Už nikdy neusnu.

Teď už vím, že ty dnešní tři hodiny spánku byly poslední.

Kolem je ticho a klid, ale já jsem neklidný, jako ještě nikdy.

Vykouzlil jsem si kolem sebe spoustu svíček, pokoj je zahalený do teplého klidného světla mihotavých plamínků, ale já stejně nemůžu zklidnit tlukot srdce.

Dýchám rychle a nahlas.

Sedím v teplé posteli a po tváři mi stékají slzy.

Nikdo tu není, aby je viděl, ale přesto je rychle stírám a snažím se je skrýt.

Asi před sebou samým.

Ruce ve vlasech zatínám v pěst.

Bolí to, ale bolest na hrudi to nepřehluší.

Jako v horečce se rozhlížím po prázdné ložnici, snažím se v hlavě najít něco, co by bylo důkazem, že toto nebyla vzpomínka, že tentokrát šlo opravdu jen o pouhý sen.

O strašlivý sen.

Pokládám nohy do vysokého koberce, ale ani ten pocit, který mám jinak tolik rád, mne nedokáže uklidnit.

Konečně sklidím dech a tiše opustím ložnici.

Už v ní nevydržím ani minutu.

Společenská místnost dnes v noci zeje prázdnotou.

Ticho, tma a chlad, samota – to je to, co jsem tady chtěl zahnat a co mě tady přivítalo.

Přiložím do krbu připravené poleno a místnost ozáří teplé plameny.

V měkkém křesle není o nic lépe než v posteli.

Stulím se v něm do klubíčka a do očí mi znovu vniknou slzy.

Tak to je to, na co jsem se celé ty týdny a měsíce snažil přijít?

To kvůli tomu, jsem se téměř každou noc budil a namáhal mozek ve snaze dostat z něj celý příběh?

Takový byl konec mého křehkého přátelství s Veronicou? S mladou mudlovskou holkou, která se každý týden vracela do lesa jenom kvůli mně...

Takový byl náš....

Takový byl její konec?

Doopravdy?!?

Na rozdíl od předešlých večerů se snažím na tento sen zapomenout.

Takové vzpomínky nechci mít.

Zadržuju vzlyky a cítím, jak se mi začíná třást celé tělo.

Ne, nebudu plakat.

Nesmím plakat.

Stejně, jako tehdy, ani teď pro ni nesmím plakat.

A stejně jako tehdy musím zatlačit všechny vzpomínky na ni do nejzadnějšího koutku mé paměti.

Na tvářích mě pálí dvě tiché slzy.

Nechám je. Aspoň ty dvě slzy.

Ty si Veronica zaslouží.

*******************************************************

Třeští mi hlava.

Kolem je tma, slabé plameny v krbu ji nedokáží zahnat.

V hrdle mám sucho.

A nade mnou, s dekou v rukách, stojí Potter.

Když zaznamená, že mě jeho přítomnost probudila, sklopí ruce a o krok poodstoupí.

Dlaní si promnu tvář - pokusím se tím zchladit rozpálenou pleť.

„Co to děláš?"

Můj hlas zní slabě a chraplavě. Jak je možné, že se cítím tak hrozně?

„Myslel jsem, že ti bude zima."

Potter ke mně natáhne ruku, ve které svírá cíp deky, a já deku s nevyslovenými díky přijmu a zachumlám do ní prokřehlé bosé nohy.

„Zlé sny?" zeptá se chápavě a sjede mě starostlivým pohledem. Pak se ale odvrátí, přidřepne ke krbu a za chvíli místnost ozáří silné plameny ohně.

Využiji chvil, kdy je ke mně zády a promnu si obličej.

Není pochyb, že jsem hrůzou a bolestí ze znovu prožitých děsivých chvil nedokázal zadržet pláč a že jsem se nakonec vzlykáním ukolébal ke spánku.

Jaká ostuda!

Potter dál dřepí před krbem, zády ke mně, a jeho postava vrhá tmavý stín na náš neutrální hnědý koberec.

Mám pocit, že se mi za chvíli rozskočí hlava. Nejen bolestí, ale teď i námahou ve snaze vymyslet téma a odvést tak jeho pozornost od důvodů, které mě zavedly sem do křesla.

Trvá několik dlouhých minut, než mě napadne vhodné téma.

„Pottere?"

„Ano?" odpoví tiše a konečně vstane a usadí se do svého křesla.

Jeho pleť je sytě oranžová, jak se v ní odrážejí nachové plameny.

Ruce položené na opěrkách se mu třesou. Je víc než kdy dřív zjevné, že mu docházejí zbytky sil.

Vypadá opravdu uboze.

„V co se proměnil tvůj bubák?"

Oči se mu překvapením rozšíří, dlaně na pár chvil zatnou v pěst.

V duchu se pochválím. Toto téma je pro odvedení myšlenek přímo skvělé. A to, že jsem byl u toho, když se nad kufrem s bubákem vznášel prázdný prostor, mne opravňuje takovou otázku položit.

Sedí strnule a zírá před sebe.

Pak se jemně zachvěje.

„Myslím, že to bylo nic."

„Viděl jsem, že to bylo nic," odvětím a více se zachumlám do deky.

Přikývne.

„Ale co to mělo znamenat? Snad nejsi tak domýšlivý, abys mi tu tvrdil, že se nebojíš ničeho."

Zamračí se.

V obličeji mu vidím, jak váhá, co mi může a co nemůže svěřit.

Jak hledá slova.

Pak neznatelně mávne rukou.

„Netvrdím, že se nebojím ničeho..." zašeptá neslyšně, ale já mu přesto dobře rozumím.

„Sám jsi viděl, jak vypadají mé noci. Mám hrůzu z toho jít každý večer do postele. Probouzím se vprostřed těch nejhorších situací, které jsem kdy prožil, nebo o kterých jsem slyšel, nebo které si má fantazie dokáže představit. Každý večer celý pokoj zajistím množstvím kouzel, aby mě náhodou nikdo nezaslechl řvát hrůzou..."

Mlčky poslouchám jeho výlevu a bezděky se zachvěju při pomyšlení, že bych se s podobným snem jako dnes probouzel každou noc.

„Ale přesto jsem už musel čelit tolika děsivým věcem. A přežil jsem. Už mě prostě neděsí... Neděsí mě smrt, ani bolest... "

Pohled jeho smaragdových očí mi přistane na obličeji, ale je v nich vidět jen zoufalství a hluboké zamyšlení. Myslím, že úplně zapomněl, že mluví ke mně.

„Vysvětluji si to tak, že už se bojím jen toho, že už není nic, z čeho bych měl doopravdy strach..."

Odfrknu si a jeho to vytrhne ze zamyšlení.

„Takže přece jen tvrdíš, že se ničeho nebojíš."

„Anebo se bojím všeho a ten bubák si z toho množství nemohl vybrat," trhne rameny a uhne pohledem.

Je tak čitelný! Ty emoce! Ty myšlenky!

Ten úlek, když si uvědomil, že mi toho na sebe možná prozradil příliš!

Ještě jako dítě jsem tohle všechno dokázal skrýt.

Odvrátí ode mě tvář a já se opřu a unaveně zavřu oči.

Takže se bojí, že už se nebojí ničeho.

To zní tak namyšleně, tak domýšlivě!

Zní to tak hloupě a povrchně!

Každý máme něco, co nás děsí víc než cokoliv jiného.

Každý máme své bubáky ve skříni....

Něco, na co se neodvažujeme raději ani pomyslet, abychom to snad nepřivolali...

Něco, co by nás dokázalo ochromit a paralyzovat, co by nás dokázalo zlomit...

Bezděky se nad těmi myšlenkami zamračím.

„Musíš mít něco, čeho se bojíš víc než čehokoliv jiného," informuji ho tiše.

„Já už nevím," zašeptá a promne si tvář.

Možná se bojí všeho a ten bubák si jen nemohl vybrat, v mysli souhlasím s jeho tvrzením.

Jsem rád, že hodinu s bubákem už máme za sebou. Jsem si jistý, že po dnešní noci by se můj proměnil ve Veronicu. S tím zmateným vystrašeným výrazem a odhodláním mě chránit v očích.

Tak, jak jsem ji viděl naposledy.

Možná by se tam objevili i matka s otcem s tou zlostí v obličeji a nenávistně by shlíželi na tu obyčejnou mudlu....