Seděla jsem jen tak na gauči. Vzpomínám si dost jasně, jak jsem tam seděla a koukala na dětské seriály. Snažila jsem se pochytit každý detail, protože jsem se moc na televizi koukat nesměla. 

Nebyla jsem celou dobu sama. Přišel zamnou můj bratranec, který říkal, že by rád něco zkusil. Bylo mi pouze sedm. Nevěděla jsem, co dělat. Nevěděla jsem, že stačí říct NE. 

Když na mě sahal jen jsem koukala. Nevěděla jsem jestli je to dobře a nebo špatně. Styděla jsem se. 

Možná se vám zdá divné za co se mohu já omlouvat. Za co bych se mohla omlouvat, když to on byl ten, co na mě sahal. 

A opět ano. Byla to má vina. Všechno to byla má vina. Stejně, jako vždy, když se něco stalo. 

Pamatuji si, jak v tu noc mé dětské oči zachvátili slzy a mé tělo divná panika. Nemohla jsem dýchat a bylo mi zle. Je to divné, že lidské tělo má takovouto reakci, když jsem vlastně nevěděla, co to dělá. 

Ano, omlouvám se. Omlouvám se svému mladšímu já. Proč jsem nekřičela. Proč jsem něco neudělala. Byla jsem dítě. 

Proč člověk, když kouká zpětně, tak chce zasáhnout? Proč jsem si prostě nepomohla? Protože jsem si to zasloužila?