Odvrátím tvář od okna a myšlenkami se vrátím zpět do školní lavice, až když třída překvapením zašumí.

McGonagallová dál pevným hlasem pokračuje:

„Rozhodli jsme se proto, že každý z vás povede hodinu z každého předmětu a bude vyučovat mladší spolužáky. Samozřejmě pod vedením patřičného učitele. Nyní se rozdělíte do dvojic, každý z vás si vylosuje pouze jeden lísteček s prvním předmětem, najde si partnera a naplánuje s ním lekci. Je všem všechno jasné?"

Vůbec nerozumím tomu, proč s něčím takto bláznivým ta stará škatule přišla, ale obávám se, že důvod sdělila už na začátku vyučování, tedy v době, kdy já myšlenkami poletoval někde mezi stromy Zapovězeného lesa, Příčnou ulicí a Malfoy Manor.

Než se ke mně přiblíží plátěný pytlík s posledním lístečkem, polovina třídy je už na nohou a zmateně hledá svého „partnera".

Obrana proti černé magii. 3. ročník

Nenápadně se rozhlédnu.

Grangerová se s rukama složenýma na hrudi a vzteklým výrazem mračí do stěny vedle Emilie Honchomiové, holky dříve z Mrzimoru, která celý loňský rok strávila s rodiči na jejich chatě někde v Kanadě a teď mi na potkání plive do tváře sprosté nadávky.

Emilie nadšeně šveholí, že jasnovidectví milovala a že to bude úžasné. Grangerová se mračí o to víc.

Weasley poklepává po ramenu spokojeně se tvářícího Longbottoma a volá na o samotě sedícího Pottera, že bylinky s Nevillem budou prostě hračka.

Zběžně mrknu na Pottera. Obrací se právě ke mně, nestojím mu za to, aby si stoupl ze židle. V ruce žmoulá lístek a unavený výraz ve tváři se konečně alespoň zčásti skryl pod náznakem úsměvu.

„Obrana. Třeťáci," řekne tiše, ale i na tu dálku mu rozumím.

Snad jsem se naučil odezírat.

Krátce přikývnu a znovu se obrátím k oknu. Ani on už nemá zapotřebí se mnou po zbytek vyučování promluvit.

**************************************

„Pottere, spíš vlastně někdy?"

Podráždění v hlase se tentokrát ani nesnažím skrýt.

Ten člověk je prostě všude!

Jak má člověk chvíli přemýšlet, když kam se hne, tam je hrdinný Potter se svými opuchlými víčky, bledým obličejem a pohyby postrádajícími veškerou energii?

„Málo," přizná chraplavě a položí hlavu na opěrku křesla. Vidím, že se mu oči zavírají, ale on zatvrzele zírá do plamenů a tiskne si kolena k hrudi.

„Jak asi chceš ty děcka naučit něco k obraně proti černé magii, když sám vypadáš, jako by tě někdo proklel?" zašklebím se a pohodlně se posadím do křesla.

I přesto, že za okny ještě nezačalo svítat, cítím se příjemně odpočatě.

Ano, i dnes se mi zdálo o ní, ale nepamatuju si ani slovo, z toho, co mi říkala. Já v tom snu mlčel po celou dobu. Myslím, že to byla vzpomínka na některé z našich prvních setkání.

„A co je chceš učit ty?" zeptá se na oplátku, aniž by na mě pohlédl.

Dám si dobrý pozor, aby se mi ve tváři nepohnul jediný nerv.

„Umím dostatek kouzel," odpovím jasným hlasem.

„Ale neumíš je vhodně použít," vydechne a konečně víčkům dovolí přikrýt unavené oči.

Tělem mi projede vlna zuřivosti.

Jak si dovoluje říct něco takového a klidně u toho usínat?

Jak si dovoluje sedět tu se mnou sám a bez hůlky?

Jak se odvažuje mě nesledovat, nehlídat každý můj pohyb?

Jak si troufá mě takto soudit?

„Na to asi máme každý svůj názor, Pottere," pronesu pak příkře.

Je skvělé, když se člověk dokáže ovládat.

Už neodpoví.

V nastalém tichu se mnou cloumá zlost.

Pozoruji jeho profil a snažím se ovládnout svůj vztek.

Jak je možné, že tu usnul?!

Jak je možné, že mě urazí, připomene mi, že to on stál tehdy na vítězné straně, že já teď musím doplácet za chyby svých rodičů a za chyby způsobené mou vlastní zbabělostí postavit se jim na odpor?

Co on ví?

On to nikdy nezažil.

Jak si troufá...!

A pak usne???!

„Tak co s nima?" přeruší znenadání ticho.

V odpověď prudce trhnu rameny. Má zavřené oči, nemůže to vidět.

„My se ve třeťáku naučili riddikulus," zavzpomíná.

„No jistě, ve třeťáku jsi byl profesorův oblíbenec," zasyčím.

Zasměje se nosem.

„Byl jsem často oblíbenec, Malfoyi," zašeptá a na tvář mu opět proklouzne úsměv.

Jak je možné, že se nenechá vytočit?

Jak je možné, že je tak nad věcí?!

Kdy se stalo, že je mu všecko jedno, že se dokáže ovládat lépe, než já?

Kam zmizel starý, umíněný, tvrdohlavý, výbušný a hrdý Potter?

„A proč? Jsi jen sirotek, co ho vypiplala tlupa tupohlavých mudlů."

„Nemusíš kolem sebe pořád tak kopat..." poučí mě mírně.

Zatínám ruce v pěst. Mám pocit, že se neudržím a vyletím, jako čert z krabičky. Než se nadechnu, Potter mne přeruší.

„Ty si teda netroufáš na bubáka, Malfoyi?" navrátí hovor zpět k původnímu tématu.

To už je poslední kapka.

„Já? Že bych si netroufl na bubáka? Myslíš, že jsem nezažil horší věci, Pottere? Myslíš, že jen ty jsi byl v nebezpečí? Že jen ty jsi zažil bolest?" odseknu prudce a on konečně otevře oči a otočí tvář ke mně.

Několik chvil si vyměňujeme upřený pohled.

Téměř vidím, jak se mu za očima míhají myšlenky.

„Ne. To si nemyslím," odpoví upřímně.

Zamračím se, ale on pohledem neuhne.

Chvíli mi hledí do očí, trošku se mračí, jak se snaží unavenýma očima zaměřit můj pohled.

Oplácím mu stejně podmračený pohled a nechápu, o co mu jde.

Pak ale znovu zabodne pohled do plamenů a pokračuje klidným, tichým hlasem:

„Tak ho zítra zkusíme na hradě sehnat, jo? Někde tu snad nějaký bude."

„V tomhle starém vrakovišti určitě," přikývnu.

„Ale mluvit budu já, jasný, Pottere? Nechci, aby si ty děcka myslely, že všichni mluvíme tak blbě, jako ty," položím si jedinou podmínku, která mě napadne.

Potter nic nenamítá.

Spíš se mi zdá, že se slabě usmívá.

Zvedám se a odcházím do ložnice.

V jeho společnosti toho moc nevymyslím.