„Takže chodíš s těmi sny k lékokouzelníkovi?"

Vrhne na mě tvrdý pohled a najednou nejeví žádné známky únavy.

„Jak to víš?"

Ušklíbnu se a zachumlám do teplé deky, kterou jsem si s příchodem zimy pořídil do Společenské místnosti pro případ dalších zlých snů. Pro noci, jako je tahle. Aby se už nestalo, že mne bude přikrývat Potter. Jako před několika dny.

Chvíli ho nechám trpět obavami, že se pochyby o jeho duševním zdraví probírají ve všech kouzelnických rodinách, ale pak nevydržím jeho upřený pohled a odpovím:

„Zaslechl jsem Weasleyho a Grangerovou, jak si o tom špitají. Nevím, Pottere, ale tvé tajemství u nich vážně nejsou moc v bezpečí."

„A u tebe jsou?" zkoumavě přivře oči.

Přezíravě se protáhnu. Vím, že ho má lhostejnost k pro něj tak důležitému tématu rozčiluje, ale ovládá se.

„Ptáš se, jestli tu informaci neprodám do Denního věštce?"

V obličeji se mu napnou všechny svaly. Ta možnost ho asi ani nenapadla.

„Ano?" odpoví a hlas mu zaskřípe.

„No, já nevím, myslíš, že by mi to vyneslo slušný balík?" poškádlím ho a on polkne a uhne pohledem.

Úsměv na rtech mi uvadá. Opravdu mi někdy chybí výbušný, hrdý a tvrdohlavý Potter.

„To není legrace, Draco," vydechne unaveně. Je to po několika měsících poprvé, co mi někdo, kdo nebyl mým snem, řekl jménem.

Překvapí mě to.

„Já vím," přikývnu naprosto mimo svůj plán.

Unaveně hledí do ohně a plameny se mu odráží v slzavých očích.

„Nedělej si z toho srandu, prosím," pokračuje slabým hlasem a beznaděj v něm se odrážející ve mně vzbuzuje strach. Otočím se tak, abych viděl ven z okna, kde padají sněhové vločky. Pohled na ně mě vždycky uklidňoval.

„Mám takový strach... Myslím, že se už brzo opravdu zblázním a že mě budou muset zavřít k Mungovi," rozpovídá se najednou.

„Neříkej mi to," přeruším ho příkře s tváří stále odvrácenou.

Můj požadavek ho nezastaví.

„Nemám, komu jinému bych to řekl," vysvětlí prostě.

Pohrdavě si odfrknu, ale ani to mu nezabrání pokračovat.

„Říkají, že jestli nezačnu pravidelně spát, můj organizmus to nevydrží. Že už teď přetahuju..." nevesele se zasměje. „Chtějí mi pomoct, ale nejde to... Říkají, že se mám orientovat na život. Na to, co jsem zachránil... Víš, co mi radí?"

„Nechci to vědět, Pottere," zasyčím.

U Merlina, je neodbytný jako Veronica...

„Abych trávil čas s přáteli," podivně se zachechtá „A já se ptám: S jakými?"

„Máš Weaslyeho a Grangerovou."

Odfrkne si.

„Ti dva sotva ví, že mám problém se spaním. Mají toho tolik. Škola, zkoušky, rodiče, jeden druhého, přijímačky na univerzity, klidný spánek..." zasměje se jako vtipu. „Nemají na mě čas."

„Blbý," lhostejně pokrčím rameny.

Mlčí a to ticho je těžké.

Nenávidím se za to, že se nadechuju k větě.

„Máš další kamrády, Pottere. Nedělej tu ze sebe chudinku."

„Ti další umřeli," namítne zatvrzele.

Protočím oči.

„Například já žiju."

Obočí se mu skoro ztratí v černé čupřině.

„A ty jsi můj kamarád?"

Zachvátí mě vztek sama na sebe. Jak jsem se jen dostal do tak prekérní situace? Jak můžu vypustit něco, tak nerozvážného?

„Tak koukni, ty chudáčku maličký. Já taky nemám rodiče, taky mám blbý sny, jasný? A taky mi umřeli kamarádi. Nebo byli tak blbí, že ve jménu šíleného černokněžníka zabíjeli a teď sedí ve vězení. Taky to nemám zrovna růžové. Víš?"

Napjatě mlčí a já se zatvrzele dívám ven z okna.

„Draco, a ty jsi můj přítel?" zeptá se znovu naléhavě.

„A jak ten člověk vlastně poznal, že chce s tím chlapcem kamarádit?"

„No... Nebylo to hned, víš.. Nejdřív se nějakou dobu potkávali. Jen se znali, ale nekamarádili. Víš, třeba tak, jak jsme se ze začátku znali my. Jak jsi mne ze začátku zlobil. Jak jsi mě lekal... No a pak se potkávali víc, zjistili, že mají třeba hodně společného, nebo že se jeden o druhého zajímají, nebo že si rozumí. Tak, jako my teď. Víš, Draco? Vždycky to chvilku trvá."

„Ale kdybych tě nepřestal lekat, nikdy bychom se spolu nebavili."

„Asi máš pravdu, Draco. Kdybys mi nevyšel vstříc, nikdy bychom se neseznámili. Ale vidíš, v tom je tvá odvaha. A i ten chlapec v příběhu nemohl jen nečinně sedět a čekat, jestli ho ten člověk, který bude jeho kamarád, jen tak pozná. Taky mu musel vyjít vstříc, taky musel udělat něco, aby se stali přáteli."

„Ne, Pottere, já nejsem tvůj přítel," upírá na mě unavené smaragdové oči a já se konečně odhodlám jeho pohledu čelit. „Zatím."