„Né!” zakřičel jsem a pohnul se vpřed, nacož mým tělem projela šílená bolest. Nůž se zaryl do mého krku. „Prosím,” prosil jsem George, který měl nečitelný výraz. Stephanie se ještě více rozbrečela a kopala všude kolem sebe. Sehnul se k ní a začal jí něco šeptat do ucha. „Prosím,” řekl jsem hlasitěji, abych upoutal jeho pozornost. Slzy stékaly dolů, ale já se o ně vůbec nezajímal. Bylo mi jedno, že mě vidí, takhle slabého. George kývnul na Léona, který nůž odstranil a poodstoupil ode mě.

Nečekal jsem a běžel ke Calumovi.

„No tak kámo.” Sundal jsem si tričko a dal ho ke Calumovu krku, abych zastavil krvácení. „Prosím, zůstaň semnou.” Trošku zamrkal, a poté jakoby usnul. „NE!!” začal jsem ho mírně propleskávat, aby se probudil.

„Musí do nemocnice,” řekl George, jak kdybych to nevěděl. Podíval jsem se na něj a všimnul si, jak se mírně pousmál. Proč?

Prudce Stephanii odhodil, a ta dopadla na jeden z pohřebních kamenů. Čekal jsem, kdy začne rychle utíkat pryč, ale nezvednula se..

„Myslím, že oba dva potřebují do nemocnice,” pronesl George. „Ale ty si odvezeš jenom jednoho,” řekl George hraně smutně.

„Když si jednoho vezmu... Co bude s tím druhým?”

„Já už se o něj postarám.”

„Dáš nám pak už pokoj?” zeptal jsem se dívajíc se na Calumovi zavřené oči. Jeho srdce už přestávalo bít. Už to nemělo cenu.

„Ano.”

„Kde mám jistotu?” zeptal jsem se se slzami v očích.

„Jsem vrah, myslím, opravdu si myslíš, že bych se kolem vás ještě motal? Každou chvíli mě můžeš nahlásit, ale vím, že to neuděláš. Pak bych já řekl Chrissy vše a ty by jsi byl semnou ve vězení.” První část věty pronesl jakoby nic. Měl pravdu. Kdybych to řekl skončil bych s ním ve vězení za to, že jsem se přibližoval k Chrissy a Stephanii, možná i za změnu identity a kdo ví za co všechno. Neměl jsem na výběr.

„Sbohem bro,” se slzami v očích jsem zašeptal a pohladil ho po tváři. „Byl jsi, Jsi a budeš vždy ten nejlepší. Ale ona je má dcera. Díky ní žiju. Děkuju za vše,” rozloučil jsem se s ním a slzy rychle otřel. Už nemám žádného kamaráda.

Zhnuseně jsem se podíval na George a rozešel se ke Stephanii. „Jsi neskutečný,” vyplivl jsem na něj, když jsem šel kolem něj.

Pouze se zasmál a kývnul na Leóna, aby Caluma odnesl.

Stephanii jsem rychle vzal do náruče a utíkal k autu. Z její hlavy tekl neskutečný proud krve, protože narazila do rohu.

„Prosím, aspoň ty semnou zůstaň,” hladil jsem jí po zkrvaveném líčku. Její růžové tričko mělo skvrny od krve a bylo celé potrhané. Sakra, co s ní dělal?

Rychle jsem Stephanii připoutal k přednímu sedadlu a sám si sednul na místo řidiče. Cestou jsem jí neustále kontroloval puls. Byl rychlý, ale velmi slabý. Její tvář byla bledá a když jsem se jí dotknul neskutečně studená. Ještě jsem vymýšlel, co říct v nemocnici a do toho mi na mysl přišla Chrissy. Měl bych jí zavolat?

Auto sotva zastavilo a já už skákal z auta. Ruce se mi neskutečně třásly, když jsem Stephanii bral opět do náruče a utíkal k předním dveřím cihlové nemocnice. Kdybych to tu neznal, myslel bych si, že to je vězení. 

Vběhl jsem se Stephanii v náruči do nemocnice a hledal nějakého doktora. Bylo mi jedno, že na mě recepční volá, ať se jdu ohlásit. Když jsem si všimnul plešatého doktora v bílém plášti dal jsem mu Stephanii do ruky a řval po něm, ať něco rychle dělá.

Byl v šoku a chtěl mi Stephanii zpět vrátit, ale když si všimnul, že jí krev teče z hlavy začal utíkat ke dveřím označeným ‘nepovolaným vstup zakázán’. Zastavil se u sestřičky v modrém a ukázal na mě. Sestřička ke mně přistoupila a řekla, abych jí následoval. Neochotně jsem šel za ní. Chtěl jsem jít za Stephanii.

„Můžete se posadit,” řekla a ukázala na modré křeslo. Kancelář byla celá bílá, takže hnědo-černý nábytek zde úplně zářil. Tím pádem se zde modré křeslo absolutně nehodilo.

„Musíte mi vyplnit tento dotazník, který jste měl vyplnit na recepci,” řekla sestra a podala mi propisku s papírem na desce. „Ale předtím se vás musím zeptat na pár otázek,” řekla otráveně. Bylo jí nejspíše kolem 45 a neustále žvýkala žvýkačku. Neskutečně mi s tím lezla na nervy. Vlasy měla zrzavé a neučesané. Už od pohledu mi přšla strašidelná. Její hlas je hrubý a z úst jí neskutečně táhne. Ani ta peprmintová žvýkačka nepomáhá.

„Vaše jméno?” zeptala se a vzala si další papír.

„Luke Swanepoel.” Sakra nebo jsem měl říct pravé jméno? Budou si to nějak ověřovat? Sakra jak to Calum zařídil? Calum... Podíval jsem se do strany, abych zahnal slzy.

„Jméno postižené?”

„Stephanie Doyle,” řekl jsem dívajíc se na své ruce v klíně.

„Věk postižené?”

„4 roky.”

„Příbuzenský vztah?”

„Opatrovatel.” Dá se jít do vězení za lhaní? Pokud ano, už mám doživotí.

„Příčina nehody?”

„Byli jsme na hřbitově u mé matky a Stephanie uklouzla na blátě,” řekl jsem větu, kterou jsem si nacvičil v autě.

„Byl tam ještě někdo?”

„Mohli bychom teď přestat a já bych zavolal její matce?” zeptal jsem se.„“Prosím,” dodal jsem, když jsem si všimnul jejího otráveného pohledu. Myslím, že se jí nechce semnou ztrácet čas.

„Dobře. Běžte prosím do čekárny.” Zakroutila hlavou a sedla si za počítač.

„Děkuji,” řekl jsem a vyletěl z kanceláře. Opravdu mi nepříjde přátelská.

Hned jak jsem vyšel všimnul jsem si doktora, kterému jsem dával Stephanii.

„Bude v pořádku?” zeptal jsem se beroucí ho za ruku. Pouze se na mě podíval a pokračoval dále. „Haló?” Opět nic. Co je tohle za nemocnici?

Policisté jsou v tomhle městě neschopní, doktoři také... Je tu vůbec někdo, kdo opravdu pomáhá? Možná hasiči? Co kdybych něco zapálil? Přijeli by? Zastavil jsem své divné myšlenky a vytáhnul mobil. Chrissy nevolala, takže se má asi fajn. Měl bych jí volat? Je to její dcera, ale co když je teď konečně šťastná? V tu chvíli se mobil rozvibroval s tím, že volá ‘Beauty’, tak mám Chrissy pojmenovanou. Pomalu jsem stisknul zelené tlačítko a mobil si přiložil k uchu.

„Oh bože, díky Bohu. Jsi v pořádku?” zeptala se okamžitě.

„Ehm... Jo... Já jo..,” zašeptal jsem.

„Co se děje? K-kde jsi?”

„Jsem v nemocnici... A-a”

„P-proč tam jsi? V jaké? Jedu za tebou!” Přerušila mě.

„Počkej! Je tu Stephanie..,” zašeptal jsem opět.

„S-Stephanie? M-moje holčička je s-s tebou? Je v p-pořádku?” koktala a já poznal, že se každou chvíli rozbrečí.

„Doktor jí odvezl nejspíše na sál... Nechcou mi říct, co s ní je...”

„Jedu tam!” řekla a hned složila. Takhle jsem si to celé nepředstavoval. Myslím ten dnešní den.

„P-pane.. Krvácíte,” řekla nejspíše sestra, protože byla oblečená, jako tamta. Akorát, že tahle ta byla mladá. Měla rozpuštěné, rovné černé vlasy a starostlivě se na mě dívala.

Nechápavě jsem se na ní podíval a ona ukázala na krk. Sakra... To musí být od toho nože, co mi držel u krku León.

„Pojďte prosím semnou. Zalepím vám to. Rána nevypadá hluboce,” řekla a rozešla se ke dveřím. Rovnou jsem si tam vzal i ty papíry, které jsem tam plánoval vyplnit a rovnou jí je dát.

***

Se zalepeným krkem jsem se posadil do čekárny a ptal se každého doktora, který prošel. Chrissy tu ještě pořád nebyla. Doufám, že jí nenapadne v tomhle stavu řídit. To by mě opravdu naštvala. Myslím, že na dnešek toho bylo dost.

„Pán.. Swaneopoel?” objevil se u mě doktor.

„Ano.” Okamžitě jsem se postavil a natáhl k němu ruku.

Přijal jí a představil se jako doktor Morden, který byl u operace Stephanie.

„Rovnou vás uklidním. Stephanie bude v pořádku,” řekl a já si viditelně oddechl. Přesto jsem ještě chvíli těžce dýchal a na chvíli zavřel oči. „Díky bohu,” zašeptal jsem.

„Ale museli jsme zastavit vnitřní krvácení do lebky. Je možné, že začalo díky traumu vlivem zrychlení, což se mohlo stát při pádu. Mohli jste to poznat díky pulsu, který je většinou rychlý, ale slabý nebo díky bledé pokožce a studené. Tohle jsou dva nejčastější příznaky vnitřního krvácení. A jak kdyby toho nebylo málo měla také mírný otřes mozku. Díky tomu, že se udřela do hlavy. Je možné, že bude mít menší ztrátu paměti, ale ne velkou. Jak se probudí je možné, že bude mít bolesti hlavy, bude se jí chtít zvracet, bude mít závratě a poruchy spánku. Takže potřebujeme, aby tady někdo z příbuzných s ní zůstal. Určitě se bude cítit lépe, když tady bude někdo koho zná.” Vše mi vysvětlil a já byl v šoku. Vždyť ona mohla zemřít! Myslím, že až teď jsem si to začal vše pomalu uvědomovat. To snad ani není možné. Moje malá princezna.

„Nechám vás teď o samotě,” řekl doktor a chystal se odejít, ale já ho zastavil.

„M-mohu jí vidět?” 

„Jistě. Následujte mě prosím,” řekl doktor a zamířil do dětského oddělení. Stěny tu byly bílé, ale nebylo to tak depresivní, protože na nich byly namalovaní motýlci. Každé dveře byly jinak barevné. Otevřel ty poslední - růžové. Ustoupil a já tak spatřil mojí princeznu. Hadičky byly všude kolem ní a já se rozbrečel. Už jsem to nemohl déle vydržet.

„Sestře jste řekl, že Stephanie upadla, ale spíše to vypadá, jak kdyby jí někdo strčil...”

*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*
Dobré poledne!!:)^^
Netuším, kdy byla poslední část:X Ale týden už asi uběhl:D Hrozně se omlouvám, ale opravdu jsem neměla kdy to psát:X A včera jsem konečně dodělala absolventkou práci, ale učitelka mi jí poslala zpět, že mám přečíst celou knihu o historii Británie (anglickou knihu) a z toho tam něco dát-,- Takže super-,-
ALE TO NEJLEPŠÍ!!! Máme do středy volno, takže se budu snažit psát co nejvíce ^^
A NA MINULÉ ČÁSTI BYLO SNAD NEJVÍCE KOMENTÁŘŮ!! Já se až rozbrečela O:) :D
Opravdu moc vám za ně děkuju!! Moc to pro mě znamená!!!:)

Pokud se část líbila PROSÍM zanechte 'vote' a komentář ♥ 
Pokud chce někdo věnovat část napište do komentáře ^^

Část věnuji @kohlerova , protože tvoje komentáře jsou vždycky šíleně boží ^^ :D:D Děkuju, že je píšeš ^^

Btw. Co říkáte na novou obálku? ^-^ ♥

                                                                                        Jane xoxo