Minerva si unaveně protřela oči a protáhla se, až jí zapraskalo ve ztuhlých zádech. Neměla tušení, kolik hodin strávila nad vším tím papírováním, kupa na jejím stole se ale zdála být stejně obrovská, jako když k tomu zasedla. Hromada hotových dokumentů srovnaná na třech židlích vedle stolu však svědčila o tom, že za sebou nechala pořádný kus práce.

Vstala od stolu a přešla k oknu, za kterým se rýsovalo slunečné odpoledne. Minerva si uvědomila, že promeškala oběd. Zauvažovala, že přivolá některého ze školních skřítků, aby jí něco přinesl, poté se ale zahleděla na stůl pokrytý pergameny. Ani by si to neměla kde sníst. Přesto se mírně pousmála. Alespoň se projde.

Vyšla ze svého kabinetu a zamířila ke schodišti. Dobře se dívala pod nohy, protože chodba byla ještě pořád plná trosek. Uběhly necelé dva týdny od bitvy, která rozhodla o osudu všech, a opravné práce na hradě probíhaly. Podíleli se na nich studenti ruku v ruce s profesory a spoustou dalších. Velká síň už byla téměř v původním stavu, stejně jako kolejní prostory a skleníky, ve kterých se Pomona snažila zachránit maximum svých milovaných rostlin. Mladý Longbottom a několik dalších jí tam bylo k ruce. Další zase pomáhali Hagridovi, který v provizorních ohradách kolem trosek své chaty ošetřoval mnoho zraněných magických tvorů a sov. První úplně opravenou částí hradu bylo nemocniční křídlo. Poppy měla plné ruce práce s obrovskou spoustou zraněných a musela k tomu mít dost místa a také všude čisto. Ošetřovna se proto skvěla prakticky novotou sotva pár hodin poté, co utichl ryk bitvy.

Z chodeb byly odstraněny největší kusy trosek, aby se o ně někdo nezranil, ale prioritou nyní bylo zrekonstruovat učebny. Nikdo z profesorů nechtěl ani pomyslet na to, že by učili v prostorech, které stále nesou stopy toho, že se jimi prohnala válka.

S těmito myšlenkami došla až ke vchodu do kuchyně a polechtala hrušku. Usmála se při vědomí, že alespoň tento obraz neutrpěl žádnou škodu a něco zůstalo tak, jak mělo. Otevřel se před ní vstup a jako první ji přivítala vůně pečeného masa a sladkých sirupových košíčků. Jakmile vstoupila na první schod, začali se k ní s hlasitým výskáním sbíhat skřítkové, kteří zde pracovali. Někteří na sobě stále měli obvazy, nebo jim ještě nestihly vyblednout modřiny. Minervu při tom pohledu píchlo u srdce, přesto se upřímně usmála, když se před ní skřítci sklonili jako před nějakou princeznou v pohádce, a skřítek Oggy, nově jmenovaný šéfkuchař, hned překotně spustil:

„Paní ředitelko! Je tak úžasné, že paní ředitelka přišla za námi sem dolů. Kuchyně běží jako hodinky, madam. Podívejte, madam!" ukazoval k hromadě umytého nádobí a poté k velikým kotlíkům, ve kterých již pomaličku pobublávala budoucí večeře.

„Jste naprosto skvělí," pochválila je Minerva a skřítci se všichni do jednoho zapýřili.

„Paní ředitelka je příliš laskavá," zapištěla skřítka Winky.

„A taky hladová," usmála se Minerva, které právě výmluvně zakručelo v žaludku. „Uměli byste s tím něco udělat?" zeptala se vlídným podhledem přeběhla rychle všechny skřítky.

„Jistě madam!" vyjeklo jich hned několik. Winky ji popadla za ruku a táhla ji k menšímu stolku v rohu kuchyně, zatímco ostatní se rozutekli do celé kuchyně. Než se Minerva stihla usadit, hora jídla na stole připomínala tu kupu papírů, které zanechala ve své pracovně.

„Počkejte, přátelé, já jsem přišla sama," zarazila je. Kdyby to měla doopravdy všechno sníst, seděla by u toho nejméně týden.

„Říkala jste, že máte hlad, madam. A to Oggy nedopustí. V hradě, kde Oggy velí kuchyni, nebude mít nikdo hlad!" dodal skřítek důležitě.

Když Minerva po hodině odcházela, těch pár schodů ji zmohlo natolik, že funěla. Najedená byla za dvacet minut, ale dalších čtyřicet minut přesvědčovala skřítky, že už se do ní nevejde ani rozinka. Přesto musela ještě ochutnat těstoviny se sýrovou omáčkou, na kterou si Oggy vzal recept od Molly Weasleyové, a také třenou bábovku, kterou Winky připravovala úplně sama a byla pyšná na to, jak se jí povedla. Minerva do sebe ten obrovský kus kakaové bábovky s vlašskými ořechy nasoukala jenom proto, aby viděla to čiré štěstí v obrovských kukadlech malé skřítky.

Prošla chodbou ke schodišti a byla rozhodnutá vrátit se k práci, přestože by se po té soukromé hostině raději zašla trochu prospat. S námahou vystoupala schody a zastavila se, aby popadla dech. Sama nad sebou zakroutila hlavou. Takhle se přejíst...

Poté pohledem zavadila o napůl vyvrácené dřevěné dveře, na kterých byla šmouha zaschlé krve. Minervě kmitla hlavou vzpomínka na to, jak právě odsud odnášeli mrtvé tělo její studentky, Levandule Brownové. Minerva zatřásla hlavou, aby vyhnala tu příšernou vzpomínku z mysli. Přesto znovu upřela pohled na malou, tmavou místnůstku, která vykukovala zpoza zpola vyvěšených dveří. Uvědomila si, že na takováto místa se zatím s opravami vůbec nemyslelo. Byla sice na seznamu, ale až úplně vespod, v kategorii „až zbude trocha času".

Minerva se usnesla, že právě teď jí zbylo trochu času, a hned se nad tím pousmála. Papíry, které na ni čekaly v pracovně, přece nejsou zajíc, rozhodně tedy nikam neutečou. A trocha pohybu jí po tom obřím obědě prospěje.

„Reparo," vyslovila a mávla hůlkou. Dřevěné dveře se vrátily i do spodního pantu, ze kterého byly vysazené, a několik kusů uštípnutého dřeva se vrátilo na svá místa. Minerva je se zaskřípáním otevřela. Kvůli tomu zvuku jí naskočila husí kůže a ihned si začala lámat hlavu, aby si vzpomněla na kouzlo, kterým by panty mohla promazat. Sice by dokázala zajistit, aby skřípání nebylo slyšet, to jí ale nepřipadalo jako to správné řešení. Poté ale nakoukla dovnitř a pousmála se. K čemu složitě hledat kouzlo, když ona místnůstka byla kumbálem na košťata a další úklidové prostředky?

Minerva kouzlem opravila uraženou polici a začala z podlahy sbírat leštidla a saponáty, které poté na polici rovnala. Když zvedla i kelímek vazelíny, rovnou s ní namazala vrzající panty, než ji uložila na místo. Poté posbírala rozházená košťata a opřela je v rohu. Dvě rozbitá vyhodila ven mezi trosky. Nemělo cenu je opravovat.

„Kumbál na košťata," pousmála se naprosto zřejmému a sehnula se pro rozkutálené plechové kbelíky. „Nechci ani vědět, kolik vztahů tady začalo a taky skončilo," zasmála se. Pod jedním kbelíkem totiž našla havraspárskou kravatu, která tam rozhodně ležela déle, než od bitvy.

„To je ale škoda," zaznělo jakoby odnikud a Minerva leknutím nadskočila. Začala se zmateně rozhlížet. „Já bych toho totiž mohl vyprávět..." ozvalo se znovu a Minerva doufala, že se jí to jenom zdá.

„Asi jsem se zbláznila," vydechla poté.

„To sotva," uslyšela hned v odpověď.

„Sotva? Vždyť si tu právě povídám s kumbálem," zvedla Minerva obočí.

„A to je divný?" ozval se znovu onen hlas. „Já jsem sice jen obyčejnej kumbál, ale mám za to, že povídat si s někým je naprosto normální."

„Ještě nikdy jsem si nepovídala s místností," zavrtěla hlavou Minerva a srovnala kbelíky do štůsku.

„Jistě, proč by se mnou někdo bavil. Jsem jen kumbál," ozvalo se dotčeně.

„Tak jsem to nemyslela," odpověděla Minerva omluvně. „Nikdy jsem nemluvila s žádnou místností. Je to zvláštní představa," dodala. Ve skutečnosti jí to připadalo naprosto šílené a pořád sama sebe přesvědčovala, že se dozajista zbláznila a bude to muset nějak řešit.

„Jasně, tak si běžte povídat s nějakým člověkem, já si tu budu zatím povídat sám se sebou," pronesl kumbál uraženě.

„A co kdybych řekla, že mě zajímá, co byste mi chtěl vyprávět?" zeptala se Minerva rezignovaně.

„Pak by řekl, že ani nevím, odkud začít," ozvalo se nadšeně. Minerva si tiše povzdechla. Ale jí skutečně přeskočilo, je koneckonců jedno, jestli to bude řešit hned, nebo o něco později. Vzala ze štůsku jeden kbelík, obrátila ho dnem vzhůru a usadila se na něj.

„Jsem jedno velké ucho," pobídla kumbál a opřela se zády o kamennou zeď. A kumbál se dal do vyprávění. Začal příhodou, jak do něj samotný Godric Nebelvír jednou zamknul hrabáka Helgy z Mrzimoru poté, co mu ten malý mizera sebral pečetidlo se školním erbem. Minerva se u té historky musela smát. Poté se dozvěděla, že právě zde se dali dohromady Molly a Arthur Weasleyovi a naopak jejich syn Percy se právě zde rozešel s Penelopou Clearwaterovou. Nebo spíš ona s ním.

„A my se koneckonců také nevidíme poprvé, že?" uchechl se kumbál.

„Ale, no to snad..." začala se čertit Minerva. Prostě doufala, že její někdejší dostaveníčko s jistým mladým nebelvírem zůstane zapomenuto.

„Ale ano, jsi to ty," pronesl kumbál a Minerva se proti své vůli lehce začervenala. Nejenom, že ten kamrlík udeřil příslovečný hřebík na hlavičku, ale ještě nestydatě přešel do tykání. „Je to tak asi... Nechci urazit, tak řeknu 30 let, ale určitě ano. Nepletu se. A mimochodem, neviděl jsem moc holek s delšíma nohama," dodal poněkud netaktně.

„Ale, no tak..." pýřila se Minerva. „A pojďme si to říct otevřeně, je to víc než 30 let," dodala a její tón jasně naznačoval, že by ráda považovala právě tuhle historku za promlčenou.

„Co se tady tehdá odehrálo si koneckonců pamatuješ, tak ti to vyprávět nebudu. Ale musím uznat, že jsem se tenkrát docela bál, aby tady ze dveří nelítaly třísky," popichoval ji kumbál dál.

„Tak to už by stačilo," pronesla Minerva úsečně, byla už rudá jako mák.

„Paní profesorko?" ozval se z chodby hlas Ginny Weasleyové a Minerva se chvatně otočila. „Uf, jste to vy. Už jsem si myslela, že blázním, když jsem tady slyšela hlasy," dodala Ginny.

„Jsem to já, slečno Weasleyová," ujistila ji Minerva. „Dávala jsem to tu dohromady a právě jsem zmínila, že už je to tak nějak v pořádku," zahrála do outu svůj poslední výrok a doufala, že si právě teď kumbál nepustí pusu na špacír.

„Ještě to chce sundat tu krev ze dveří," usoudila Ginny a mávla hůlkou, aby šmouha ihned zmizela.

„Vydařené čisticí kouzlo," pochválila ji Minerva.

„Však mě mamka taky pěkně cepovala, abych se ho naučila," usmála se Ginny. „Hledala jsem vás, paní profesorko. Myslím, že jsme s učebnou Přeměňování hotoví. Tak kdybyste se chtěla podívat..."

„Moc ráda, tady jsem pro dnešek skončila," odpověděla Minerva a spěšně zavřela dveře kumbálu a pro jistotu vyslala tichou modlitbu ke Godricovi, aby ten kumbál mlčel, dokud nebude s mladou Weasleyovou na druhém konci hradu.

„Mám to u tebe, že jsem tě nepráskl," uslyšely za sebou a Minerva zavřela oči.

„Kdo to byl?" vyjekla Ginny a zmateně se rozhlížela. „Byl to někdo z vás?" zeptala obyvatel tří obrazů, které se sem již stihly vrátit.

„Ne, to promluvil ten kumbál na košťata," odpověděl nerudně postarší kouzelník, aniž by zvedl oči od rozečtené knihy. „Je to děsný žvanil."

„A vy taky," zašklebila se na něj Ginny a poté se vydala směrem ke schodišti jakoby nic.

Minerva ji následovala a spokojeně se usmívala. Nebyla sama, kdo slyšel mluvit kumbál na košťata, byla tedy duševně zdravá. Udělala si však mentální poznámku, že se tu musí co nejdřív zastavit a požádat kumbál, aby si historku o jejím někdejším dostaveníčku v něm nechal pro sebe, až bude zase někomu vyprávět, co všechno zažil. Pokud se s kumbálem rozumně domluví, pak bude vše naprosto v pořádku.