V této části bych ráda mluvila jmenovitě, protože tahle věc mě nejvíce mrzí.

Sáro, drahoušku. Pamatuji, jak si seděla na autobusové zastávce každý den. Znali jsme se jen od vidění, ale pamatuji si, jaké jsi měla problémy.

Seděla jsi na autobusové zastávce a čekala na autobus, který měl dorazit třeba až za hodinu. Proč jsem si k tobě nikdy nesedla? 

Slyšíš mě?

Bylo to kvůli tomu, že sis začala s klukem, kterého já jsem milovat nemohla? Bylo to protože jsem ti neměla, co říct?

Pamatuji si tvůj úsměv a tvou radost vždy, co se na tebe podíval. Byla jsi tak krásná, Sáro. Dodnes, když na tebe pomyslím tak vím, že jsem něco mohla udělat. 

Poslední dny předtím jsi se neusmívala. Trpěla jsi depresemi? 

Sáro. Je mi to líto, že na tvoje narozeniny jsi místo krásného dne s rodinou a kamarády přemýšlela o sebevraždě. 

Co by se stalo kdybych tenkrát za tebou přišla a povídala. Pomohla bych ti. Ničí mě dodnes pomyšlení na to, že jsem prostě nic neudělala. 

Proč Sáro?!

Možná je to o tom, že jsem sobecká a chci řešit jenom svojí bolest. Nechci vidět, že někdo jiný může mít problémy. Místo toho, abych podala pomockou ruku, tak okolo těchto lidí jen projdu, protože jsem sobecká.

Omlouvám se Sáro.

Pamatuju, jak jsem k tvému hrobu nosila svíčky a kytky. 

Po tvojí smrti jsem chtěla pomoct, ale neuvědomila jsem si, že jsem tomuhle všemu mohla zabránit. 

Mohla jsem si tenkrát k tobě sednout a povídat si dokud ti nepřijede autobus. Nikdy jsem nikam nespěchala, tak proč jsem nezastavila?

Teď už jsi jinde a je ti možná líp, ale dodnes vím, že jsem mohla něco změnit. Ale nic jsem neudělala.

Omlouvám se. Sáro, ať ti je lehká zem.