Pohled Christine 

Je 10:30 a já už půl hodiny čekám na pana Swanepola. Už jsem se chystala odejít, když jsem si všimla, jak utíká sem. Hned, co vešel jeho oči vyhledaly mé. Lhala bych, kdybych řekla, že mě nepřitahoval. Nikdy jsem neměla slabost pro kluky s brýlemi a hnědými vlasy, ale tento.. Jeho skinny rifle, bílá košile, která mu zvýrazňovala svaly.. Jednoduše byl okouzlující.
„Jdete pozdě,” oznámila jsem mu bez pozdravu. „Nemám ráda, když lidé chodí pozdě.” Potřebuju pro Stephanii někoho, kdo VŽDY chodí včas. A ne, že bude muset čekat půl hodiny, než pro ní někdo příjde.

„Hrozně se omlouvám, ale můj bratr je v nemocnici a já zapomněl na čas. Už se to nikdy nestane slibuji,” řekl a snažil se svůj dech stabilizovat.

„Je mi líto vašeho bratra, ale potřebuju někoho, kdo bude chodit včas.”

„Prosím dejte mi ještě šanci. Už nikdy se to nestane. Dávám vám své slovo.”

„Auto mám venku.” Rozloučila jsem se s Elizabeth a vyšla do teplého, až otravného počasí. Z kabelky jsem vytáhla klíčky a odemknula bílý ford. Nastoupila jsem a čekala, až nastoupí i pán Lucas, ale on jen stále civěl na auto.

„Jdete?” zeptala jsem se přes okénko. Vypadal, jak kdybych ho vyrušila z těch nejdůležitějších myšlenek. Chlapi.

Nastoupil a já tak mohla konečně vyjet. Dům ve kterém se Stephanii žijeme nebyl zas tak daleko, takže jsem doufala, že žádnou konverzaci nebudeme muset vést. Prozatím. Když jsem dávala inzerát čekala jsem, že se mi ozvou spíše dívky a né někdo, kdo vypadá jak kdyby měl mít sám rodinu. Že prý 22 let? I když jsem viděla občanský průkaz, nevěřím tomu.

„Nepoužíváte pas?” zeptal se, čímž tentokrát mě vyrušil z myšlenek.

„Ne,” řekla jsem a dále sledovala cestu.

„Nebojíte se, že se něco stane vám nebo dceři?” Snaží se snad komunikovat?

„Jezdím opatrně a Steph vždy pas má. Nenechala bych jí nepřipoutanou. Nejsem tak špatná matka, jak si myslíte. A prosím tykejme si. Ještě nejsem tak stará, abychom si vykali.” Nevím, jak to bylo možné, ale cítila jsem k tomu člověku odpor. Ale nechápu proč. Neznám ho.

„A o sebe starost nemáš Chrissy?”

V tu chvíli, kdy vyslovil otázku jsem dupla na brzdu a jen zírala před sebe. Chrissy. Tak mě volal pouze jeden člověk. Člověk, který mi ublížil, jak nikdo jiný. Je to už 5 let, co se to stalo. Možná je zpátky doma, možná zase popíjí v barech, možná už na mě zapomněl. Nesnáším ho. Nejde ani slovy popsat, jak moc ho nesnáším, ale i přesto mi chybí.

„Ehm... Prosím neříkej mi tak,” řekla jsem a snažila se, aby to nevyznělo hrubě.

Nečekala jsem na odpověď a hned mu položila otázku, která mi od včerejška vrtá hlavou.

„A odkud jsi?” podívala jsem se před sebe a pomalu nastartovala. Bože děkuju, že zamnou nebylo žádné auto. 

-------------------------

Argh kašlu můj notebook:X:D Takže část byla napsaná už v SOBOTU:D Ale přes tablet mi to sem nešlo, což nechápu proč-,- + část je opět psaná na tabletu a určitě s xx chybami:/

Byla bych vám nesmírně vděčná, kdybyste prosím ještě pár kapitol takových vydrželi:/

Oh jinak se zase nic neděje-,- Bože příjde to tak jenom mně nebo i vám? O.o o.O

Mám pocit, jak kdyby to bylo jenom takové to nudné:/ Chápate ne?:D

Část krátká, protože jsem myslela, že jí ještě dopíšu, ale to kdo ví kdy.. Takže doufám, že zítra budu mít lepší náladu na psaní a část bude dlouhá!:)

Ale opět na tabletu-,-:D

BUDU VÁM NESMÍRNĚ VDĚČNÁ ZA KOMENTÁŘE A VOTES :) ♥

                                  xoxo Jane