Prsty ve kterých jsem držel krabičku se mi začaly třást. Nemohl jsem tomu uvěřit.

„Ten idiot!” vykřikl jsem a krabičku prudce hodil o zeď. Udeřil jsem prudce do zdi, nacož Chrissy ode mě odstoupila. „Zkusí se jí jen dotknout! A zabiju ho! Přísahám, že ho zabiju!”

„Není pěkné říkat, že někoho zabiješ, když jsou policisté hned vedle,” zašeptala Chrissy.

„Je mi naprosto jedno, kde jsou. Chápeš to?! On jí chce znásilnit! Jak můžeš být tak klidná?” vykřikl jsem.

„Nejsem klidná!” řekne vysokým hlasem. „Snažím se čistě přemýšlet. Jsou jí jen 4 roky. Mně bylo 15, když se to stalo. Já věděla, co se děje, ale ona vůbec nic netuší. Nemá ani tušení, co se chystá udělat, protože tomu absolutně nerozumí. Celé 4 roky jsem se snažila jí od všech držet co nejdále, abych jí ochránila. A k čemu to?” zašeptala poslední větu.

Mlčel jsem. Neměl jsem co k tomu říct. Díval jsem se na slzy, které jí stékaly po obličeji. Nedovolím, aby Stephanie prožila to, co Chrissy. V žádném případě.

Povzdechl jsem si. „Co když se nám už potom vůbec neozve?”

„Ozve se. Něco chce nebo potřebuje.”

„Jak chceš říct policistům, aby přestali pátrat?”

„Nemám tušení.”

*2 týdny bez Stephanie*

Jsou to dva týdny. Policisté odešli. Udělali jsme menší divadlo. Řekli jsme, že Stephanie byla u prarodičů a ten někdo byl strýc, kterého samozřejmě nemá. Abychom jim to dokázali zaplatili jsme jedné holčičce, aby hrála Stephanii. Takže 2 dny jsme bez policistů a George neboli bývalý od Chrissy se nám neozval. Je to snad poprvé, co se každý den modlím. Doufám, že je naživu, že dýchá, že jí neubližuje, jak fyzicky, tak psychicky. Chrissy je na tom každým dnem hůře. Za ty dva týdny musela zhubnout minimálně 10 kil. A jde to na ní vidět. Neustále říká, že nemá hlad a já jsem rád, když si vezme aspoň jablko. Nejde to. Nezvládám to. Myslel jsem, že vězení bylo to nejhorší, co mě v životě potkalo. Mýlil jsem se. Tohle je to nejhorší na světě.

Z myšlení o tom, jak je můj život nanic mě vyrušila rána. Chrissy usnula vedle mě na gauči, tak jsem se zvednul a šel zkontrolovat, co se děje. Sakra je tu snad někdo? Možná Stephanie utekla a dělá takový rámus? 

Kámen před schodama. To je to jediné, co vidím. Pouhý malý kamínek před schodama. Všimnu si dalšího. A dalšího. Následuju kamínky do hracího koutku.

Projdu celou hernu, ale nic ani nikoho nevidím. Vracím se ke skákacímu hradu, kde v zadní části vidím obálku. Neváhám a rychle pro ní jdu. Obálku otevřu a najdu přání. „Mám tě moc ráda maminko, tvá Stephanie.” Je napsané na úvodní straně. Když přání otevřu vidím obrázek Chrissy, Stephanie a mě. Stephanie je za stolem a píše, zatímco Chrissy je vedle ní a usmívá se. Já stojím za Chrissy a ruku mám kolem jejího tenkého pasu. Zvláštní, že tohle namalovalo dítě. Připomnělo mi to, jak jsem Stephanii učil psát přesně tuto větu.

„Teď mi pomoz napsat větu,” rozkázala mi.

„Jakou chceš vědět napsat?” zeptal jsem se beroucí si modrý fix.

„Mmm.. Mám tě moc ráda maminko, tvá Stephanie,” řekla.

„Tak ukaž,” řekl jsem beroucí jí za její ručku. Strčil jsem jí do ruky fix a společně jsme psali první slova.

„S tebou to je tak lehké, když to zkouším sama je to strašné,” řekla se smíchem.

„Tak,” řekl jsem, když jsme dopsali větu. „Teď to zkus znovu. A pomalinku,” řekl jsem.

Zkoušela to sama, ale z M vznikalo neustále N.

„Víš co? Já ti teď tady předepíšu písmenka a ty je zkusíš opsat dobře? Jenom ty písmenka,” řekl jsem beroucí si další papír.

Vlastně jsem napsal opět tu větu, ale s mezerami.

Pomalu začala písmenka opisovat a já si všiml, že samotná písmenka jí jdou dobře. Zvláštní, že jí to nejde dohromady.

„Hotovo,” prohlásila pyšně. Taky měla být na co. Málo dětí už ve 4 letech umí psát.

„No vidíš. Teď zkus opět tu větu,” řekl jsem s úsměvem.

Ze vzpomínek mě vyrušila opět rána. Neváhal jsem a z hradu vylezl. Dveře byly zavřené. Nechápavě jsem se podíval na dveře a pak na okna. Všechna byla zavřená, takže to průvan být logicky nemohl. Zavřela je Chrissy, protože si myslela, že tu nikdo není? S přáním v ruce jsem šel ke dveřím s úmyslem je otevřít a jít za Chrissy.., Ale byly zamčené. Tohle se mi přestává líbit. Opět jsem potáhnul za kliku, ale dostal jsem stejný výsledek - nic. Ramenem jsem vrážel do dveří a netušil, co dělat. Nebylo tu nic, co bych mohl použít pro vypáčení dveří. Byl jsem zmatený. Netušil jsem, co se děje, jestli někdo Chrissy neubližuje, jestli je v pořádku... Nevěděl jsem nic... Byl jsem ztracený. ZASE. Přání jsem strčil do riflí a rychle šel k oknu. Nešlo úplně otevřít, kvůli dětským pojistkám, které byly navrtané. Přesto jsem dokázal vylézt na parapet, který byl venku. Myslím, že si budu, co nejdříve muset vyměnit kalhoty. Mám strach z výšek a když jsem se podíval dolů... Málem jsem to všechno pustil. Sednul jsem si na parapet a rukama se posouval doleva, kde je další okno, které vede do koupelny. Neustále jsem se díval před sebe, abych neomdlel. Z domu nevycházely žádné zvuky. Vše se zdálo v pohodě. Tedy kromě toho, že mě někdo zamknul v hracím koutku neboli herně. Když jsem se dostal k oknu oddychl jsem si. Než jsem si něco uvědomil. Jak mám to okno z venku otevřít?

„Ne,” zasténal jsem. „To si snad musíš dělat srandu.” Bouchnul jsem do parapetu. Myslím, že podemnou jsou minimálně 2 metry. Takové vzrůšo jsem po návratu z vězení nečekal.

Opřel jsem se o okno a přemýšlel. Buď skočím a něco si zlomím a nebudu moct chodit nebo rozbiju okno. Ale není čím bych rozbil okno, takže asi budu muset skočit. Díval jsem se dolů, když se okno otevřelo a já málem spadnul. Rychle jsem se otočil, když jsem zahlédl Chrissy, která se na mě šokovaně dívala.

„Co tu děláš?”

„Odpočívám,” řekl jsem ironicky. Rychle jsem se otočil, abych mohl vejít. Chrissy couvla, aby mi dala prostor a já si konečně oddychl, když jsem měl pevnou půdu pod nohama.

„Co jsi tam dělal?” zeptala se zavírajíc okno.

Vytáhnul jsem přání a natáhl ho k ní.

Zmateně si přání vzala a oči se jí opět zalývali slzami.

„Kde jsi to našel?” vzlykla.

„Bylo to v herně.”

Zmateně se na mě podívala.

„Přesněji v hradu,” dodal jsem.

„Já to tam nedávala...”

„Můžu mít otázku?”

„Uhm... Jo?” 

„Zamknula jsi mě v herně?” zeptal jsem se se zvednutým obočím.

„Ne. Kolem herny jsem vůbec nešla. Šla jsem do koupelny, abych si dala rychlou sprchu, ale místo toho jsem tě viděla sedět za oknem.”

„Takže jsi mě tam nezamknula?” zeptal jsem se ještě jednou, abych se ujistil.

„Vždyť říkám, že ne.”

Rychle jsem jí obešel a utíkal k herně. Sáhl jsem na kliku a potáhl. Dveře se v pohodě otevřely. Co to? Přísahal bych, že byly zavřené! Nebo jsem si to jen namýšlel?

„Co to tam je?” zeptala se Chrissy, která se zamnou objevila. Podíval jsem se doprostřed, kde jsem opět uviděl obálku.

„Zůstaň tu a hlídej dveře!” nařídil jsem. Chrissy přikývla a já šel pro obálku.

S třesoucíma rukama jsem jí otevřel a vytáhnul dopis.

Tak blízko.. Opravdu už jsem tě měl na mušce. Měl by sis lépe hlídat záda. Říkal jsem, že jsem vám blíž, než si myslíte. Stál jsem nad Chrissy a hladil její hebké vlasy, zatímco ty jsi vylézal na okno. Působivé opravdu. Opravdu jsi na mě zapůsobil Luku. Máš můj obdiv. Taktéž si pěkně vymyslel to divadlo. Máme tak strašnou policii, že to ani nepoznali. Byli bychom dobrý tým. Umíš pěkně zametat stopy. Tak mě napadlo.. Chceš vědět, kde je Stephanie? Nebo jestli vůbec žije? Chudinka malá už ani nepláče. Nechceš vědět proč? Řekl jsem, že vám dám pokyny, co dál, pokud odvoláte policii, ale rozmyslel jsem si to. Víš, až Stephanie vyroste bude pěkně sexy. A aspoň já, jako už starý muž, budu mít aspoň nějaké potěšení. Pokud víš, co tím myslím. A nebo můžeme udělat obchod. Ty mi dáš jí a já tobě Stephanii. Vím proč ti na ní záleží. Vím všechno. Měl by sis dávat pozor, kde a o čem budeš s Calumem příště mluvit. Jsem všude. Jsem jako vaše noční můra. Když už jsem u Caluma. Nezajímá tě, kde asi je? Ještě se ti ozvu. xoxo George.

„Prosím ne,” ozval se tenký hlásek vedle mě. Její oči už se zase začaly zaplňovat slzami.

Otočil jsem se k Chrissy čelem a pohladil jí po tváři.

„Bude to v pohodě. Zvládneme to. Dostaneme jí zpět,” říkal jsem rozhodně, i když jsem si nebyl tak jistý. Byl jsem ještě více zmatený. Žádné vodítko, jen další otázky. Ví tedy, kdo opravdu jsem?

„Miluju jí,” zašeptala bolestně.

„A ona miluje tebe,” řekl jsem s úsměvem. Aspoň tohle jsem věděl jistě.

„Řekla bych, že ona si tě taky zamilovala,” řekla s mírným úsměvem.

Chystal jsem se odpovědět, ale vyrušilo mě bouchnutí a poté zamčení dveří. To si snad ze mě musíš dělat srandu!

*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*
Po 2 týdnech přeji Hezký večer ^^:)
A vůbec po 2 týdnech jsem na wattpadu:D

Část nebyla, protože je škola, která je na prvním místě.. Už máme rozdané absolventské práce a já si vzala United Kingdom a celé to říkat před porotou anglicky, ale to jsem nevěděla, že to ještě budu muset říkat česky, takže jsem si zbytečně moc naložila.. Přesto, že to máme mít až na začátku ledna pracuju na tom už teď:) 
Taktéž každý den 4 písemky ^^^^ Why not.. Více nám toho nasrat nemohli..
Ani ven nechodím a opravdu se jenom učím:) Jsem ráda, že jsem si konečně našla na INMD čas:)♥

Jak se vám část líbila?:) Pocity? Co čekáte dále?:) Budu nesmírně ráda, když se mi v komentáři vyjádříte nejen na část, ale i na celý příběh:) Taktéž uvažuju, že bych z tohoto udělala short story:) Takže bych to ukončila už ve nějaké 28-29 části:) JE TO NA VÁS:)♥

Taktéž můžete zde →→→→→
Vidět nový trailer k INMD:)♥ Snad se vám líbí:) Měla jsem ho objednaný už na začátku celé story:D

Děkuju za komentáře při minulé části i za vote♥
POKUD SE ČÁST LÍBILA ZANECHTE PROSÍM VOTE A BUDU RÁDA I ZA KOMENTÁŘ. ^^:)♥

                                                                                        Jane xoxo