Luke’s P.O.V

Seděl jsem vedle Stephanie a čekal, kdy příjde Chrissy. Od té doby uběhlo přes 10 minut, a já začínal být nervózní. Teď už mi to jako dobrý nápad vůbec nepřišlo. Co jsem čekal, že se stane? Že půjde za mnou, odpustí mi a budeme šťastná rodina? Jedno je jasné. Nikdy jí nebudu moct říct pravdu. 

„Máš maminku rád?“ zeptala se mě Stephanie, čímž na sebe upoutala pozornost, a já si tak všimnul, že Barbie skončila.

Smutně jsem se usmál. „Netušíš, jak moc,“ odpověděl jsem. 

A přesně v tu chvíli Chrissy seběhla dolů. Bez pohledu na mě přišla k pohovce a se Stephanií se rozloučila.

„Za pár hodin budu zpět,“ řekla líbajíc ji na čelo.

„Mám tě ráda,“ zamumlala Stephanie sladce.

„Taky tě mám ráda,“ usmála se Chrissy.

Avšak jakmile se podívala na mě, její úsměv poklesl. Její tvář se změnila na zničenou.

„Chrissy...“ zašeptal jsem zlomeně.

„To, co jsem ti řekla, stále platí,“ řekla a snažila se znít tvrdě, ale její hlas postupně selhával. „Mimochodem, měl by ses ozvat Beth.“ A s tímto odešla. Co přesně platí? To, že mě nemiluje? To, že jsem ditě? A proč bych se měl ozvat Beth? Bylo to jen na jednu noc. 

„Nebuď smutný,“ napomenula mě Stephanie.

„Slibuješ, že budeš navždy má princezna?“ zeptal jsem se jí a očima ji prosil, aby řekla ano.

„Yup,“ řekla a objala mě.

„Slibuješ?“ zeptal jsem se a nastavil svůj malíček.

„Slibuji,“ řekla a naše malíčky spojila. Dal jsem jí sladkou pusu na čelo a poté přemýšlel, jak to vše napravit.

„Maminka má ráda slunečnice,“ řekla, jakoby nic.

Stále je má ráda?

„Nechceš mamince nějakou pěknou slunečnici nakreslit?“

Přikývla a ihned seskočila z pohovky. „Jdeme!“ zavelela.

Jako pokaždé jsme cestou nahoru uspořádali závody. Jako pokaždé jsem ji nechal vyhrát a k tomu ji přidržoval, aby nespadla. 

„Vyhrála jsem,“ řekla šťastně.

„Jako vždy,“ falešně jsem si povzdechl.

„Začínám mít pocit, že mě necháváš vyhrávat,“ mírně nakrčila obočí.

„Jsem stejně soutěživý, jako ty! Nikdy bych tě nenechal vyhrát.“ 

„Máš pravdu. Jednoduše senior, jako ty, mě nemůže porazit!“ zakřičela se smíchem.

„Pff.. Kdo je u tebe senior?“ zeptal jsem se dotčeně. Vyběhnul jsem poslední schody, a i když chtěla utéct, já ji rychle chytil a chvíli ji jen tak pohazoval do vzduchu. Nakonec jsem ji chytil za nohy a obrátil ji hlavou dolů.

„Luku!“ ištěla a kopala.

„Ano, princezno?“ zeptal jsem se smíchem.

„Hned mě dej dolů!“ křičela naštvaně.

„Pořád jsem u tebe senior?“

„Je mi blbě,“ zašeptala a chytila se mých noh. Podíval jsem se na ní a všimnul si, že začíná být zelená. Sakra, to nebyl nejlepší nápad.

Opatrně jsem jí otočil a vzal si ji na ruce tak, aby byla v mé výšce.

„Promiň, babygirl,“ řekl jsem a obejmul ji.

„Už to, prosím, nedělej,“ poprosila.

„Dobře,“ řekl jsem a její 2 copánky rozpletl. Teď měla krásné blonďaté vlnky.

„Slibuješ?“

„Slibuji.“ zasmál jsem se a dnes už podruhé jsme spojily naše malíčky.

Jakmile otevřela dveře od pokoje, skočil jsem na postel a uvelebil se.

„Luku, chci, abys mi pomohl,“ řekla naštvaně a snažila se mě za nohu stáhnout dolů.

Ze srdce jsem se zasmál, když do rukou dala celou svou sílu a přesto to se mnou ani nehlo.

„Argh..!“ řekla a překřížila si ruce na prsou.

„Luku, vstávej!“ nařídila mi.

„Nebo co?“ provokoval jsem ji se smíchem.

Ďábelsky se usmála, a já se na to okamžitě smát přestal. Tenhle pohled znám, něco chystá a v tomto vždy prohraju. A brzy se to i potvrdilo. Vyskočila na postel a začala mě lechtat. 

Zakřičel jsem, jak malá holka, a na to se hned začala smát.

„P-přestaň,“ křičel jsem, ale stále se smál.

„Co se to tu děje?!“ Do pokoje vtrhla Dorotea. Tak ta mi tu chyběla.

Jako vždy mi zkazila náladu.

„Dottie!“ zajásala Stephanie. A už je po hraní.

„Ahoj, ty moje prinzničko,“ šišlala na ní. Proč se k ní chová, jako k malému dítěti? Sice jí jsou pouze 4 roky, ale její inteligence je na daleko vyšší úrovni, než u 4 letého dítěte. Naštvaně jsem se na ní díval. Jak se jen opovažuje říct „moje priceznička“? Stephanie je jen má princezna.

„Já jsem pouze Lukova princezna,“ řekla Steph a sladce se zatočila. Jako malá baletka.

„Jak vidíte, je vše v pořádku. Nechápu, proč jste přišla, když my si pouze hrajeme,“ snažil jsem se znít zdvořile.

„Slyšela jsem holčičí pištění, takže jsem se šla podívat, co se děje. Ale to jste byl s nevětší pravděpodobností vy,“ řekla kousavě. Měl jsem nutkání jí ty falešné zuby vylomit.

„Oh, opravdu? Slyšíte to?“

„Cože?“ zeptala se zmateně a tupě se zaposlouchala.

„Domov důchodců volá,“ řekl jsem a na posteli se ještě více uvelebil. Stephanie se tiše zahihňala.

„Prosím?! Co si to dovolujete?!“ vyjekla a ruce si vložila vbok.

Její pozice byla tak vtipná, že jsem se začal nekontrolovaně smát. Šedé vlasy měla v drdolu, tuším, že to měl být drdol, avšak už více jak polovinu vlasů měla venku. Na tváři měla malou, přesto vtipnou bradavici, které jsem si kupodivu předtím nevšiml. V jejím zahradnickém zeleno-fialovém úboru byl pokapsách plevel, který postupně vypadával.

„Myslím, že slečna Chrissy nebude nadšená, až zjistí, jak se chováte,“ řekla, jako by vítezně.

„Myslím, že Chrissy nebude nadšená, až zjistí, že bude muset uklidit celý byt, protože je její zahradnice nepořádná.“

Podívala se kolem sebe, a přál bych si ten její obličej vyfotit. I Stephanie se začala smát. V šoku, zmatenosti si šáhla do kapsy a zjistila, že už tam skoro nic není, což znamená, že je plevel všude po domě. Smáli jsme se jí, zatímco ona na nás házela naštvané pohledy.

„Zajistím, aby vás slečna Chrissy vyhodila,“ řekla ke mě výhružně a čekala na mojí reakci, avšak já se nepřestal smát.

„Nemá důvod k tomu, aby mě vyhodila,“ řekl jsem klidně a užíval si pohled na její rozzuřený obličej.

„Však já už něco vymyslím,“ zašeptala, „a ty slečinko si mě neskutečně zklamala!“ řekla ke Stephanii a s třísknutím dveří odešla.

„Ehm... to bylo divné,“ řekl jsem po po chvíli.

„To od ní nebylo hezké,“ zakroutila hlavou a podle hlasu šlo poznat, že se každou chvíli rozbrečí.

„To teda nebylo,“ potvrdil jsem její slova, a vzal si jí do náruče, kde se úplně rozbrečela.

„Prosím, neplakej,“ zašeptal jsem, „řekla to jen proto, aby mi ublížila. Protože ví, že teď to bude mrzet mě. Je to moje chyba,“ povzdychl jsem si.

„Není to tvoje chyba.“ Stephanie skrčila obočí.

„Ale je. Kdybych se s ní nezačal hádat, neřekla by ta hnusná slova, a ty bys nebyla smutná.“ Sklopila hlavu a opřela si jí o mou hruď, kde tiše plakala.

„Chrissy, není to tvoje vina.“ Už po desáté jsem jí to vysvětloval.

„Je to moje chyba!“ řekla s pláčem, „kdybych neměla hloupé kecy, nic z toho by se nestalo!“

„Hloupé kecy?! Každý víkend má prý trénink, což je totální blbost. Co druhý víkend mají trénink roztleskávačky a hádej, kde je? S nimi! Proč tě asi poslal domů, když ses ho zeptala, jestli bys s ním tento týden mohla na trénink?! Žádný nemá, tak nevěděl, co říct! Radši se s tebou pohádal a zítra za tebou příjde s tím, že se omlouvá. Od začátku George nesnáším! Nechápu, jak je možné, že mu to vše toleruješ.“ řekla jsem nechápavě a jen pomyšlení na něj mi zničilo celý den.

Skoro každý den je Chrissy u mě a pláče nad tím, že vše zkazila. Přitom je to on, kdo to všechno zkazil. Nejednou jsem ho nachytal, jak se líbal s jinou, ale Chrissy mi jednoduše nevěří.

„Protože ho miluju,“ zašeptala. Pokaždé, co to řekla, mé srdce vynechalo jedno ‘bum‘. Vždy to byl pro mě šok. A vždy to hrozně bolelo. Ten pocit, že mě nikdy milovat nebude.

„Nemiluješ,“ zamítnul jsem to, jako vždy, „myslíš si, že ho miluješ.“ Na 99% jsem měl pravdu, ale vždy tu bylo to jedno procento.

Jako vždy na to nic neřekla a ještě více se rozplakala.

„Pojď sem,“ řekl jsem, a vzal si jí do náruče, kde se mohla vyplakat.

„Prosím, neplakej,“ zašeptal jsem, „nestojí ti za to.“

Přikývla a na mé hrudi tiše plakala.

Jak kdyby se minulost opět opakovala, ale tentokrát jsem vše prožíval se Stephanii. Dal jsem jí pusu do vlasů a ona se trošku uklidnila.

„Co kdybychom té mamince namalovali tu slunečnici?“ zeptal jsem se jí a ona bez slov přikývla.

„Tak už neplakej,“ zakroutil jsem mírně hlavou, a s úsměvem jí slzy setřel. Trošku se nuceně usmála.

Šli jsme ke stolu, když jsem na něco šlápl.

„Kurva!“ zařval jsem a začal skákat na jedné noze, protože to neskutečně bolelo. Stephanie se mi začala smát a já se rozhlížel kolem sebe, na co jsem to sakra šlápnul.

Stephanie se sehnula a vytáhla krabičku s legem.

„Pravděpodobně jsem jednu kostičku zapomněla schovat,“ řekla nevinně a já tiše klel. Nesnáším to její lego. Není to poprvé, co jsem na to šlápnul. Není to obyčejné lego. Je to Barbie lego, které má hrany mnohem tenčí a špičatější, takže šlápnout na to opravdu bolí.

„Promiň,“ řekla se smíchem. Skrčil jsem obočí a bolestivě se na ní podíval.

„Bolí to?“ zeptala se.

„Ne, lechtá to,“ odpověděl jsem ironicky. Začala se opět smát a tu kostčku schovala k ostatním. Vždy se směje, když trpím. To není normální.

„Tak jdeme kreslit,“ řekla a vytáhla vodové barvy. Vodovýma barvama jsem nekreslil už hodně dlouho. Ze stolu vzala papír A3, a stůl na povrchu uklidila tak, aby měla místo.

„Zajdeš prosím pro vodu?“ Přikývl jsem a vzal si červený, plastový hrníček, který mi podávala.

Když jsem šel po chodbě, všimnul jsem si plevele, který byl na schodech a začal jsem se nekontrolovaně smát, když jsem si všimnul Dorotei s koštětem v ruce.

„Už odlétáté?“ neodpustil jsem si.

„Vtipné, Luku,“ řekla uraženě.

„Pro vás jsem pán Swaneopoel.“ Celá se nafoukla s tím, že něco řekne, avšak já zašel do koupelny, takže nedostala šanci.

„Tento den je velmi vtipný,“ zamumlal jsem pro sebe a mírně se usmál.

S vodou jsem se vrátil do pokoje, kde už Stephanie měla připravené štětce. Doroteu už jsem nepotkal, avšak plevel tam stále byl.

Po více jak hodině jsme to měli hotové. A musím uznat, že to nevypadlo nejhůře, i když jsme trošku pokazili prostředek. Stephanie do hnědého chtěla dát trošku černé, ale protože tam bylo tolik vody, rozpilo se to. Hned jsem bral ubrousky a opatrně to sušil a naštěstí jsme to zachránili. Růžovou barvou se dolů Stephanie podepsala a nechala na mně, abych tam nakreslil srdíčko. Vzal jsem si nejtenčí štětec a snažil se, aby obě strany byly stejné, ale jako vždy se to nepovedlo, takže to vypadalo, jako kdyby to kreslila Stephanie. Ale Stephanii se to přece jenom líbilo.

„Myslíš, že se to mamince bude líbit?“ zeptala se mě, když jsme šli i s obrázkem po schodech dolů.

„Určitě,“ řekl jsem a podíval se kolem sebe. Plevel už tu nebyl.

Zamířili jsme do kuchyně a rozhodli, že uděláme oběd. Opravdu uděláme.

Obraz jsme dali na stůl a opřeli ho o zeď, aby nepadal. A já se podíval do ledničky, co tam je. Neměl jsem tušení, co uděláme. A taky  jsem netušil, jak se co dělá. Na mobilu jsem si našel recepty na oběd a vyjela mi stránka ‘nejlehčí recepty na dobrý oběd‘, hned jsem na ní kliknul. Dokonce se mně to zeptalo, jakou obtížnost chci. Mohl jsem si vybrat ‘nezáleží‘, ‘snadné‘, ‘středně obtížné‘ nebo ‘náročné‘. Samozřejmě jsem vybral snadné. Doba přípravy? Zakliknul jsem do 30 minut. Poté jsem vybral bezmasé jídlo, a jako první mi najela zeleninová tortila, které vypadala opravdu chutně.

„Dala by sis zeleninovou tortilu?“ zeptal jsem se Stephanie. Avšak nedostala se mi žádná odpověď a když jsem se otočil nebyla tam.

„Steph?!“ zakřičel jsem na celý dům a můj tep se zrychloval. Začal jsem těžce dýchat a nevěděl, co dělat. Teď tady byla!

„Jsem tady,“ řekla a já se rozeběhl do obýváku, kde jsem slyšela hlas. Pomalu jsem se začal uklidňovat a pak šel k ní, abych zjistil, co dělá.

„Ten krám nefunguje,“ řekla a ukázala na DVD, kde se snažila si pustit další díl Barbie.

„Nejdříve to totiž musíš zapnout,“ řekl jsem a ukázal na tlačítko, které svítilo červeně. Zakroutil jsem hlavou a Stephanie se začala smát.

Ani jsem se nepodíval jaký je to díl, a jednoduše jí to pustil. Snad poprvé nebudu nucen se na to dívat.

„Dala by sis zeleninovou tortilu?“ zopakoval jsem svou otázku.

Přikývla a vyskočila na pohovku. Jakmile se na obrazovce objevil nadpis Barbie, usmála se od ucha k uchu.

Odešel jsem zpět do kuchyně a vytáhnul potřebné suroviny.

4 tortilly, 100 gramů kukuřice,  1 mrkev,  100 gramů hrášku,  20 dekagramů sýru Niva,  3 lžíce bílého jogurtu,  špetka pepře a soli,  1 paprika,  2 rajče. Vytáhnul jsem si také váhu a všiml si, že je pouze na gramy. Což znamená, že budu muset dekagramy na gramy převést.

Do hrnce s vodou jsem dal špetku vody a poté tam dal zeleninu, která by se měla uvařit do měkka. Podle receptu jsem papriku s rajčaty nakrájel na kostky a kupodivu mi to šlo dobře. Dokonce jsem se ani neříznul. Do 10 minut byla zelenina měkká, takže jsem jí vytáhnul a nechal zchladit. Do misky jsem dal 3 lžíce bílého jogurtu a všechno smíchal. Mírně jsem to osolil, opepřil a hodil do tortill. Překvapilo mně, jak rychlé a snadné to bylo. Tak snad to bude i dobré.

„Stephanie, oběd!“ zakřičel jsem. Bylo přesně 12. Už dlouho se mi nestalo, že bych jedl před 3 hodinou. Vždy jím kolem 4-5.

Pěkně jsem prostřel a od Chrissy porci jsem dal do mikrovlnky, aby nevystydla. Zrovna, když jsem nám naléval pití, uslyšel jsem ránu. 

*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*
Dobré dopoledne^^:)
Tuším po týdnu nová část, ale opravdu jsem neměla čas:X Psala jsem ve škole, ale protože jsem celý minulý týden chyběla, musela jsem si vše dopisovat:)

Chtěla bych neskutečně moc poděkovat Barči (korektorce), která nový díl opravila, takže je bez chyb^^ Moc si toho vážím!!:)♥ 

Co říkáte na nový díl?:)
Jaký máte názor na Doroteu?:D
Co říkáte na to, že Luke vařil?:D Myslíte, že se to bude moct jíst?:D
Btw. asi nejdelší část INMD O.o o.O :D

Guys!! Ráno jsem si všimla, že už mám 300 followers :OOO ♥ Je to úžasné ♥ Děkuju všem, kteří mě followují *-*
A také → INMD má 65, 130 reads ♥, 4, 076 votes ♥ a neskutečných 1, 275 komentářů♥
Děkuji všem, kdo čtou INMD, komu se líbí INMD, kdo komentuje nebo votuje ♥
Nikdy bych nečekala, že by INMD mohlo mít takový úspěch:) Opravdu děkuji♥
Hezký zbytek dne:)♥
                                                                                                Jane xoxo