Mezi námi vládlo napjaté ticho. Ani jeden z nás nevěděl, co říct. Ani jeden z nás si to nechtěl připustit. Až po pár minutách jsem se zmohl promluvit.

„Co myslíš tím, že jí někdo unesl?” snažil jsem se mluvit klidně. Jak kdybychom mluvili o normální věci a ne o tom, že někdo unesl MOJÍ dceru.

„J-Já net-tuš-ším. P-prostě b-byla ve š-školce a pak mi volali, ž-že pro ní někdo přišel a ž-že si mysleli, že jsi to ty, t-tak jí pustili i s tím d-dotyčným,” koktala ze sebe.

„To jí jen tak s někým pustili?” zareagoval jsem okamžitě. „Jak jí mohli, jen tak s někým pustit?” zamumlal jsem si pro sebe.

„J-já nevím, c-co mám dělat. N-nevím, k-kde mám začít h-hledat. A-absolutně n-netuším, c-co dělat. Jsem z-zmatená,” vzlykala do telefonu.

„Hej, hej bude to v pořádku,” uklidňoval jsem ji. „Určitě jí nechce ublížit. Pravděpodobně tě zná a možná i mě, jinak by nevěděl, jak se ohlásit.” přemýšlel jsem nahlas. 

„Už j-jsem volala p-policii. Oomlouvám se, ž-že jsem na t-tebe byla předtím n-nepříjemná. Prosím n-nepříjel bys? Nechci tu být s policií sama.” S poslední větou se trošku uklidnila a přestala koktat.

„Myslím, že to není dobrý nápad,” kousnul jsem si do rtu.

„Proč ne?”

„Upřímně s policií moc dobře nevycházím,” vysvětlil jsem. „Ale hned jak odjedou, pojedu za tebou. Slibuju,” dodal jsem. Teď mám šanci.

„Dobře, zavolám ti. Děkuju,” zašeptala.

Jakmile zavěsila vzal jsem první věc, kterou jsem viděl a třískl s ní o zeď. Přísahám, že jestli někdo ublíží mé holčičce zabiju ho. Pěkně pomalou smrtí, aby trpěl. A je mi jedno, že dostanu doživotí!

Z mého špinavého pyžama jsem se převlékl do černých riflí s dírami na koleni a dal si černé, upnuté tričko. Podle Caluma se neustále oblékám, jak puberťak a má pravdu. Sešel jsem do obýváku s mobilem v ruce a čekal. V mé hlavě výřilo několik myšlenek. Všechny měly stejný závěr. Neustále jsem viděl, jak někdo Stephanii mučí. Jak křičí, jak pláče, jak volá maminku, jak prosí tatínka na nebi, aby jí pomohl. Bez toho, abych si to uvědomil se mi po tváři skutálela slza.

„To nemůže být pravda,” promnul jsem si oči a popotáhl. Nemůžu jí ztratit. Prostě ne.

Naštvaně jsem bouchnul do dveří a následně vyšel ven. Dal jsem si pouze brýle bez čoček a šel. Můžu se vykašlat na čočky. Nevydržel jsem a jakmile jsem se dostal do auta, nastartoval jsem a jel k Chrissyinu domu.

Jakmile jsem tam dojel, všude jsem viděl policejní majáky, které houkaly a minimálně 5 policejních aut. Jako před pěti lety.

Tiše jsem seděl na posteli a poslouchal depresivní písničky. Došlo mi, jaká jsem zrůda a bylo mi ze sebe špatně. Nemohl jsem uvěřit, že jsem to opravdu udělal. Vše, co jsem chtěl bylo, aby semnou Chrissy byla navždy. A teď? Zapřísahala se, že pokud mě ještě někdy uvidí uteče, protože s takovou zrůdou by nemohla žít ve stejném městě. Ranilo mě to. Tak moc mě to ranilo. Ona byla ten nejdůležitější člověk v mém životě. Tedy hned po mé matce, která byla v kuchyni a něco dělala. Už dva dny s ní nemluvím. Myslí si, že to je kvůli tomu, že mě Chrissy odmítla a odchází s Georgem. Vůbec netuší, co se před dvěmi dny stalo. Nechci jí ranit. Pamatuji si, jak jsem jí jako malý neříkal mami nebo maminko, ale říkal jsme jí Zali. Jejím jménem. Nikdy nepochopila proč a já jí to nikdy nevysvětlil. Zali totiž znamená speciální a má maminka je speciální. Možná jsem divný, možná na kluka, až moc citlivý, ale je to tak. Z myšlenek o té nejlepší mámě mě vyrušilo houkání policejních vozidel. Několik policajtů vystoupilo a s poutami se rozběhli k domu. Měl jsem tu jen malé okénko přes které se prolézt nedalo. Jakmile bych otevřel dveře, hned by mě uviděli. Nebylo úniku. Připravoval jsem se na nejhorší. Věděl jsem, že tohle příjde. Chtěl jsem se tomu postavit jako muž a neutíkat, ale teď lituji, že jsem to neudělal.

Vše, co jsem slyšel bylo křičení mé matky a poté už jen dupot po schodech. Odpočítaval jsem vteřiny. 3.. 2.. 1..

Mé dveře se rozletěly a v nich stály 2 policajti v těch směšných černých uniformách.

“Lucasi Hemmingsi zatýkáme vás za znásilnění Christine Doyle,” pronesl jeden a na to se oba ke mně rozešli. Mohl jsem začít utíkat, ale dole byli další dva. Neměl jsem šanci.

Spoutaly mi ruce a poté jsem ostudně šel dolů, kde stála Zali. Brečela, prosila mě, abych řekl, že to není pravda. Ale já nemohl. Nemohl jsem jí lhát.

“Ne.. Ne Lucasi!!! Prosím! Řekni jim, že se pletou! Že si tě spletli! Luku prosím! Ty jsi přece hodný kluk! Nedokázal bys to udělat!” Když si všimla, že mlčím ještě více se rozbrečela. „Slíbil jsi, že nikdy nebudeš, jako tvůj otec. Uvědomuješ si, že to stejné udělal on mně?” zeptala se se slzami v očích. Píchlo mě u srdce. Měla pravdu. Jsem jako můj otec, i když jsem si slíbil, že takový nikdy nebudu.

Odvrátil jsem od matky hlavu a vyšel ze dveří, kde už stálo několik sousedů a několik reportérů. Sklopil jsem hlavu, ať mě moc nejde vidět a sledoval své nohy, jak jdou. Když mě narvali do auta naposledy jsem se podíval na matku, která klečela u dveří a brečela.

Už je to 5 let, ale ten pohled mé matky u dveří, jak brečí a prosí nikdy nezapomenu. Pár dní na to zemřela. Podíval jsem se k hlavnímu vchodu a všiml si, že na schodech brečí Chrissy. Nezajímalo mě, jestli jsou tam policajti. Vystoupil jsem z auta a rozběhl se za ní. Jakmile mě spatřila obmotala si ruce kolem mého krku a brečela. Hladil jsem jí po vlasech a vdechoval její vůni. Kupodivu mě ani nepřekvapilo, že mě obejmula. Vždycky mě objímala, když se něco dělo. Tohle je šance, jak se k ní dostat. Jak se dostat přes tu tvrdou skálu. Teď je nejzranitější. Teď jí můžu dostat zpátky.

Nedobrovolně jsem se vymanil z jejího objetí a podíval se na policajta, který nás sledoval. Nikdy předtím jsem ho neviděl.

„Pane,” řekl jsem a natáhnul před něj ruku. „Jmenuji se Lucas Swanepoel.”

„Jimmy Morgan, vyšetřuji případ ohledně Stephanie Doyle. Vy jste otec?”

*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*
Dobrý večer^^:)
Omlouvám se, že je část krátká, ale absolutně nestíhám:X
Zítra nejspíše část nečekejte, protože mám na 7 a vrátím se až kolem 16hod:)

Abych nezapomněla, tak hned na začátek → Hrozně moc děkuji za všechny votes a komentáře!! Nemáte ani ponětí, jak moc si toho vážím:)♥ Opravdu:)!! Prosím buďte dále, takhle aktivní:) Vždycky mě to 'dokope' k napsání nové části!:) Takže opravdu děkuji:)♥

K části → Překvapilo vás něco na části?:) Co jste nečekali?:) Kdo unesl Stephanii?:) Všechny vaše dojmy cokoliv prosím napište do komentáře♥ ráda si to přečtu:)

Taktéž bych vás chtěla poprosit, aby jste do komentáře napsali, co se vám na povídce nelíbí:) Protože jedině tak se dokážu zlepšit:) Opravdu to nebudu brát nijak špatně, ale budu jenom ráda!!:) Takže napište, jestli špatně vyjadřuji pocity nebo se vám nelíbí charakteristika!:) Cokoliv!:)

Chtěla jsem ještě něco, ale zapomněla jsem to:X:D
Klidně mi kdykoliv napiště do zpráv, kdy bude nová část nebo tak:) Jen mi to prosím nepište, jak některé 3x za hodinu O:) :D

Jinak INMD je #79 ve Fanfiction a #116 v Romance, takže děkuji!:)
Kdo čte i TS, co vás prosím baví více?:)♥
Oh už končím!!:D
Přeji všem dobrou noc a krásné sny!:)

                                                                                                     Jane xoxo