Dnes konečně opouštím toto místo. Sbohem věznice Grafton.

„Pokud se to zopakuje, nebudete tady pouze na 5 let pane Hemmingsi,“ řekla mi paní za pultem, když jsem si bral své doklady.

„Já vím,“ odpověděl jsem a podepsal kolonku pod svým jménem.

***

„Kámo, stálo ti to za to?“ zeptal se mě Calum, když jsem nastoupil do auta. Jako jediný za mnou celých 5 let chodil a sledoval Christine.

„Hm?“ zeptal jsem se nepřítomně. Stále jsem přemýšlel nad ní. Jak asi teď vypadá?

„Být 5 let na tomhle místě,“ řekl a nastartoval.

„A co jsem měl dělat?!“ vykřikl jsem. „Kde vůbec je?“

 „Fajn, fajn je v Bathurstu přibližně 200 km západně od Sydney i s tvou dcerou. Pracuje ve Starbucks kousek od jejího domu. Motá se kolem ní Michael, příjmením Clifford. Má nejlepší kamarádku Elizabeth Jane Smith, která jako jediná ví o Stephanii.“

„Kdo je Stephanie?“ zeptal jsem se zmateně.

„Tvoje dcera bro,“ řekl s úsměvem a sledoval cestu.

Stephanie. Stephanie Doyle. Vždycky říkala, že chce mít jednou holčičku Stephanii a kluka Thomase.

„Máš její fotku?“ zeptal jsem se.

Chtěl jsem vědět, jak vypadá. Ne jenom má dcera, ale i Christine. Ze srdce mě musí nenávidět za to, co jsem jí udělal, ale bylo to tak správné. My musíme být spolu. Udělal bych cokoliv proto, aby semnou byla. Vím, že je ta pravá.

„V přihrádce,“ vytrhl mě z myšlení Calumův hlas.

 Šáhnul jsem do přihrádky, kde byla skrčená fotka. Chvíli jsem nemohl uvěřit svým očím, že je to opravdu ona. Ale podle těla jsem ji poznal. Byla hubená - hubenější než kdysi. Měla na sobě světle hnědou sukni, která ji šahala do poloviny stehen. Její nohy zdobily vysoké hnědé podpatky, které ladily se sukní. Stephanie byla vysoká do pasu od Christine. Měla dlouhé blonďaté vlasy, kde měla růžovou mašli. Měla buclaté tělíčko, na kterém měla bílé šaty s růžovou růži. Pod nimi měla bílé legíny a balerínky.

„Jsou krásné,“ zašeptal jsem spíše pro sebe.

„Stephanie je po tobě dost tvrdohlavá,“ smál se Calum.

„Nemůžu se dočkat, až ji poznám,“ řekl jsem a přitiskl si fotku k hrudi.

„Jaký je plán?“ zeptal se Cal a zabočil na ulici od mého domu. Teda mého a jeho. Bydlel tam celých těch 5 let.

„Nemám tušení,“ zasmál jsem se. Měl jsem 5 let, abych vymýšlel plán jak jí dostat zpátky a nemám nic. Většinou to skončilo tak, že bych ji unesl nebo bych unesl Stephanii. Ale to by mě pak nenáviděla ještě více.

„Oh máš štěstí, že úžasný Calum Hood má úžasný plán,“ řekl se smíchem.

„Povídej,“ pobídl jsem ho.

„Tvoje malá Christine hledá chůvu pro Stephanii, protože to nestíhá. Pracuje a do toho ještě dělá vysokou školu na dálku. Stephanie sice chodí do školky, ale nemá s ní kdo být odpoledne. Takže teď budeš chůva,“ vysvětlil mi Calum jeho plán.

„Za prvé by mě mohla poznat. Za druhé mám zákaz chodit k Christine a Stephanie,“ řekl jsem vážněji, protože až teď jsem si vzpomněl na slova, které mi řekli, když mě pouštěli.

„Opravdu sis myslel, že jsem na to nepomyslel?“ zeptal se na oko uraženě.

„Vysvětli mi celý tvůj plán.“

„Zařídil jsem ti falešný občanský průkaz, nový pas a vzhled dořešíme doma,“ řekl a zajel do garáže.

Oba jsme vystoupili a Calum rozsvítil malé světlo, které viselo nad dřevěnými dveřmi. V garáži bylo překvapivě uklizeno, když jsem odtud odcházel, všude byly krabice. Kde jsou?

„Na půdě,“ řekl Calum, jako kdyby mi četl myšlenky.

Garáž byla opět ve tmě, když jsem zhasnul a prošel do chodby. Chodba byla bílá s mramorovou podlahou a táhla se od kuchyně do obýváku. Směřoval jsem do kuchyně a míjel několik obrazů na zdi. Kuchyně byla červená s bílou podlahou. Hned, když jste vešli naproti byl černý bar, který ladil s černou lednicí vpravo. Mezitím byly bílé skřínky s černými úchytky.

„Je to tu… jiné,“ řekl jsem po menší odmlce.

„Všechno je tu jiné, ale tvůj pokoj je stejný,“ řekl Calum a opřel se o rám dveří.

„Je zvláštní vidět věci, jako je lednice, šuplík a podobně. Posledních 5 let jsem měl kolem sebe jenom mříže a stěny, které sotva držely pohromadě,“ řekl jsem a jen zlehka nakouknul do jídelny.

Jídelna byla v pistáciové barvě s bílým stolem a černými židlemi kolem. Netuším proč, ale usmál jsem se. Nikdy jsem Calumovi nedovolil to tu dát do světlých barev, tedy kromě bílé, ale vypadá to tu opravdu dobře. Když jsem došel do obýváku, mojí pozornost upoutal béžový gauč před krbem s křeslem napravo. Na béžovém koberečku byl průhledný stůl s časopisy na něm. Na jedné z černo-bílých stěn visela plazmová televize. Poté jsem se ocitl před schodištěm, které vedlo do dalšího patra. Jako první jsem vešel do modré koupelny s vanou i sprchovým koutem. Nad umyvadlem viselo zrcadlo, kde byla přilepená fotka. Popošel jsem blíže a všiml si, že je to Christine. Christine se usmívala od ucha k uchu a v ruce držela narozeninový dárek ode mě. Pamatuju si, že jsem to sem nalepil těsně předtím, než se to stalo. Jako první, když jsem vstal, jsem chtěl vidět její krásný úsměv, který vždy vyčaroval úsměv i mě. A tentokrát tomu nebylo jinak. Rozhodl jsem se, že Calumův pokoj vynechám, protože mě upřímně ani nezajímal. A teď už zbýval můj pokoj. Chytil jsem za černou kliku na bílých dveřích a pomalu otevřel. Opravdu to tu zůstalo všechno stejné, jen uklizené. Bílý stůl, který doslova zářil na tmavě modré stěně. Notebook byl zaklapnutý a kupodivu ne od prachu. Calum tu musel uklízet. Černá postel měla bílé povlečení, které jsem doslova nesnášel. Za polštářem na opěradle bylo vyryté „Miluji tě Christine." Nikdy jsem nechtěl být jen kamarád. Zvláštní, že teď už nejsme nic... Ale ne na dlouho.

--------------------------

První část!!!:)
Co na ní říkáte?:) Mám pokračovat?:)
Opravdu doufám, že se vám část aspoň trošku líbí:)

Nezapomeňte dát vote pro další díl a budu ráda za komentáře s názorem:)

Jane xoxo