Pamatuji si, když jsem byla ještě dítě a seděla jsem v pokoji na židličce a kreslila, jak bych chtěla, aby má rodina vypadala. 

Táta, máma, bratr a já.

Představovala jsem si, že jsem princezna a můj život je tak násherný. Byla jsem prostě jen dítě, které mělo spoustu ideálů ohledně života. 

Do té doby dokud jsem neslyšela z vedlejší místnosti křik. Moje matka s otcem se znovu hádali. Znovu kvůli mě. Ten křik naplňoval mou hlavu. A i když jsem byla dítě, tak jsem stále seděla a koukala na obrázek šťastné rodiny. 

Táta mě doopravdy nikdy neměl rád. Vždy říkal, že jsem jiná. A zrovna ne v dobrém smyslu slova. Křičel po matce a poté po mě.

Brečela jsem každou noc a představovala si, jaké by to bylo kdyby byli jen oni beze mě. Nehádali by se a táta by nikdy matku neuhodil. 

Jednoho dne jsem nakreslila obrázek.

Táta, máma a brácha. 

Nenakreslila jsem se na něj. Vypadalo to beze mě lépe. Bylo to mnohem veselejší. I jejich úsměvy se zdáli jasnějšími.

Omlouvám se. Omlouvám se za zničené manželství a dětství svých sourozenců.