Zarazí se až ve dveřích ošetřovny a odmítavě zatřese hlavou. Paží mu zatarasím možnost úniku a smýknu s ním přes práh do místnosti. Je to tak snadné. Je tak slabý, tak unavený...

Co se to s ním krucinál děje?!

Pomfreyová se na nic neptá a vyštrachá ze skříňky lahvičku.

Jejich handrkování, jestli její obsah vypije, nebo ne, je směšné.

Nejraději bych byl pryč.

Zpátky o samotě u paty Zapovězeného lesa.

„Prostě ne! Nebudu tu spát. Už jsem řekl," zní tak tvrdohlavě a hlásek má tak tenký. Posměšně se zašklebím a on si toho všimne.

Zamračí se ještě víc a umíněně složí ruce na prsa.

„Pottere, prostě to vypijte. Odpočinete si a bude dobře," mluví na něj, jako na malé dítě.

„Nebudu tady spát."

„Skoro nikdo tu není," nevzdává se.

„Ale někdo tu je," zpříma jí pohledne do očí a rázně odsune její ruku, ve které svírá lahvičku.

Pomfreyová nespokojeně vydechne...

A pak se otočí ke mně.

Že já nezmizel, když si mě nevšímali!

„Malfoyi, odvedete Pottera do jeho ložnice?"

„Dojde sám, ne?" pokusím se zbavit role chůvy, do které jsem se vlastně sám pasoval.

„Jistě. Ale doprovodíte ho, že ano."

Vlastně to není otázka.

Zašklebím se a v poslední spásné myšlence vypnu hruď a hrdě jí pohlédnu do tváře.

To, kdyby snad zapomněla, s kým tu vlastně mluví.

Odvrátí se ode mě zpět k Potterovi.

„Pottere, vypijte to tady a teď přede mnou a pan Malfoy vás vezme do vaší ložnice. A to už opravdu bez řeči!"

Potter se vyhne mému pohledu a přikývne.

To jako doopravdy?!

To oba zapomněli, kdo jsem?

Nebo se oba zbláznili?

Kam zmizela Potterova hrdost, jak jen je možné, že dovolil, abych pro něj udělal laskavost?

Kam zmizel nevraživý respekt té průměrné ošetřovatelky z mého jména a jak se stalo, že jí z myšlenky, že mi Potter bude vydán na milost a nemilost, nenaskakují vrásky na čele?

Potter do sebe kopne celý obsah lahvičky a otočí se k odchodu.

Už ve dveřích se zapotácí a ve snaze nesesunout se rovnou na podlahu se opře o futra.

Mračím se mu do zad z dostatečné vzdálenosti, dokud mě Pomfreyová nepopostrčí a se slovy: „Pospěšte, než usne přímo tady na chodbě," nás nevykáže z ošetřovny.

Celou cestu se držím v dostatečné vzdálenosti, přesto jsem nucený několikrát ho zachytit před pádem na zem.

Jestli jsem si už při několika setkání myslel, že usne za pochodu, nebylo to nic proti tomuto.

Navíc začíná být nesnesitelně protivný.

Kdyby mě nebavilo poslouchat jeho smysl nedávající nadávky prokládané zíváním, už dávno bych mu zdrhl a nechal ho usnout na kamenné podlaze. Ale mě poslouchat jeho zmatené urážky vážně baví.

Nevím, kdy naposledy jsem měl takový problém zadržovat smích.

Opravdový problém nastává ve společenské místnosti, kdy se jako trucovité děcko složí na jednu z pohovek u krbu a odmítne se hnout.

Ložnice je prý mega hrozně moc daleko, já jsem zlatovlasé zmijozelské princátko a mám ho nechat odpočinout v pokoji.

Na smích, který mi vybublá hrdlem, reaguje zmateným pohledem, pak se stulí do klubíčka a usne.

Přikryji ho jednou z nepoužívaných dek a odejdu do svého pokoje, abych dokončil úkol do lektvarů.

***********************************************************

„Pottere!"

S nečekanou silou mě od sebe odmrští a nepřestává křičet.

<i>„Pottere!"

Ten zvuk mi rve uši, vřezává se do srdce a zmrazuje krev v žilách.

Ten zvuk plný bolesti, utrpení, zoufalství a šílenství.

Ten zvuk, vycházející z jeho hrdla.

„Pottere!"

Zatíná mi nehty do kůže a zároveň se mě snaží od sebe odhodit.

Křičí, řve a ječí, to vše a mnohem víc najednou, a já s ním v hrůze třesu ve snaze probudit ho z těch hrůzostrašných snů.

A pak se uši drásající zvuk mění ve slova.

Stejně hlasitá, stejně zoufalá a stejně bolestná slova.

Prosí, aby to skončilo.

Volá na neexistující osoby, aby se zachránily, aby utekly, aby se schovaly.

Volá, že je mu to líto.

Křičí, aby ho už zabili.

A pak se konečně probudí.

Hrudník se mu zběsile zvedá, v očích má slzy a ve tváři je rudý.

Celé jeho tělo se vysílením třese, rty má rozpraskané a na čele se mu třpytí kapky ledového potu.

Vypadá zpola šíleně a zpola zoufale, zírá na mě jako na zjevení.

Zíráme tak na sebe navzájem.

Trvá dlouho, než si uvědomím, že mu zblízka hledím do tváře a v očích se mi nepokrytě zračí strach.

Vzchopí se první, zatřese hlavou a oběma rukama si přejede po tváři.

Pak se vymrští z pohovky, jako by se právě probudil po klidné dlouhé noci zcela odpočatý, obejde mě, otevře okno dokořán a zůstane zády ke mně stát a studený podzimní vítr mu cuchá vlasy.

To ticho, které je náhle kolem nás, mi zvoní v uších.

Vidím, jak se mu stále zprudka nadzvedávají ramena, jak zrychleně dýchá a jak se třese.

„Co to sakra bylo, Pottere?" vydechnu.

Zatím se mi nepodařilo se úplně ovládnout.

„Co by?" odpoví roztřeseně. V hlase mu zaznívá vztek. „Sny. Pořád a pořád dokola sny."

„Sny?" odfrknu si. „Chceš mi tvrdit, že tohle jsou sny?!"

Jako by zapomněl, komu odpovídá, hlasem chvějícím se zlostí a zoufalstvím, začne odsekávat jednotlivá slova.

„Sny. Sny o tom, jak umírají... o tom, jak umřeli. Umírají pořád dokola. Pořád. A. Pořád. Každou mizernou noc mi přijdou do snů připomenout, že jsou mrtví. Že oni umřeli... A já ne," mluví stále rychleji a hlasitěji, hlas se mu třese. „Že já si klidně dál žiju, zatímco oni museli... Všichni pořád dokola! Sirius, Brumbál, Cedric, máma s tátou, Levandule, Lupin a Tonková, Fred, Crabbe a tvůj otec a Severus Snape. A je jedno, jestli to bylo před dvaceti lety nebo minulý měsíc. Všichni umírají, a přitom koukají na mě a křičí... Nebo mlčí – to je asi ještě horší... Pořád dokola jen smrt... Jenom smrt a křik."

Oběma rukama si zajede do vlasů a roztřeseně vydechne.

„Bože, jak všichni strašně křičí..."

Zírám na něho s rozšířenýma očima a nemám ani zdání, co na to říct.

Nastalé ticho však přeruší už o poznání klidnějším hlasem.

„Omlouvám se."

V odpověď jen něco nesrozumitelného zamručím.

Ticho.

To ticho je děsivé.

Ten hluk byl děsivý.

Všechno kolem něj je divné a děsivé.

„Už... Už jsi normální?" zasyčím a on se do otevřeného okna pousměje a přikývne.

„Dobrá. Tak zavři to okno, Pottere. Protože proto, že ty jsi ujetý pošuk, já nemusím onemocnět!"

Ano, to je ono.

Být zlý.

Být arogantní a bezohledný.

Být lhostejný.

A držet se dál od něj.

To je teď plán akce.

Obrátí se ke mně s výmluvným úsměvem: „Když ho zavřu, zase usnu... Pořád mám ten lektvar na spaní..."

Přesto však okno zavře a posadí se zpět na sedačku, na které spal.

Držím si od něj odstup a jemu to přijde zábavné.

„Nejsem šílený, Malfoyi. Prostě mám jen zlý sny... To se někdy stává, ne?!"

Dám si záležet na pořádném odfrknutí.

„Zlý sny? Jestli tohle jsou zlý sny, tak Voldemort byl podprůměrný moták."

Zamračí se nad mým přirovnáním. Dokonce i já se zarazím nad tím, co jsem právě řekl, ale teď není čas na to myslet.

To on je divný, ne já.

Pomalu přecházím prázdnou místností a mířím zpět do své ložnice, ze které jsem vyběhl, když začal tak nelidsky řvát.

U paty schodiště mě zarazí jeho hlas.

„Malfoyi?"

Neodpovím, zády k němu se zastavím a on váhavě pokračuje.

„Spal jsem jen necelé dvě hodiny."

Souhlasně zamručím.

„Pořád mám v sobě ten uspávací lektvar," pokračuje nejistě.

Překvapeně se k němu otočím.

To snad nemyslí vážně!

Znovu? To celé?

Vyhledá můj pohled a tváře mu zčervenají, když koktavě pokračuje.

„Myslíš, že bys mohl... Jsem po tom lektvaru tak zmámený, že mě to neprobudí... A když jsem sám... Mohl bys..."

„Ptáš se, jestli tě zase probudím, když tu začneš řvát na lesy?" zašklebím se na něj, jak nejvíc jsem schopen a on červený až za ušima přikývne.

Nevesele se zachechtám: „Pottere, jestli tohle znovu zpustíš, probudí tě proud té nejledovější vody, jakou budu schopný vyčarovat. Rozhodně to nemíním ještě někdy slyšet."

S úlevou vydechne zadržovaný dech.

„Děkuju... Takže... tady budeš?"

Vytřeštím oči.

U Merlina, on je opravdu jak malé vyplašené děcko!

„Ano, Pottere, budu tady," přitakám neochotně a se zvednutým obočím sleduju, jak se znovu ukládá ke spánku.

Zatímco se usazuju do svého křesla, přemýšlím, jestli opravdu ztrácí zdravý rozum.

A já se mu zase podvolil.

Měl bych pohrdat sám sebou....

Ale vzhledem k tomu, že okenní tabulky ještě drnčí od jeho křiku, i tuhle chybu si pro dnešek rozhodnu odpustit.