Ošklivá okatá skřítka nesouhlasně zatřese hlavou a skřehotavým šepotem mě požádá, abychom se vrátili domů.

Není mi hodná odpovědi. Nemusím ji poslouchat.

Opatrně, abych si nepoškodil nový svetr, se vymotám z keřů a tiše se vydám k mýtince probleskující mezi hustými stromy lesa obklopujícího Malfoy Manor.

Toto prostředí už znám jako své boty. Vím, který strom je dostatečně rozlehlý, aby skryl mé drobné, bledé tělo.

Je tady. A zdá se, že sama.

Ještě několik vteřin pátrám pohledem po mýtině, ale nezdá se, že by dnes s sebou někoho přivedla. Opatrně opouštím bezpečí temného lesa a vcházím na mýtinku.

Usměje se poněkud vyčítavě.

„Draco," pokusí se mne na přivítanou objat, ale já to čekám a bez obtíží se jejím dlouhým pažím vyhnu.

„Draco," začne podruhé a posadí se do trávy. Sednu si vedle ní. Zvedne se na pažích a posune se blíž. Téměř se dotýká svým kolenem mých nohou. Tentokrát neucuknu. S dalším pousmáním pokračuje: „Posledně jsi mi zase zmizel. Myslela jsem, že jsme se domluvili, že už to dělat nebudeš..."

Nedomluvili jsme se vůbec na ničem.

„A minule jsi vůbec nepřišel...." vydechne vyčítavě.

Konečně jí věnuju pohled. Chvíli mému mlčenlivému pohledu odolává, pak několikrát zamrká a provinile ucukne pohledem.

„Byl jsi tady, že?"

Přikývnu.

„Byla tady cizí paní," vyřknu konečně obvinění nahlas. Mám vysoký, tenký hlas.

„Ano," odpoví tiše a zamyšleně si mě změří pohledem. „Ano, byla tady. Moc si přála tě poznat."

Nezaznamená úšklebek v mé tváři. Proč jen by mne chtěl někdo poznávat?

„A moc si přála poznat tvoje rodiče."

,To by bylo to poslední, co by udělala', proletí mi hlavou, ale nahlas nevydám ani hlásku. Z mého výrazu nemá šanci nic vyčíst.

„Co vlastně dělají tvoji rodiče?"

Zase. Zas a pokaždé se mne na nich ptá. Proč? Vždyť oni nejsou důležití! Ona je jen moje. Mám ji zajímat jen já.

„Máma si čte a táta má schůzku. Asi."

Přikývne a znovu mě přejede pohledem: „Máš nový svetr."

„Ano," odpovím způsobně. Mlčí a tak dodám: „Od mámy."

„Je hezký. Zelenou máš rád, že?"

„Nejlepší je modrá," namítnu. Ne, ne, to jsem neměl říkat! Odkdy je modrá nejlepší?! Odkdy to můžu říct?!

Zachytí polekaný výraz v mých očích. Musím trénovat. Cizí lidi nesmí poznat, co si myslím.

„To nevadí, Draco. I mě se modrá líbí. Myslím, že modrá je opravdu nejlepší."

Usměju se na ni. Je prostě jen moje.

„Draco, moc ráda bych poznala tvé rodiče. Už se známe dost dlouho, nemyslíš? Už bys mě mohl vzít domů..."

„Ne," namítnu a odvrátím se od ní.

Moc dobře ví, že jsme se ocitli na tenkém ledě. Ustoupí mi a už nenaléhá. Pro tentokrát.

Přeruším ticho prostou žádostí: „Vyprávěj."

„Ale..." ještě nechce splnit mé přání. „Jak jsi se měl, celý ten týden?"

„Dobře. Vyprávěj," pobídnu ji podruhé a odvracím tvář od slunce. Rodiče nesmí poznat, že jsem byl na slunci.

„Já se taky měla hezky, Draco. Byla jsem hodně v práci a moc jsem na tebe celý týden myslela a těšila se na dnešek."

Netrpělivě zatřesu hlavou a poposednu. Ach, musím trénovat ovládání!

„Vyprávěj."

„Ale..." měla toho na srdci ještě víc, ale konečně se ovládne.

„Dobře, tak budu vyprávět. Sedíš pohodlně?"

Rychle přikývnu. Takhle začíná vždycky. Sedím pohodlně? Nemám hlad nebo žízeň? Přinesla mi toast, nedám si? A proč ne? No dobrá a zima mi není? Ne? Tak teda můžeme začít....

„V jednom domě žil jeden chlapec. Byl to moc hezký chlapec, měl stříbrné oči, zlaté vlásky a moc hezky se usmíval. Měl moc rád modrou barvu a procházky v přírodě. Byl tichý, ale moc chytrý a když něco řekl, bylo to rozumné.

Ten chlapec žil v domě s mámou a tátou. Měl spoustu kamarádů a byl moc oblíbený, ale přesto byl nejraděj a často sám. Sám se procházel po lese, protože byl moc statečný a nebál se, že v něm zabloudí.

Ale přesto, že byl tak statečný a chodil sám po lese, bál se ten chlapec dát najevo, co si myslí nebo co cítí. Myslel si totiž, že není správné, když to někomu prozradí. Ale v duchu, potichu v sobě, si myslel a cítil spoustu věcí a jenom čekal, až se objeví někdo, kdo ho bude poslouchat a kdo pochopí to, co cítí.

Ten chlapec rostl a pořád chodil po tom lese a přemýšlel nad spoustou věcí, ale nedal na sobě nic znát, ani když byl sám v tom lese, kde stejně nikdo nemohl vidět, jak se tváří nebo slyšet, co si říká.

A jak se tak procházel po tom lese, nebo i dál, skoro po celém světě, najednou narazil na někoho, kdo mu řekl: ,Počkej, zastav. Už nikam nechoď. Už nebuď sám. Já jsem ten, komu můžeš všecko říct. Já tady chodím po lese a po celém světě a hledám tě, abych ti řekl věci, které mne trápí, i ze kterých mám radost. Abych se s tebou bál i smál. Abychom byli kamarádi a parťáci, abychom spolu měli tajemství a plány. A konečně jsem tě našel a ty mi teď můžeš říct, co tě trápí a na co myslíš. Co máš rád, co tě baví a co chceš v životě dělat. To všecko i další věci mi můžeš říct. A já se ti nebudu smát. Já si to všecko poslechnu, odpovím ti a budu tu s tebou, i když se mi některé ty věci třeba nebudou líbit.'"

„I když třeba řeknu něco špatně?" přeruším její vyprávění a ona vážně přikývne.

„Nebo když třeba... mám rád něco nesprávného?"

„I kdyby ten chlapec měl rád třeba... červenou barvu místo zelené, tak ho ten člověk, kterého potkal, bude mít vždycky rád."

Přivřenýma očima se zahledím do tmavého lesa a čekám, až řekne konec.

S povzdechem pokračuje.

„A ten chlapec, když toto všecko uslyšel, zjistil, že je krásné, když se má s kým smát a když má někoho, komu by svěřil svoje tajenství a starosti a radosti. A tak se usmál, tím svým krásným úsměvem, podal tomu člověku ruku a řekl, že už ho dlouho hledal a že je rád, že se konečně potkali. A pak tihle dva kamarádi šli bok po boku lesem a světem a byli spolu moc veselí a šťastní a už jim nic nechybělo. Měli jeden druhého a mohli si věřit. Byli to nejlepší přátelé a parťáci."

Natáhne ruku a pohladí mne po paži.

Dovolím jí to, je to příjemné.

Ale když se pokusí prohrábnout mi světlé vlasy, prudce vstanu.

Pochopí, že její čas vypršel.

„Draco, nechoď ještě. Nic jsi mi neřekl."

Nečekám, až se vyškrábe na nohy. Za běhu ještě přes rameno křiknu tak, jak to po mě vždycky chce: „Za týden, to je sedm dní!"

„Draco!"

Než doběhne k okraji mýtinky, stihnu vběhnout do křoví a s tichým „puf" se se skřítkou přemístit zpět na Malfoy Manor.

„Draco!"

„Draco!"