Nadechnu se studeného vzduchu.

Je chladivý a vlhký, trochu jakoby nahnilý.

Vůně podzimu.

Z lesa voní jehličí a listy, někde v pozadí je ještě možné cítit vůni hub, hřibů a muchomůrek. Cítím dřevo a hlínu a ta vůně mne podivně uklidňuje.

Zasunu ruce hlouběji do kapes a rozhlédnu se po okolí.

Hladina jezera je větrem zvlněná. K břehu se rozbíhají stovky drobných vlnek a přinášejí s sebou žluté a červené listy.

V zářivě modravé vodě to svítí jako podivný mozaikový obraz.

Stromy Zapovězeného lesa se zbarvily snad všemi odstíny žluté, červené, zelené a hnědé a lehkým pohupováním větví jako by zvaly neznalého kolemjdoucího do lesní temnoty.

Vnímám všechnu tu krásnu zpoza přivřených očí...

... a příliš pozdě postřehnu pohyb na nedaleké lavičce.

„Pottere! To snad není pravda! Ty musíš být prostě všude, co?!"

Obrátí ke mně hlavu.

Kolem očí má tmavě modré kruhy a rty se mu chvějí.

Při pohledu do jeho tváře mi naskočí husí kůže...

Neodpoví.

Už zase.

„Co tu děláš? Myslel jsem, že jsi se svými věrnými psy v Prasinkách," pokusím se jej vyprovokovat, ale v odpověď ode mě jen odvrátí tvář.

Všimnu si, že se celý chvěje.

Konečně mi dojde, že na sobě nemá nic kromě tenké košile.

„Snažíš se tu o rituální sebevraždu? Umrznutím?" zasyčím na něj, jak nejjedovatěji ve svém úleku dovedu.

Znovu se zachvěje a zuby mu o sebe zachřestí.

Zpanikařím.

„Pottere, co blbneš?! To tu vážně chceš umrznout?! Na to sis vybral blbé počasí, není ještě taková zima!"

Pousměje se.

To jsem řekl vtip?!

„Tak dělej, musíš do tepla. Nebudu tu obranu učit sám..."

Znovu se zasměje a pomalu se odlepí z lavičky.

„Ty taky nejsi moc oblečený," poznamená, jako by to jeho šílené chování mohlo vysvětlit.

Mám chuť ho praštit.

Položím mu ruku mezi lopatky a zatlačím, abych ho popohnal k hradu, a zařadím se mu po boku.

„Máš teplou ruku," zašeptá skoro zmateně. Odfrknu si. Pokračuje: „Nikdy mě nenapadlo, že máš teplou kůži..."

Ten člověk se snad zbláznil!

Chvíli překvapeně zírám na jeho profil – i za chůze mu víčka padají, jako by měl na místě usnout.

Trvá mi, než pomalu odpovím.

„Jo, Pottere. To proto, že mi tělem proudí krev. Na rozdíl od tebe. Tobě tam nejspíš chrastí krystalky ledu."

Zasměje se.

Normálním zvonivým smíchem, jakým se směje Weasleyho vtipům.

No mě snad odvezou!

Do jaké situace jsem se to dostal?

Co se to tady u Merlina děje?

Mlčíme, postupně zrychluji tempo, abych se z prekérní situace dostal co nejdřív, a abych už nemusel myslet na to, proč na té lavičce vlastně dobrovolně mrznul.

Stejně to nevydržím.

„Cos tam vůbec dělal, Pottere?"

Několik kroků mlčí, pak zrovna slyšitelně odpoví:

„Nemůžu spát..."

„Aha... a slyšel jsi, že když člověk umírá zimou, tak usne..."

Překvapeně na mě vykulí oči.

Nevím, jak se mu to za opuchlými víčky vůbec podaří.

„Ne. Já nechci spát!"

Zamračím se a usoudím, že naše cesta prostě musí vést na ošetřovnu.

Madam Pomfreyová mu pomůže a já budu mít zase zpátky svůj klid.

Stejně ani nesleduje, kam ho vedu...