Nejistě si zpovzdálí prohlíží starý kufr.

Ruce má zastrčené v kapsách riflí, vlasy mu trčí do všech stran stejně, jako v jedenácti, když jsem ho poprvé potkal, a na tváři má pochybovačný výraz.

Včerejší několika hodinový spánek mu zjevně udělal dobře. Obličej nabral zase normální barvu, oční víčka přestala být tak děsivě opuchlé a do pohybů se vrátila část dřívější energie.

Jen rozpačitý pohled, kterým se snaží vyhnout tomu mému, červenající uši, tmavé kruhy pod očima a chraplavý hlas dokazují, že se mi ta včerejší hrůza jen nezdála.

„Opravdu tam je?" zachraplá s nakrabaceným čelem.

„Jistě," přitakám pevně.

Váhavě kufr obejde a kopne do něj špičkou boty.

„Co je, Pottere?" zamračím se netrpělivě.

Váhavě polkne.

„Nevím, co se tam objeví..."

Obočí mi překvapením vyskočí.

To mi chce říct, že za pár minut bude stát před třídou třeťáků a bude vyděšeně zírat na ztělesnění svého největšího strachu naprosto nepřipravený?

„Já prostě nevím..." šeptne spíš pro sebe a namíří na kufr hůlkou.

No to nemyslí vážně.

Pohledem vyhledám něco, za co bych se mohl schovat dřív než se bubák, kterého se Potter zjevně rozhodl z kufru vypustit už teď, promění.

Sice jsem dneska už svému největšímu strachu úspěšně čelil, ale nepotřebuju si to opakovat...

Naštěstí nás ve chvíli, kdy se Potter nadechne k vyslovení patřičného kouzla, přeruší příval třeťáků.

Zvědavě po nás pokukují, zasedají do lavic a pátravě si prohlíží kufr, který stále stojí před námi.

Do třídy vtrhne McGonagallová, zašumí pláštěm a rychle vysvětlí, že učitel obrany proti černé magii je indisponován, že nás tedy uvede ona.

Uvede.

Jako nějaké cvičené opice.

Profesorka si přísným pohledem bez potíží sjedná klid ve třídě a pak ukáže na Pottera.

„Myslím, že Harryho Pottera není třeba vám představovat," po tváři se jí mihne úsměv, když se ty prťata začnou nadšeně chichotat.

„Jeho kolegou je pro dnešek pan Draco Malfoy, bývalý člen Zmijozelské koleje a..."

„Malfoye taky není nutný představovat, paní profesorko. Tatík odsouzenej smrtijed, celá rodinka staří vyznavači čistý krve a uctívači a ochotní přisluhovači Vy-víte-koho," přeruší její slova tlustý kluk se žlutočerným šátkem kolem krku.

Sjedu jej za tu drzost nechladnějším a nejtvrdším pohledem, jakého jsem schopen, a on se ustrašeně zajíkne.

Věnuju mu jízlivý úšklebek, McGonagallová mu strhne deset kolejních bodů, a i Potter na něj pohrdavě pohlédne.

„Tak do toho, pánové," pobídne nás pak profesorka a rázným krokem opustí třídu.

Potter na mě překvapeně pohlédne. Stejně jako já očekával, že s námi McGonagallová ve třídě zůstane a v případě potíží zasáhne.

Naštěstí se dokážu ovládnout mnohem rychleji než on, studenti ani nedostanou příležitost pochytit, že se stalo něco, s čím jsem nepočítal.

Nadechnu se a pevným, vyrovnaným hlasem jim začnu přednášet teorii tak, jak jsme se s Potterem domluvili. Děcka naštěstí o bubákovi nikdy dřív neslyšela.

Tlustému klukovi z Mrzimoru během přednášky srazím dalších dvacet bodů.

Červená se, zasouvá hlouběji a hlouběji pod lavici a Potter ke mně vysílá pohledy se směsicí nelibosti a pobavení.

„Tak, a teď všichni stoupnout," zavelím a mávnutím hůlky odklidím jejich stoly i židle ke stěně učebny. Zvědavě se shlukují kolem kufru.

A v ten moment bubákovi v kufru dojde trpělivost a nedočkavě se v prostoru zazmítá. Kufr se s duněním zhoupne z jedné strany na druhou a třeťáčci se vyděsí a s křikem a jekotem odskočí od něj.

Potter ke mně vyšle pobavený pohled, který mu tentokrát opětuju.

Oba jsme náležitě hrdí na to, jak efektivně výuka zatím probíhá.

„Tak jo, běžte všichni o kus dál," ujme se slova Potter a studenti mu zobou z dlaně.

Nacvičí s nimi správný pohyb hůlkou.

Nacvičí s nimi správnou výslovnost kouzla.

Znovu je seznámí s tím, co se stane, až se otevře kufr a přislíbí jim, že on i já budeme kdykoliv připraveni zasáhnout.

Jemu věří, na mě se ohlížejí s nedůvěrou v očích.

S kamennou tváří jim pohledy vracím.

Mají ze mne strach.

Potter dokončí svou část přednášky a postaví se ke kufru.

Nervózně si zkousne ret a nejistým pohledem zabrousí ke mně. Dám si záležet, aby se mi ve tváři nehnul jediný nerv.

Nebudu mu pomáhat nebo ho povzbuzovat.

Nebudu ho vodit za ručičku.

„Cistem aperio," zašeptá Potter a kufr se okamžitě otevře.

V místnosti snad nikdo nedýchá.

Pak začnou třeťáci zmateně šeptat.

I já se odlepím od katedry, o kterou jsem po celou Potterovu část s rukama zkříženýma na hrudi opíral, a postavím se na nohy.

Pátravě přivřu oči a zaostřím nad prostor nad kufrem.

Šepot třeťáků se stává hlasitějším.

Pohledem pátrám stejně jako oni po celé místnosti, než mi dojde, že vysvětlení musí mít Potter.

Zírá do prázdného prostoru, který se vznáší nad kufrem, ve tváři je bledý a v očích postřehnu mimo kapky zmatku také zoufalství.

Kdybych si nebyl stoprocentně jistý, že jsem vlastnoručně bubáka do kufru zavřel, nejspíš bych si stejně jako ti třeťáci myslel, že Potter právě otevřel prázdný kufr a něco tu na nás hraje.

Ale bubák v kufru byl.

A Potter na nás nic nehraje.

„Riddikulus," šeptne pak s patřičným máchnutím hůlky a v prázdném prostoru nad kufrem začnou poletovat křiklavě zbarvení ptáci.

Tváří se mu mihne úsměv a otočí se na překvapené třeťáky.

Rukou jim pokyne, aby sami stanuli před bubákem a čelili svému strachu.

Řadí se s mnohem menší ochotou, než jsme se kdysi řadili my.

V dalších minutách jsme nuceni sledovat obří myši s mašličkami na ocásku i za ušima, ztělesněné záporné postavy z dětských pohádek v nejrůznějších oblečcích i v různých kontroverzních situacích, jedovaté hady s party kloboučky, temné postavy bez obrysu ve svatebních šatech s pestrými kyticemi, a dokonce i jednu umělohmotnou figurínu z obchodu s oděvy jako mima. Potter se některým tvorům nepokrytě chechtá, a i já se nachytám s pobaveným úsměvem na tváři.

Několikrát Potter zasáhne a zachrání tak některého z nejvíc ustrašených žáčků před pořádným trapasem. Například toho tlustého mrzimorského drzouna.

Konec hodiny nás zaskočí a třeťáci odchází spokojení.

Potter zavře bubáka zpět do kufru a s tvrzením, že jsme to dobře zvládli, mě poplácá po zádech.

Dovolím mu to.

***********************************************************

Po očku sleduju, jak mu hlava klesá k levému ramenu a pak dolů, na hruď. Jak mu brýle sjíždějí z nosu. Jak mu odlétnou na lavici, když sebou polekaně trhne poté, co Kratiknot vztekle vypískne jeho jméno.

Nerozesměje mě to.

Ale všichni ostatní se nepokrytě baví. Dokonce i Grangerová a Weasley.

Copak jsou úplně slepí?

To neví, že ten člověk v noci nespí?

To si ho nikdo nevšímá?

Je to už tři týdny, co v noci, pokud se snad probudím, raději zůstávám sám v prázdné ložnici, než abych sešel do společenské místnosti a viděl jeho unavenou tvář a sledoval boj jeho vůle a nejobyčejnější lidské potřeby.

Jestli spí alespoň čtyři hodiny denně, tak je to moc.

Jak dlouho tohle může vydržet?

Vždyť je skrz něj skoro vidět. Barvě jeho tváře se už zdaleka nedá říkat bledá. Je průhledně šedivá.

A smaragdově zelené oči? To někdy měl? Temně brčálově zelená skrytá za opuchlými zarudlými víčky je příhodnější výraz.

A energické pohyby věčně bojovného Nebelvíra? To vážně někdy existovalo? Malátné pomalé pohyby vykonávané snad jen pro to, aby kolemjdoucí poznal, že tenhle tvor ještě s vypětím všech sil dýchá.

Nasadí si brýle pomalu zpět na nos a nejspíš vůbec nevnímá Kratiknotovo spílání. Zvedá oči a pohled se setkává s mým.

Nevidím v jeho očích nic. Žádný pocit, žádné sdělení, žádnou emoci.

Srdce mi vynechává jeden úder a já se polekaně odvracím.

Je možné, že mi ho je líto?
Nebo mám z něj strach? Nebo o něj?

Co se to se mnou děje?

Za to vše může Veronica. Ano, tak se jmenovala, podivná mudlovská holka, co vyprávěla příběhy.

Ta může za to, že mě vůbec napadlo, že by mi mohlo být Pottera líto. Že bych z něho měl strach. Že bych měl strach o něho...