Věnováno LeviAristo_Free

Takové utrpení,tak chladné,tak hrozné,tak nehorázně zlé a bezvýchodiskové a i přes ty všechny negativita zažívá tenhle cit asi každý na tomhle světě,když je s ním něco špatně nebo se trápí a raději od sebe ostatní odhání. Samota. Nemám rád samotu,mám kupu přátel,ale přesto jsem osamělý. Je tolik lidí,kteřý si ničeho nevšimli a já jsem jim za to vděčný. Já totiž nechci ničí pohledy,nebo jejich věty které by zněli nejspíš jako 'Ale proč Haru? Proč se cítíš osamělý? Vždyť všichni v týmu sme tvý kamarádi,máš kamarády i mimo týmu,tak o co jde?' Nechtěl bych tyhle věty poslouchat a ani na ně odpovídat. Pravdou je,že já nevím co se semnou děje. Nedokážu to pochopit. Ve škole je všechno v pořádku,rodina je taky v poho,kámoše mám,ale i tak cítím nepřekonatelnou úskost,pocit jisté...jakoby záhuby. Cítím,že je něco špatně ale vúbec nedokážu přijít na to co,ani proč jelikož je všechno fakt fajn ale já...se cítím jakobych šel vybouchnout od všech negativních citú,kterých se ve mě za poslední čas naskupilo fakt hodně. Někteřílidé,který by se dostali až na mou úroveň deprese,by se nejspíš nervově zhroutili,protože už je to takhle doopravdy dlouho.

Ten pocit,se rozrústá někde uprostřed hrudi,kde začíná jako jemné páléní nebo bolení ale není to něco,nad čím by se normální člověk jen tak pozastavil. Já to taky neudělal. A pak jsem to olitoval. Doplatil jsem na to,že jsem byl nevšímavý k vlastním citúm,neurovnal jsem si to v hlavě už tehdy,prostě...to byla karma. Kdybych to tehdy udělal-zastavil se nad sebou samím a srovnal si nepořádek v hlavě,nemusel se rozrústat a přerúst do rozměrú,v jakých je teď. Pocit pálení a bolesti v hrudi se postupem času rozrústá. Začne vás z toho bolet úplně všechno. Nejdřív se vám sevře hrdlo,vytvoří se vám v něm knedlík a vy nemúžete mluvit,křičet,stratili jste hlas i když jsou vaše hlasivky plně v pořádku a nic vám skutečně není,teda po té fizické stránce. Později zjistíte,že pálení v hrudi a pak v krku nebylo vlastně pálení,ale chlad. Štiplavý a bolestivý chlad,který postupuje dál,až vás pohltí úplně celého. Vy si toho ani nemusíte všimnout,ale když se vám toto stane,jste odtažitý,podrážděný,nepříjemný,odháníte od sebe lidi které máte rád a ani vlastně nevíte proč,jelikož vám nic neprovedli a vy jste naštvaní jenom sami na sebe. U mě je to ale trošičku jinačí. Já ty pocity držím v sobě,snažím se být milý kluk,tak jako vždy, nikomu neubližovat,aby se nikdo nemusel cítit tak jako já teď,protože to doopravdy nikomu nepřeju. Já už jsem ve stádiu,kdy je má deprese i okolo. Lidi z týmu se sice tváří,že je všechno v pohodě,ale já jim to tak nějak nebažtím. Je na nich vidět,že si odemě drží jistý odstup,jsou na mě nejhodnější jak dokážou být,snaží se mě skoro vúbec nezatěžovat a já si to od nich cením. Ale i tak bych...byl nejradši kdyby už tohle všechno zmizelo. Ať už je to pryč! Ať ta depka zmizí! Já se nechci cítít tak zničeně,osaměle,nemám dúvod,tak...p-proč? T-Tohle celé je tak nahouby. Když mám tuhle spropadenou depresi,nedokážu nic dělat. Všechno mě bolí,má mysl je rozvrácena a co je nejhorší,tohle všechno ohrozuje i plavání. Minule jsem byl na tréninku tak pomalej že mě trenérka poslala domú ať se vyspím jelikož se jí zdám nemocný!! No chápete to??!! Takhle má blbost mi chce ještě i určovat co múžu a co ne?! Jako no pardon ale to ne!!! Proč to...p-proč to je takový...ja-jako kdybych...co to se mnou je? Chvíli jsem nštvaný,ale hned na to brečím,nemúžu se soustředit na nic jiného než na mé spropadené myšlenky a depresi se základem zložené ze samoty a utrpení vlastně z ničeho. Nebo..žebych tuhle deprsi cítil jen proto,že to pořád nedokážu pochopit?

To je pravda...pořád nevím proč mi je tak jak mi je...vím jen že má bolest mě propaluje od hrudi až ke konečkúm prstú. Celý se třesu,křičím ale vlastně ne---nejde to. Jsem to ale ubožák...jenom tu sedím,lituju se,křičím ve svém podvědomí na samého sebe ale i tak mi to je na nic,jelikož mi to nic nepomúže. Já to vím tak proč? Proč si nedokážu říct 'To bude v pohodě Haru,je to jen blbá fáze života kterou překonáš.'? A nebo...proč mi to nemúže říct ta osoba? A jo...protože s tou osobou jsem se jako vúl pohádal,jen za mou blbost a za to,že jsem prostě v blbím rozpoložení,tp asi nepújde. Ale...já za to nemúžu. Byl jsem na něj zlej,hnusnej,odpornej,to ano,uznávám mou chybu a dal bych nevím co za to,abych se mu mohl omluvit. Ale to nejde. Nenávidí mě,tak moc přehnal.

Tak a teď jsem tam kde jsem. Sedím doma na mé postely,pod dekou,přemýšlím nad něčím,možná nad smyslem života. Nechodím do školy,hraju to na chřipku,nechodím ani na tréninky a nechci nikoho už ani vidět. Jen bych si to ještě víc pokazil. Má deprese sice pramení z mé osamělosti ale i tak nestojím o žánou společnost. Naštval bych ještě někoho a to už fakt nechci. Jeden mi úplně stačí,protože teď už není cesty zpět a já mé hádky s ním tak nehorázně lituju,že bych se teď nejraději vymazal z celého světa. Chctěl bych zmizet stejně tak jak jsem se oběvil a už se nechci nikdy oběvit ale....nemúžu. Není to fizicky možný,i když bych za to byl rád. Ještě jsem zvažoval cestu časem ale i to môj mozek zavrhl otázkou 'Přeskakuje ti z toho už úplně Haruko?' Ale...bylo by úžasné kdyby to šlo. Nikdy bych se s ním nepohádal,nikdy bych ho nepotkal,nešel bych do plaveckého týmu,nikdy bych se nenarodil...by-bylo by to tak lepší. Přecijen všem přidělávám jen starosti,nikdo mě tu nepotřebuje,nic mě tu nedrží...proč tu já ještě zústávám? Mohl bych klidně sáhnout po žiletce a ukončit tak mé trápení ale...něco mě tu pomislně drží. Tak a dost! Já už nemúžu!

Vstal jsem z mého úkrytu v posteli a jelikož nebyl nikdo doma jsem si byl jistý,že mě nikdo nebude rušit. Šel jsem si to přímo do koupelny,kde byla má jediná záchrana-žiletka. Nemyslete si,nechci se zabít. Jenom se tak nějak oslobodit od té psychycké bolesti trochu tou fyzickou. Když nepújdu moc hluboko,nemúže se nic stát. Konečně..je to tak uvolňující,taková úleva. Udělal jsem to znova a znova a znova a znova. S každým malým šrámem na mé ruce,mi bylo o tolik lépe,ani nevíte jak. Tak uvolňující...

Takhle to pokračovalo. Týden za týdnem,až se z toho stal pomalu měsíc a další. Nechodil jsem ani do školy,ani na tréninky a rodiče mi to všechno omlouvali protože věděli,že se mnou po psychycké stránce není něco v pořádku. Byl jsem znova zabrán do mých myšlenek. Znova jsem se zamýšlel proč se cítím osaměle když mám spoustu přátel. Proč se cítím jako rohožka,i když se tak ke mě nikdo nechová. Proč mi tolik chybý on i když se na něj snažím ze všech sil zapomenout. Na jeho překvapený obličej,když jsem na něj naječel jak je otravný,otravuje mě jako ještě nikdo a že ho vúbec nechci vidět. Jak jsem na něj křičel,když se o mě jenom zajímal a chtěl vědět jak mi je. Jak zlý jsem byl jen protože chtěl být milý a měl o mě obavy. Pořád mám před očima jeho výraz,překvapený výraz,který měl podtón nejsmutnějšího obličeje,jaký jsem kdy viděl. Při představě,že na mě ječí a má vztek a možná by mě i uhodil,se mi spustili hořké slzy sebelítosti. Bolí to,tak moc to bolí! Matka s otcem byli pryč,měl jsem kupu soukromí,takže jsem udělal to co vždycky,když jsem měl pocit že z pomislné bolesti v mé hrudi dostanu infarkt a zemřu. Šel jsem do koupelny a popadl jsem mou velmi dobře známou kamarádku žiletku. Udělal jsem si pár nových šrámú. Na levém,na pravém zápěstí ale pak už jsem neměl místo takže jsem pokračoval na krku a byl bych pokračoval i dál,kdyby nezazvonil zvonek. Neměl jsem se k tomu jít otevírat. Ať je to kdo chce,jen ať si zvoní a pak nasupěně odejde. Mě to múže být jedno. I tak tam nebude stát ten,kterého tam chci. Když zvonek nezabral,po chvíli se ozvalo bušení na dveře. A že pořádné bušení,ale po tom co začal stojící za dveřmi řvát,bylo mé srdce ještě hlasitější,i když předtím vynechalo úder.

"Nanase! Sakra otevři! Já vím že tam si! Tak otevři ty spropadený dveře!!!"hulákal Rin a já jen stál jako opařený v předsíni. Rychle jsem běžel do mého pokoje a hodil jsem na sebe košili s hodně vysokým límcem a dlouhými rukávi,aby nemohl vidět mé nové ranky. Otřel jsem si oči,i když z mých zarudlých tváří nejspíš pozná že jsem brečel. Když jsem se mu odhodlal otevřít,rozrazil dveře a začal hulákat ještě víc.

"No konečně Haru!!! Co to má bejt?! Nechodíš do školy! Na tréninky jakbysmet! Co je s tebou! A-...Haru,tys' brečel? A co to máš na krku?"řekl,vzal mě ně něžně za bradu a natočil mou hlavu na stranu,aby mohl vidět na mé rány. Zústal vyjeveně stát a koukat na múj krk a mě se postupně nanovo spustil pláč. Rin jen přihlížel a když si všiml mé slzy,přitáhl si mě do pevného objetí a nechal mě mu brečet na rameno. Teď,za posledních několik měsícú,jsem se cítil tak dobře,i přes pláč,rány a bolest hlavy. Odtáhl jsem se od Rina abych se mu zahleděl do obličeje. Byl tak mimo a přitom chápal úplně všechno. Nemohl jsem se mu dívat do obličeje. Mé slzy si znova našli cestu přes okraj mích očí,já na Rina nedokážu hledět zpříma protože to pak bolí ještě víc. Rin na nic nečekal,jednoduše mě vzal do náruče a šel se mnou pomalu do mého pokoje. Objal jsem ho kolem krku a jejo tričko opět zmáčeli mé slzy. Tam moc mi to je líto,tak moc mě to mrzí!

"Je mi to líto..."

"Cože Haru?"

"Říkám že je mi to líto! Já to spúsobil! Já tě naštval a řekl jsem něco co jsem nechtěl jen proto,že jsem byl naštvaný na mě samého protože jsem nedokázal pochopit mé psychycké rozpoložení! Ale já to tak nemyslel a je mi to moc moc líto! Jen nechci aby si mě nenáviděl! Já vím že mě nenávidíš! Jen to řekni a pak s prásknutím dveří odejdi!!!"křičel jsem přes slzy. Začal jsem děsně sýpat,protože už jsem nepopadal dech. Rin...on...já...tohle všechno je to tak složitý a přitom vúbec a... nedává to smysl! Tohle všechno je tak nelogicky hloupý ale já...já to tak prostě cítím...nebo ani ne...já fakt nevím!!!

Múj pláč nabýral gigantyckých rozměrú-sýpal jsem a kašlal,nedokázal jsem vehnat vzduch do plyc. Byl jsem totálně mimo všeho dění světa. Ani jsem si nevšiml že Rin odešel do koupelny kde vzal náplasti,ani toho,že mi je lepí na rány na rukách a na krku. Nevnímal jsem teď nic. Jen mé srdce,jak nervózně tepe v nepravidelných intervalech. Bál jsem se toho,jak Rin zareaguje. Nechci aby na mě křičel,nechci aby mě uhodil,nechci aby mě nenáviděl...

"N-Nechci..."

"Nanase! Říkal si něco? Zopakuj to!"

"Ne-Nechci...! Já tohle všechno nechci! Nechci abys' byl naštvaný,uhodil mě,nenáviděl mě!"

"Haruka!!!"zakřičel a uvěznil mě pod sebou na mé postely. Držel mě za zápěstí a nepouštěl mě,svúj stisk naopak zesiloval a postupně mi začínal hodně efektivně drtit ruku. Mé rány byli pod leukoplastem ale i tak boleli a když svúj stisk ještě zesílil,zaprosil jsem.

"Ri-Rine...to-to bolí! Přestaň! Prosím Rine dost!"fňukal jsem a z očí mi znovu sjeli kapičky slz. Rin,jakoby si až teš uvědomil že mě to bolí,stisk na mých zápěstích povolil,ale místo toho si na mě obkročmo sednul a zabořil hlavu do mé hrudi.

"Nanase...Haru...já...hrozně se bojím...bojím se že tě stratím...Hm,ne,toho se nebojím. Já vidím jak se mi strácíš přímo před očima a bojím se životu bez tebe...Haru...Makoto,Nagisa a ostatní-všechno mi řekli. To,jaks' byl odtažitý,jak si se na tréninku nesoustředil a vypadal si jako chodící mrtvola...všechno mi to řekli. Chtěl jsem ale počkat...myslel jsem si,že po pár dnech tě to přejde,a né že to zajde ještě dál a ty se začneš řezat. Tohle ne Haru...to jsem nechtěl..."

"R-Rine...já...jsem to tak taky nechtěl...nechtěl jsem aby to zašlo tak daleko ale nešlo to jinak...cítíl jsem se sám,prázdný,nemilovaný a ještě ke všemu jsem na to neměl dúvod,ponevač mám kamarádú a společnosti hodně. Ale pozornost mi nevěnovala ta osoba,ta jediná osoba,od které jsem to potřeboval,teda věnovala ale né takovou pozornost,jakou jsem potřeboval..."řekl jsem upřímně. Teď už mi bylo všechno jedno. Nemám co skrývat---takhle to cítím a až teď to chápu.

Rin se najednou zvedl. Bez emoce v obličeji,na kterém se po pár vteřinách usadil naštvaný ale za to odhodlaný výraz.

"Tak jo,Haru. Řekni její nebo jeho jméno! Já ho nebo jí seřvu a skopu tak,že na tebe už nikdy nezapomene! Jen řekni jméno!"

"A-Ale Rine...-!"

"Jen řekni jméno!"

"R-Rin...Matsuoka...."řekl jsem. Rin zústal zmateně stát. V očích bylo normálně vidět,jak si všechny pocity a všechno co se za posledních pár měsícú stalo,přehrává v hlavě a snaží se to pochopit,i když pochybuji že to pochopí. Je to hodně složitý,byla to dlouhá doba,ono se to jen tak za pár vteřin pobrat nedá.

"Oh bože Haru..."nebo to přecijen jde a já jsem jen mentálně zaostalej? Nebo je Rin jen mentálně na úrovni...já nevím,delfína? Ale kdyby byl delfín,neváhal bych říct to že ho miluju. Já...já ho m-m-m-miluju! Ano! To je to co mě tolik tížilo! Vědomí že ho miluju ale on nikdy nebude múj;vědomí,že Rin je pro mě jako búh nebo zakázané ovoce,to mě tolik zžíralo! Ale...já to vlastně nevěděl...nešlo mi to si přiznat...

"Haru já..proboha je mi to tak moc líto...já jen že jsem měl spoustu tréninkú,ve škole jsem měl strašně moc učení a i tak mám pocit že propluju fizikou i matikou...Haruko nezlob se na mě,já jsem to doopravdy nemyslel zle nebo tak že na tebe kašlu...a tohle všechno...jak si se cítil,co to s tebou udělalo(naráží na řezné rány na krku a rukách)...Haru je mi to moc líto!"

Rin mě pevně objal,tiskl mě k sobě jako o život a já se cítil spokojený. V Rinově náručí ze mě opadali všechny zlé pocity a konečně na mě dolehla boles na krku a zápěstí. Teď už si nemusím fizicky ubližovat,abych zahnal psychyckou bolest,protože ta už je ta tam. Teď jsem byl jen já a Rin. Mé srdce tlouklo jen pro něj,jen a jen pro něj a tak to už navždycky bude.

"Potřebuju tě Rine...hrozně moc..."zašeptal jsem a do očí se mi drali slzy radosti.

"Miluji tě...♡"

~Za případné chyby se omlouvám,bohužel to nepřešlo rukami mé korektorce protože tohle je povídka určena pro ní. Dodržela jsem slib a napsala jsem ji!!! XD~