Zaparkoval jsem před Starbucks a ještě jednou se prohlédl v zrcátku. Řízení kupodivu nebylo těžké a já tak v pořádku dojel. Hnědé vlasy, hnědé oči a černé brýle. Vyšel jsem z auta a zamknul. Viděl jsem ji. Mé srdce se okamžitě rozbouchalo proti mé hrudi. Byla krásnější než na fotkách. A vedle ní cupitala malá Stephanie, která všechny zdravila. Vykročil jsem vpřed s úsměvem na tváři.

Posadil jsem se k volnému stolu a čekal, kdy přijde.

„Dobrý den, co si dáte?“ zeptala se mě obsluhující. Na její uniformě byla cedulka s jejím jménem. Elizabeth.

„uhm dobrý den. Jedno espresso a mohla byste mi prosím zavolat Christine?“ zeptal jsem se a kývnul k dívce za pultem.

„Prosím? Jak znáte její jméno?“ zeptala se zaskočeně.

„ehm uhm měl bych tu mít s ní schůzku,“ řekl jsem a snažil se tvářit normálně, ale obava, že už teď jsem to celé posral, se zvyšovala.

„Oh ano hned je tu,“ řekla. Otočila se a mířila k Christine.

Něco se mezi sebou bavili a dohadovali a pak jejich oči skončili na mě. Její oči byly neuvěřitelné. Ona byla neuvěřitelná! Sundala si zástěru, vzala Stephanii za ručku a společně šli ke mně. Když byly u mě, jako gentleman jsem se postavil a podal Christine ruku.

„Dobrý den, jmenuji se Luke Swanepoel.“

„Christina Doyle,“ řekla s úsměvem a pak jsme se posadili. Stephanie hned vedle ní a hrála si s hadrovou panenkou. Byla krásná. Obě byly. Stephanie měla dva culíčky s růžovou stužkou. Její tváře byly mírně baculaté a její oči neměli odstín od Christine, ale můj. Měla oči po mně.

„Takže pane Swanepoele, jak už jsem s vámi mluvila po telefonu, potřebuju někoho, kdo bude trávit s mou dcerou Stephanií, co nejvíce času,“ řekla a ukázala vedle, kde si Stephanie hrála. Přikývnul jsem na souhlas, že tomu rozumím.

„Nějaké zkušenosti s dětmi?“ zeptala se a vyložila ruce na stůl. Až teď jsem si všimnul řetízku, který jsem jí daroval k narozeninám. Nosí ho. Nezapomněla na mě. Kdo by zapomněl na někoho, kdo jí znásilnil?

„Pěkný řetízek,“ řekl jsem bez myšlenkovitě.

„Prosím?“ zeptala se a ruce schovala pod stůl. Její tvář už nebyla usměvavá, ale mírně se mračila.

„Ehm... promiňte,“ omluvil jsem se. „3 roky jsem hlídal teď už 4 letou holčičku Daniellu,“ Odpověděl jsem na její předchozí otázku.

„Máte přítelkyni?“ zeptala se se stále zamračeným výrazem.

„Prosím?“ zeptal jsem se zaskočeně.

„Opravdu bych nechtěla, abyste tedy pokud máte přítelkyni s ní chodil k nám domů, kde by Stephanie viděla ehm... zajímavé věci. Pokud mi rozumíte. Její otec s námi nežije, protože zemřel pár dní předtím, než se narodila,“ řekla bez emocí. Já jsem zemřel? Opravdu?! Vybudovala si opravdu pevnou skálu před sebou, ale já ji porazím.

„Oh to mě mrzí,“ řekl jsem s falešnou lítostí v hlase.

„Nemusí,“ řekla jako by nic.

„Nemám přítelkyni, manželku, milenku nic takového.“

„Dobře. Byl byste ochotný být se Stephanií kolikrát i o víkendu?“ zeptala se a Stephanie zpozorněla. Odložila panenku a teď už mě pozorovaly dva páry očí.

„Samozřejmě žádný problém,“ řekl jsem pohotově, i když mě od Stephanie pohled znervózňoval. Ten pohled má po mně. Nenávistný.

„Byl byste schopný se s ní učit? Navařit jí? Vyzvednout jí ze školky? Zabavit jí?“ zeptala se hned několik otázek.

„Žádný problém.“

„Když by byla Stephanie nemocná, byl byste s ní od rána, když bych byla v práci?“ zeptala se se zvednutým obočím.

„Samozřejmě patří to k mé práci,“ řekl jsem a na to se objevilo přede mnou espresso. „Děkuji,“ poděkoval jsem s úsměvem, na což mi Elizabeth úsměv oplatila.

„Kolik byste si účtoval na hodinu?“

„Opravdu ne mnoho. Mám rád děti, takže práci s nimi neberu jako práci,“ řekl jsem a pokrčil rameny.

„Stačilo by vám 70kč na hodinu?“ zeptala se a doslova mě probodávala pohledem. Snaží se mě zastrašit?

„Spokojím se s 60kč.“

„Ehm... dobře, tak to dáme na 65kč. Kolik vám vlastně je pane Swanepoele?“

„22 let, slečno.“ Opravdu si připadám, jak kdysi na výslechu. Akorát, že všechno bylo trošku jinak.

„Zítra budete mít zkušební den. Sejdeme se zde přesně v 10:05. Stephanie bude ve školce a já vám mezitím ukážu byt a podobně. Vyhovuje vám to?“ zeptala se a pohlédla na Stephanii, která jí tahala za sukni.

„Ano zlato?“ zeptala se s úsměvem.

Stephanie se k ní nahnula a něco jí pošeptala do ucha, na což se Christine rozesmála. Její smích byl jako lék pro mé bolavé srdce. Ani netuší, jak mě tímto trápí. Nejradši bych se k ní nahnul a políbil ji na její sladké rty. Opět jsem ucítil píchnutí u srdce. Chyběla mi. Chyběl mi její úsměv, který mi vždy věnovala. Byla tak sladká a přitom tak nebezpečná. Všechny od sebe odstrkávala už od mala, ale mě jako z mála pustila za tu stěnu. Teď to není stěna. Je to skála. Obří skála, kterou pokoří pouze ten, kdo vytrvá. Stephanie byla to nejkrásnější dítě, jaké jsem kdy viděl. Byla jí velmi podobná, ale oči a rysy tváře měla po mně. Ale její úsměv nebyl ani od Christine ani ode mě. Byl to mix našich úsměvů. Jak vyroste, budu muset všechny kluky od ní odhánět. Budu jí ochraňovat před každým, kdo jí bude chtít ublížit. Budu jí ochraňovat, před klukama jako jsem byl já. Kdo ví, jak tohle všechno skončí? Buď skončíme jako šťastná rodina nebo zůstanu sám. Myslím, že radši půjdu za matkou nahoru, než abych byl zde sám.

-----

Tak konečně přidávám novou část^-^
Ale, že bych s ní byla spokojená se říct nedá:D Akorát se mi líbí ten konec:3:D
Jsem na sebe naštvaná, protože jsem chtěla, aby se už v části něco dělo, ale při psaní mě napadaly úplně jiné myšlenky, takže to, co jsem tam hlavně chtěla jsem zapomněla-,-!:D
I tak doufám, že se vám část aspoň trošku líbí:)♥

Budu ráda za votes a komentáře s vašim názorem:)♥

                     Jane xoxo