby se mi v hlavě rozsvítilo. Bože, měla jsem plnou hlavu Jimina, aniž bych si všimla, že používám úplně jiné léky. 

Jen to ne.