Čas se vláčel a nic nedělal. Myslela jsem si, že se všechno, jako mávnutím proutku, spravilo.

Tak moc jsem se mýlila. Myslela jsem si, že už ostatním nikdy neublížím. Myslela jsem si, že všechno bude lepší.

Ale má smůla mě nadále pronásledovala, jako noční můra tmou. Nemohla jsem utéct. Nikdy jsem tomu neutekla a nadále ani nemohu. 

Nechtěla jsem být sama. Modlila jsem se každý večer, aby přišel někdo, kdo mi dá lásku. Kdo mě bude milovat, jako mladou dospívající ženu. 

Chtěla jsem, tak moc mýt kamarády, kteří mě budou mít rádi. Chtěla jsem mít kamarádku, které budu moct říct vše, když se budu cítit znovu na dně. 

Ale kdo by chtěl mít kamarádku, která každému ubližuje?

Pamatuji si ty hrozná slova, když jsem nastoupila do nové školy. Byla jsem prostě ošklivé kačátko, které chtělo moc. Očekávala jsem toho moc. 

Pro všechny jsem prostě byla jenom ta, co tu nemá co dělat. Nikdo mě neměl rád, protože jsem byla nová. Ta nová co jim překazila školní rutinu.

Pokaždé, když si do mě kopli jsem cítila, že za to mohu sama. Nemohla jsem jim říct dost. Nemohla jsem udělat nic. Zasloužila jsem si to.

Pokaždé, když mi řekli jinými nadávkami jsem věděla, že si to zasloužím.

Byla to odplata za moje předešlé prohřešky? Za to, jak jsem ublížila mé matce a ostatním?

Omlouvám se, že jsem vám zníčila rutinu ve které jste byli. Omlouvám se, že jsem se občas ozvala nazpět.