Dnes jsem zaspal.

Nezdál se mi sen.

Dnes jsem pokojně spal až do rána a probudil se naprosto odpočatý a plný síly.

Dnes má tvář září, bezchybná pleť svítí jako porcelán, vlasy se třpytí ve vysoko stojícím slunci. Hábit skvěle padne na odpočaté tělo.

Až na prahu své ložnice si uvědomím spokojený úsměv na tváři a rychle jej skryji. Dnes budu krásný a přitažlivý, silný a sebevědomí. Ale rozhodně se nebudu usmívat.

Dnes budu opět Draco Malfoy.

S přimhouřenýma očima už ve dveřích Velkého sálu zaznamenám, že zaspávat se nevyplatí. Až pozdě pochopím, že to znamená, že u našeho malého stolu zbude jen jedno jediné volné místo.

Se vší elegancí, kterou jsem schopný do následujících pohybů vložit, přejdu sál a posadím se na poslední volnou židli.

Zvedne se ke mně pár zamračených oříškových očí, které však rychle překryjí řasy a pak i záplava hustých vlasů a Hermiona Grangerová se na židli odsune dál ode mě.

Zrzek Weasley ji v reakci na to obejme těsně kolem pasu a přivine ještě blíž k sobě.

Je to trapné.

Copak bych ji tady asi tak mohl udělat?

Vypíchnout oko toastem?

„Příště si sedni radši vedle Hermiony, jo, Harry?" pronese zrzavý poskok nahlas a jeho hvězdný kamarád poprvé zaznamená můj příchod.

Rychle mě sjede podmračeným unaveným pohledem, ani se mi nechce věřit, že přes opuchlá víčka vůbec poznal, z koho jsou jeho kamarádíčkové tak vyklepaní.

Ušklíbnu se do jeho bledé tváře a hrdě vypnu hruď.

Ano, Pottere, takhle vypadá člověk, co v noci spí. Vezmi si ze mě příklad.

„Klidně," trhne rameny kamarádovi v odpověď, skloní hlavu zpět k jogurtu a začne lžičkou přemíchávat narůžovělou hmotu v kelímku sem a tam.

„Co je, Weasley, myslíš, že bych se od ní mohl nakazit? Prosím tě, dokázal jsem bydlet v jednom domě se skřítkama, vydržím jednu snídani s mudlovskou..."

„Opovaž se to říct, Malfoy!" vyštěkne Weasley vztekle a vyskočí ze židle.

Uchechtnu se mu do tváře i vytažené hůlky

Teď rychle vymyslet, jak z toho s elegancí ven.

Ztrácím hlavu, zjevně. Copak není základem, že než začnu provokovat, musím si sám připravit hůlku?

„Nemám z tebe strach, Weasley."

Polknu a postavím se, abych nemusel vzhlížet do jeho tváře.

„Prokleju tě dřív, než vůbec stihneš hmátnout po hůlce, Malfoyi," vyhrožuje zrzek a v jeho výrazu vidím touhu po mé krvi. Stačí jeden nerozvážný pohyb nebo slovo....

Hrdě a posměvačně mu zírám do očí, už se nadechuju, abych dokončil větu. V duchu s jekotem utíkám pryč. Uvědomuju si víc než dobře, že měl dost času rozmyslet se, jakou kletbu na mě sešle.

Vím jistě, že to bude zatraceně bolet.

„Nech ho být, Rone," zasáhne Hrdina a jeho hlas, i když stále podivně tichý a tenký, je dostatečně důrazný na to, aby ho zrzek poslechl.

Zastrčí hůlku zpět do hábitu, posadí se a vloží svou ruku do její.

„Tak je hodný, Weasley," uchechtnu se „máš je skvěle vycvičené, Pottere. Kamarádi, co poslechnou na slovo. Tví věrní psi. Stádo tvých poslušných kamarádíčků."

Potterovi nestojím za jediný pohled.

„Ty nemáš nikoho, Malfoyi."