S trhnutím otevírám oči.

Ten sen! Už zase ten sen!

Rychle znovu přitisknu víčka k sobě, pro jistotu si oči přikryju dlaní, ale zase se mi to nepodaří.

Jak jen vypadala?

Byla to blondýna nebo bruneta? Měla vlasy dlouhé, nebo krátké? Volně rozpuštěné nebo sčesané do drdolu? Měla kalhoty nebo sukni? Tmavé nebo světlé oči?

Nic.

Nepamatuju si nic. Jen ten její hlas.

S povzdechem odtáhnu ruku z tváře a posadím se na posteli.

V místnosti je ticho a tma, je to úžasná výhoda, tyhle oddělené ložnice.

Znovu zavřu očí a složím tvář do dlaní.

Tak znovu. Co o ní vím?

Vyprávěla. Ten pohádkový příběh o chlapci, co nikdy nedal najevo, co si myslí nebo co cítí. Miloval jsem ten příběh, protože šťastně končil.

A dál? Čekala na mě vždycky, každý týden, na té mýtině a vypadala, že je opravdu ráda, že mě vidí.

Rodiče o ní nevěděli. Byla jenom moje.

Měla o mě strach, protože mě potkala tak hluboko v lese a samotného.

To proto se vždycky ptala na rodiče a na to, jestli nemám hlad. To proto se vždycky vrátila na tu mýtinu. 

Protože se o mě bála.

Ten příběh... Tehdy mi to nedošlo, ale byl o ní. Tedy, byl o mně, ale ten člověk, kterého ten chlapec potkal, to měla být ona. Tolik toužila po tom, abych se jí svěřil.

Nikdy to nedokázala.

Nikdy jsem jí neřekl nic důležitého, nic podstatného. Stejně, jako jsem nikdy nic neřekl komukoliv jinému.

Tak dál. Kolik jí jen bylo?

Tehdy mi připadala jako velká, zkušená žena, ale ve skutečnosti jí mohlo být tak kolem dvaceti.

Byla to vlastně velmi odvážná holka.

A víc?

Víc!

Oběma rukama se chytnu za hlavu se snaze dostat z ní víc informací, ale nevzpomenu si už na nic dalšího.

Tolik let jsem si na ni a její příběh ani nevzpomněl, že z počátku mi ten sen připadal jako pouhopouhý sen. Až po několikatýdenním opakování mi došlo, že je ta žena ve skutečnosti vzpomínkou.

Ach, tak dobře.

Bylo jí něco přes dvacet a vyprávěla mi příběh a bála se o mě. To je vše, co jsem si zapamatoval?

Asi ano.

Ještě chvíli se s rukama ve vlasech snažím vybavit alespoň něco, ale sen se rozplývá a já už si nevzpomenu ani na jedinou větu, která předcházela příběhu.

Nebo jsem s ní vůbec nemluvil? Přišel jsem na mýtinu a ona rovnou vyprávěla příběh?

Nevím.

Jak nedokonalý je mozek, byť je můj!

Už nevím, už nemůžu.

Spouštím nohy na zem, mezi prsty mne polechtají vlasy vysokého koberce. Je to příjemné. Zavlním v něm prsty u nohou a za chvíli zapomenu i barvu jejího hlasu.

Scházím do společenské místnosti.

Překvapí mě, že v krbu praská oheň, jako by někdo před chvílí přiložil. Je hluboká noc a celý hrad by měl přeci spát...

Až příliš pozdě postřehnu postavu choulící se v křesle.

Zaslechl mě a zvedl ke mně unavené oči.

Nohy s koleny přitaženými k bradě si objímá dlouhými svalnatými pažemi, bledou tvář odvrací od ohně, aby rozpoznal příchozího, a v opuchlých očích za brýlemi se mu odrážejí plameny.

Chvíli na mě mlčky zírá, ale pak sklopí pohled a odvrátí se, jako by se mnou nechtěl mít nic společného.

Posadím se do dalšího křesla tělem natočený tak, aby bylo jasno, že ani já si nepřišel povídat.

Poskakování plamenů v krbu uklidňuje, ticho vyplňuje jen praskání dřeva a občasný gejzír jisker.

Ač vypadá ztrhaně, oči nezavírá a zarputile zírá do ohně.

Nesleduju ho.

Mlčíme.