Zmateně se na ní dívám a nemůžu tomu uvěřt. Jak je možné, že tu je? Vůbec by tu neměla být. Sakra.

„Co tu děláš?” zeptám se hrubým hlasem, který mývám po spánku.

„Co JÁ tu dělám?” zeptá se smíchem. “Co tu děláš ty?”

„Uhm, hlídám Stephanii?” řeknu s otazníkem na konci.

„Už nehlídáš,” pokrči ledabyle rameny.

„Cože?! To teda hlídám!” postupně zvyšuji hlas. “Stephanii hlídat budu!” zopakuji klidněji. Ucítím vedle sebe menší pohyb, čímž na sebe Stephanie upozorní. Pustím její ruku a sednu si s nohami k zemi. Opřu se o kolena a pozoruju Chrissy, která ze mě nespustila oči.

„To nemůžeš myslet vážně,” promluvím po chvíli ticha. „Je to kvůli bazénu? Kvůli Dorotě? Sakra proč?! Stephanie už umí plavat a navíc byla tam semnou nic se jí nemohlo stát a --”

„Sklapni.” Byl jsem hrubě přerušen. „Za prvé - měla být ve školce, za druhé - Ash řekl, že jela sama na tom zabijáckém tobogánu a za třetí - mluvíš před MOJÍ dcerou neslušně. Takže si to shrneme - nezodpovědný, lhář a podvodník!” vykřičela mi a s posledním slovem třískla do stolu.

„O čem to mluvíš?”

„O čem to mluvím? Řekni mi pravdu Lucasi hlídal si vůbec někdy dítě?”

Mlčel jsem.

„Umíš vůbec vařit?” pokračovala.

„Jistě, že umím,” lhal jsem. „Dneska jsem Stephanii na oběd připravil špagety.”

„JAK MI DOKÁŽEŠ LHÁT DO OČÍ?” vykřikla. „Calum Hood byl v mé kuchyni a vařil ty špagety, zatímco ty jsi jen seděl a blbě hleděl!”

Oh shit. Ty kamery.

„Fajn neumím vařit! Nikdy jsem dítě nehlídal a ano, jsem lhář, ale všechno jsem to dělal pro ní! Ani netušíš, jak moc pro mě znamená. Ani netušíš, co k ní cítím. Je to, to nejlepší a nejkrásnější dítě, jaké jsem kdy viděl! Nemůžu jí jen tak opustit.., až moc mi přirostla k srdci,” mávnul jsem rukou ke Stephanii, která se už stihla probrat. Zmateně těkala očima mezi mě a Chrissy.

Jako by všechno, co jsem řekl odignorovala, když řekla, ať vypadnu.

„Nikam nejdu,” řekl jsem klidně, ale upřímně jsem měl slzy na krajíčku. Nemůžu je zase ztratit. Přišel jsem sem z nějakého důvodu.

„Okamžitě vypadni,” opět řekla klidným hlasem. „Než na tebe zavolám policii,” dodala, když si všimla, že nikam nejdu.

„Cože?” zeptal jsem se překvapeně. „Děláš si legraci?”

„Měla bych? Buď vypadneš nebo zavolám policii, že jsi zfalšoval životopis a nedivila bych se, kdyby i tvůj občanský průkaz byl falešný.”

Bez slov jsem se postavil a chystal se odejít, když mě zastavila jemná ručka.

„Slíbil jsi to!” Stephanie zavzlykala.

Bolestně jsem se na ní otočil a naposledy jí obejmul. Políbil jsem jí na čelo a odcházel ke dveřím.

„Slíbil jsi, že neodejdeš!” Stephanie hystericky křičela. Bolelo mě to. Šíleně mě to bolelo.

„Vrátím se,” naznačil jsem, tak jak kdysi u soudu.

Opět odcházím, ale tentokrát ne jen od Chrissy, tentokrát hlavně od Stephanie. Tentokrát nemám na sobě pouta, ale opět odcházím nedobrovolně. Proč je ten zkurvený život, tak těžký? Proč jsem si to všechno maloval tak růžově? Tohle se vůbec nemělo stát. Nic z toho. Kdybych vše dělal tak, jak se má, momentálně bych četl Stephanii pohádku a společně bychom se na všem smáli. Potřebuji svou dceru!

***

Uteklo už 5 dní, co jsem je viděl naposledy. Prošvihl jsem Chrissyiné narozeniny a absolutně netuším, co mám dělat. Je středa, takže je Stephanie ve školce a Chrissy v práci. Uvažuji, že bych za ní šel a prosil jí. Bude to neskutečně trapné, ale takhle už to dále nejde.

V domě jsem sám, takže se cítím ještě hůř. Calum pouze nechal vzkaz, že se vrátí za pár dní a když jsem se mu pokoušel dovolat, nikdo mi neodpověděl. Takže se opět mohu spolehnout jen sám na sebe.

Zdálo se mi, jako by každý další den byl jen horší. Nezdály se mi žádné sny a každý den se opakoval. Vstal jsem, řekl jsem si, co vše jsem mohl udělat jinak. Řekl jsem si, co všechno bychom zrovna teď mohli dělat, najedl jsem se, pustil si televizi a zaspal. Takhle to šlo celých 5 dní. Samozřejmě jsem si nemohl odpustit hříšné myšlenky, co vše bych dělal s Chrissy, ale mnohem více jsem myslel na Stephanii. Ne v tom smyslu samozřejmě. Prošvihl jsem její všechno. Její první slovo, její první krok, její první zoubek, první svátek, narozeniny absolutně všechno. Ani nevím, kdy má narozeniny. Neměl bych to jako otec vědět? Zajímalo by mě, co teď asi dělá. Myslí na mě? Nebo už zapomněla? Když se to tak vezme, jsem pro ní cizí člověk. Přál bych si, aby nezapomněla, ale neexistuje důvod, proč by si mě měla pamatovat. Steph už má určitě novou chůvu a tu šíleně miluje. Už jí někdo jiný dělá koníčka a říká jí princezno. 5 dní jsem se od nich držel, ale příjde mi jako by to bylo horší, než když jsem byl bez nich 5 let. Myslím, že číslo 5 bude mé nešťastné číslo. 5 let ve vězení, 5 dní bez Chrissy a Steph, 5.7.2009 smrt mé matky. Špatná pětka.

Z myšlenek mě vyrušil telefon, který začal svítit. Za okamžik se rozezněla hudba a s ní jsem si všimnul Chrissyiné fotky. Děje se snad něco? Zmáčknul jsem zelené tlačítko pro přijetí a čekal, co se bude dít.

Když dlouho bylo ticho opatrně jsem zvolal. „Haló?”

„Kde je?!” vykřikla vzlykající Chrissy.

„Cože?” zeptal jsem se nechápavě.

„Lucasi, okamžitě mi jí vrať! Prosím..,” zašeptala naštvaně poslední slovo.

„Chrissy, já netuším o čem to mluvíš,” řekl jsem nechápavě. „Co se stalo?”

„Prosím, Lucasi, pusť jí domů! Potřebuje mě! Já ji potřebuju! Je moje všechno! Nemůžu bez ní být!” křičela.

„Chrissy uklidni se!!! O kom to sakra mluvíš?”

„VRAŤ MI MOJÍ DCERU!”

„Neměla by být ve školce? Mám pro ní zajet?”

„Vím, že je u tebe!”

„Stephanie tady není. Vysvětlíš mi, co se děje?” snažil jsem se mít klidný hlas, ale nešlo to.

Poté vyslovila slova, která bych radši nikdy neslyšel. Mé srdce se rozpadlo na milion kousků a já netušil, co dělat nebo jak se cítit. Byl jsem zničený. Neměl jsem rozlámané jen srdce. Přišlo mi, jak kdyby všechno ve mně se začalo rozpadat. Tohle se nemůže dít.

„Stephanii někdo unesl.”

*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*
Po měsíci nová část:) Finally!!:)
Napíšu tady proč:) (Psala jsem to i k That Song) ↓
-
Ještě v srpnu kolem 20 jsem jela na dovolenou na Mallorcu a vrátila se kolem 7.9:)
Takže jsem si užívala a opravdu se na psaní vykašlala:), ale někdy jsem u bazénu či moře měla bloček a psala jsem ^^:D:)
Do školy jsem šla až 9, což znamená, že jsem ve škole chyběla týden a den, takže jsem musela všechno dopisovat, doučit se a k tomu nám každým dnem něco přibývalo, takže jsem to také neměla nejlehčí:)
Tento týden jsme byli se třídou na výletu v Praze, takže jsem taky neměla kdy překládat:)
-
Opravdu se omlouvám!! Budu se snažit, aby se vše vrátilo do starých kolejích a já tak přidávala, co nejčastěji:)
Ještě bych vám chtěla říct, že jste mě na Mallorce rozbrečeli ^^^
Opravdu moc děkuji za 125 votes na minulé části a za krásných 49 komentářů ♥
Moc to pro mě znamená:) Opravdu děkuji!:)
                                                                                                Jane xoxo