„Ehm... No... kousek od Sydney. To město nebudeš znát,” řekl a stáhl si okénko.

„No a Luku řekni mi něco o sobě. Nějaké koníčky?” zeptala jsem se a zastavila na červenou.

„Rád kreslím. Je to věc u které se mohu odreagovat, ale nikdo nikdy mé výtvory neuvidí. A nevím, co dál říct, protože jsem obyčejný,” pokrčil rameny.

„S tím nesouhlasím,” řekla jsem. “Každý je něčím vyjímečný,” dodala jsem po menší odmlce.

„Každý ne. Třeba jsem jeden z těch, kteří neustále sedí doma, dívají se na televizi a v ruce mají flašku od piva,” protiřečil mi.

„Každý se něčím liší. 100 lidí 100 chutí. Nikdy nenajdeš člověka, který je stejný jako ty. Vždy se aspoň v jedné věci neshodnete.”

„A čím se lišíš ty od ostatních?” zeptal se, čímž mě překvapil, protože jsem předpokládala, že mi teď řekne vše o sobě. Nebo aspoň kousek.

„Ehm... myslím, že jsem na svůj věk dost zodpovědná, protože vychovávám Stephanii. Holky v mém věk, za poslední dobu, znají jen sex, alkohol a party. Neumím si některé představit, že by se museli starat o dítě jako já. K tomu studovat a pracovat. Občas si říkám, že tohle prostě není fér. Ale svět není továrna na splněná přání. Kdysi jsem možná dítě nechtěla, ale nedokážu si představit, že bych teď byla bez Stephanie a vymetala večírky jako ostatní,” řekla jsem, čímž jsem trošku odbočila.

Díval se na mě, jako kdyby o něčem přemýšlel, ale z jeho úst nevyšlo nic. Tím nejspíše konverzace skončila. Naštěstí jsme už byli doma.

„Jsme tu,” řekla jsem a usmála se při pohledu na nově omítnutý dům. 

Luke’s P.O.V

„Jsme tu,” řekla Chrissy, čímž mě vyrušila z myšlenek o ní. Pořád jsem přemýšlel nad její odpovědí. Nečekal jsem, že mi začne vyprávět tohle.

Dům měl barvu bílou, jako většina v téhle čtvrti, ale tento byl omítnut nově. Avšak jako jediný měl 3 patra, zatímco ostatní jen 2. Zahrada byla pěkně udržována, což značilo, že se Chrissy zlepšila v zahradničení nebo někoho má. Vystoupil jsem z auta a všimnul si, že se na mně Chrissy dívá. Jakmile jsem se usmál odvrátila pohled. Byla fascinující. Šla k brance, kde namačkala kód, aby se otevřela. Byl jsem mile překvapen, když jsem zjistil, že má zabezpečené i dveře. Aspoň vím, že se mým princeznám nemůže nic stát. Odkdy se ze mě stal takový slaďouš?

„Ehm... můžeš dál,” řekla, když si všimla, že stále stojím za dveřmi.

Upřímně jsem se cítil, jak puberťák, který se jde představit rodičům od partnerky. Chodba byla v barvě pistáciové a po stěnách viselo několik obrazů. Skoro na všech byla Chrissy se Steph, jak postupně obě vyrůstaly, ale na dvou byla Chrissy s dortem, kde bylo napsáno “Všechno Nejlepší Chriss” a dort byl ve tvaru 20. Okolo ní bylo několik lidí, ale co mě zaujalo byl kluk, který jí držel kolem pasu. Měl zelené vlasy a připitomělý úsměv. Zamračil jsem se na druhou fotku, když jsem si všimnul, jak dává Chrissy pusu.

„Jdeš? Ať to stihem., řekla Chrissy a já ji následoval do místnosti.

„Tohle je kuchyň. Není těžké tu věci najít a vracej je prosím na místo, abych je potom nehledala já,” řekla s úsměvem. Už nebyla tak vážná jako na začátku.

Kuchyně byla šedo - červená. Krvavě červená. Šuplíky a podobně byly vyleštěné tak, že jste se v tom viděli. U okna byl stůl pro 4 v šedé barvě a na tom červený ubrus. Kuchyně byla malá, ale přitom útulná.

„Těmito dveřmi se jde do garáže,” ukázala na dveře vlevo, které byly v rohu. „a těmito do obýváku,” řekla a hned se tam vydala. Já ještě jednou projel vše očima a šel za ní.

Obývák byl zařízen do kakaové barvy. Uprostřed byla bílá sedačka s křeslem napravo. Nad poličkou s DVD visela plazmová televize, která určitě nebyla nejlevnější. Na bílém koberečku byl prosklený stůl, kde byly poházené časopisy.

„Kdykoliv, jak tu budeš si můžeš zapnout, co chceš. Tak stejně si vzít z kuchyně na co budeš mít chuť. Jinak v inzerátu jsem hledala někoho, kdo umí vařit. Takže doufám, že umíš a že Stephanii navaříš večeře. Oběd má většinou ve školce, tedy kromě čtvrtku to jí vyzvedávám dříve.”

Přikývl jsem na souhlas a měl 100 chutí Caluma zabít, Já a vařit? Dělá si ze mně srandu?

„Fajn. Přesuneme se na druhé patro,” řekla a já poslušně šel za ní do chodby a pak ke schodům.

Mezitím, co jsme šli mi začala říkat, co vše najdu ve druhém patře.

„Stephanie má pokoj úplně vlevo a já hned vedle ní. Vpravo je pokoj pro hosty není problém, kdybys tu někdy zůstal,” řekla a já přikývl. Avšak nezavedla mě ani do jednoho z pokojů.

„Ve třetím patře má Stephanie hrací “koutek”. V celém patře jsou pouze hračky, piano, kytara a malý fotbálek. Nerada jí tam pouštím samotnou, protože jednou zakopla o hračku a spadla přesně na piano. Takže pokud tam půjde, půjdeš s ní.” Přikývl jsem na souhlas, zatímco ona už zase měla kamenný výraz.

Trošku jsem čekal, že se tam zajdem podívat nebo že půjdem dolů a ona mě pozve na kafe, ale nic takového se nestalo.

„V pátek odjíždím na zkoušky, které musím udělat, abych dokončila studium. Je mi blbé tě o to teď žádat, když si se Stephanii ještě nestrávil žádný čas, ale má kamarádka jede semnou a rodiče jsou pryč, takže bych tě ráda poprosila, jestli bys tu nemohl zůstat na víkend a o Stephanii se starat? Přijela bych hned, jak by to bylo možné,” řekla, když jsme šli zpět do přízemí.

„Je to má práce, takže v pořádku. Jen v kolik chodí Stephanie spát nebo tak?” zeptal jsem se, abych začal konverzaci. Usmála se. Bože, ona se usmála!

„Stephanie v týdnu chodí spát po večerníčku, ale o víkendu může do 8. Na večeři má ráda něco lehkého a moc toho nesní, ale musíš do ní to jídlo nějak narvat,” řekla se smíchem. „Většinou pomáhá ta věc „Za maminku, za tatínka” atd.. Spí se svým tučňáčkem, který se jmenuje modrásek. Má ráda, když jí někdo čte pohádku nebo vypráví. Poznáš, že si tě oblíbila, když začne tancovat její tučňáčí tanec. Má taky ráda, když jí někdo zpívá nebo hraje na nástroj. Snídani si většinou dokáže přichystat sama, protože kolikrát vstává dříve než já. Ale nemysli si, že tě tu s ní nechám jen tak. Přece jenom tě neznám, takže ti chci říct, že v každé místnosti je kamera. Neřeknu ti kde, ale přes mobil můžu vše pozorovat. A naše zahradnice tu chodí každé ráno a večer,” řekla a po chvilce dodala. „Nemusíš se bát Stephanie je slušně vychovaná, takže by to neměl být žádný problém,” řekla s úsměvem.

„To věřím,” řekl jsem.

„Promiň?” 

„Že je slušně vychovaná. Musí být, když jsi jí vychovala ty,” řekl jsem a všimnul si překvapení v jejich očích.

„Neznáš mě.”

„Možná ne, ale doufám, že brzy poznám,” řekl jsem a pokrčil rameny.

Byla v šoku. Myslím, že na takové zacházení není zvyklá. Tedy podle Caluma, co mi za celých 5 let vyprávěl se k ní takhle nikdo nechoval. Jen doufám, že ten parchant říká pravdu. Čímž jsem opět narážel na obraz, který jsem viděl.

„A váš přítel tu nebydlí?” Uslyšel jsem se.

„Ehm... Nemám přítele,” odpověděla a odvrátila pohled.

„Taková krásná žena jako vy a nemá přítele?” zeptal jsem se, nacož se usmála.

„Toho pravého už jsem našla nebo jsem si to aspoň myslela. Ale já pro něj tou pravou nebyla,” řekla se smutkem v očích.

„Kdo to byl?” zeptal jsem se zvědavě.

„Je to už řadu let, co jsem ho viděla. Ale kdysi to byl pouze kamarád. Milovala jsem ho jako nikoho jiného, ale nemohla jsem s ním být. No a pak mě ... “ 

„Pak vás?”

„Je čas jít,” řekla a v jejím výrazi už nebyly žádné emoce.

*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*

Po měsíci nová část... No..
Nebudu se vymlouvat proč část nebyla jednoduše mě to přestalo bavit..:)
Avšak v posledních dnech mě napadlo, jak by to všechno mohlo být a opět jsem si tento příběh zamilovala..:)
Chápu, že jsem tímto ztratila snad všechny, kdo tento příběh četl (což mě moc mrzí), ale teď už s tím nic neudělám:)

Takže bych vás chtěla poprosit, jestli byste nezanechali 'vote' a komentář, co si o tom všem myslíte:) Udělalo by mi to obrovskou radost:)

                                                      Jane xoxo