Mami. Konečně přišla řada i na tebe. Po tolika letech, co jsi se o mě starala a pečovala o mě s tou největší láskou. Opustila si svou životní lásku kvůli mě.

Nejdříve bych ti chtěla z celého srdce poděkovat, že to právě ty jsi mým andělem strážným.

Ne každý z vás má rodiče a určitě chápu, že za tohle mě budete odsuzovat. Chápu, jsem zlý člověk.

Každé dítě ve věku jedenácti let si hraje s dětmi a směje se. Já ne. Nikdy jsem neměla přátele a ani pravý úsměv na rtech. Trpěla jsem uvnitř. Každý den jsem přemýšlela nad tím, jak moc lidem okolo sebe ubližuji. 

Každý v té době neměl o mou osobu nejmenší zájem. Chtěla jsem konec. Chtěla jsem pryč z tohot světa. Navždy odejít. Zamknout se v té tmavé místnosti bez možnosti úniku. Spát navždy.

Doma jsem se na maminku usmála a řekla jí, že jdu ven. Celou tu dobu jsem měla v kapse žiletku. Nechtěla jsem jí ublížit. 

Seděla jsem na lavičce. Koukala do trávy a cítila, jak mi kapky slz padají po tváři vstříc gravitaci. Jednou, podruhé, potřetí. Rudé kapky mi vytékali z rukou. 

Možná si teď myslíte, jak je to zbabělé a nebo dětinské. Já vám věřím. Je to obojí. 

Když mě zachraňovali, tak jsem jen viděla mamky pohled. Myslela si, že selhala. Myslela si, že něco udělala špatně. 

Nechtěla jsem, aby si to myslela. Chtěla jsem, aby si odpočinula. Aby měla stejný klid, jako já. Každý úder srdce mě bolel a já chtěla doopravdy zemřít. 

Zklamala jsem i tu poslední osobu, která ve mě věřila. Bolelo to ještě víc než předtím. 

A tak se omlouvám mami, zklamala jsem tě. Omlouvám se, že jsi mě musela vidět takhle. Omlouvám se, že jsi mě musela vidět pohlcenou mými démony. Omlouvám se, že jsi viděla, jak moc jsem zohavená nejen zvenku, ale i zevnitř.