„Jak se vám u všech ďasovců povedlo utéct?" vykulil na nás oči Harry, když se zničehonic s Hermionou vynořili zpoza stromů a uviděli naši nemalou skupinku.

„To nám spíš řekněte vy...jak se vám u Roweny podařilo zbavit té ropuchy?" Opáčila jsem překvapeně.

„Je pryč, odnesli ji kentauři," řekla Hermiona a Ron obdivně hvízdnul. Pak začal vysvětlovat.

„Pár omračovacích paprsků, jedno odzbrojovací kouzlo a Nevillovo fakt povedené překážecí kouzlo. Nejlepší ale bylo to, jak Ginny dostala Malfoye. Ta její nestvůrná netopýří zaklínadla jsou vážně skvělá, měl obličej plný obrovských pleskavých potvor. No a pak jsme z okna viděli, že máte namířeno do lesa, a vydali se za vámi."

„Paráda, takže jak se tedy dostaneme do Londýna?" vznesla jsem dle mého názoru dost důležitý dotaz.

„Vůbec mě nenapadá, jak bychom se tam mohli dostat," Harry si znovu promnul jizvu na čele a Lyco si odkašlal.

„A jsi si jistý, že strejda Sirius opravdu je na Odboru záhad? Chci říct... Co když je to od Voldemorta past nebo tak něco?"

„Přece jsem ho viděl! A když jsem mluvil s Kráturou, řekl, že odešel," odsekl mírně podrážděným tónem Harry.

„Ty mu snad ještě furt nevěříš nebo co?" vypálil na bratra Ron. Lyco myknul rameny.

„Hmm, to jsem neřek, že mu nevěřím. Já jen znám Kráturu...co když kecal? On by toho byl schopný. Už se mi stalo mnohokrát, že si vymýšlel... není moc důvěryhodný."

Vtom mu do toho vpadla Ella: „Toho trotla si nevšímej Harry, on je proti Kráturovi zaujatý." A pak se znovu obrátila k Lycovi.

,,A navíc ty idiote, Krátura už přece rok žije přímo uprostřed Štábu... a ví spoustu důležitých informací z Řádu. Ví, kdy má říct pravdu a kdy mlčet."

„Ale k Harrymu žádnou povinnost nemá, mohl mu lhát!"

Málem by se tam ti dva začali hádat, když je přerušila Ginny: „Tak už dost vy dva! Musíme do Londýna, na hádky není čas."

***

„Tak a kam teď?" zeptal se Harryho Neville, po děsuplném letu na testrálech. Ono bylo docela šokující prostě jen vznášet se oblohou jakoby ve vzduchoprázdnu.

„Támhle," ukázal Harry přes ulici na stojící červenou telefonní budku. Namačkat devět lidí dovnitř byl celkem problém, ale nakonec se podlaha pod námi propadla a my klesali dolů. Atrium na Ministerstvu se zdálo být docela liduprázdné a taky světlo bylo tlumenější.

„Hůlky v pohotovosti!" zašeptala Hermiona celkem zbytečně, když jsme nastoupili do výtahu, který se ohlušujícím skřípáním rozjel dolů.

***

Po množství dveří, které jsme už na Odboru záhad vyzkoušeli, to začínalo být celkem i zdlouhavé. Kam jsem dala zodpovědnost, když jsem se k tomuhle přihlásila? Cítila jsem, jak sklíčenost prostupuje celým mým tělem. Znovu a znovu se mi do mysli zahryzávaly ty Lycovy věty ještě z Bradavic. Co když, je to Vodemortova past? Jak se mu ubrání devět nezletilých kouzelníků?

„To je ono!" vykřiknul Harry, když otevřel dveře do další místnosti. Proběhla mnou jiskřička naděje. V místnosti sice bylo šero, ale všude kolem byla překrásná světélka, tančící a blikotavá jako diamanty. Byly tam velké i malé hodiny, stojací i skříňové, visely mezi knihovničkami a stály na stolech, jež lemovaly celou místnost. Vzduch v ní se chvěl neúnavným a neustávajícím tikáním, podobným dusotu tisíců malých pochodujících nožiček. Zdrojem všech těch poskakujících a oslnivě zářících světélek byl vysoký zvonovitý příklop z křišťálového skla, který stál na protějším konci místnosti.

„Takže konečně víš, že jdeme správně? Báječné, už jsem si myslel, že jsme se ztratili," rýpnula si Lyco po dlouhé době mlčení.

„Jdeme správně... tudy," pokynul všem Harry a my se vydali napříč místností. Lenka se svým typickým zasněným výrazem, Neville se hrbil vedle Ginny, která naopak kráčela zpříma. Ella, jež nervózně těkala pohledem po všem kolem. Lyco s chladnou přezíravostí koukal do země a Hermiona s Ronem působili jako Harryho tělesná stráž. Pak Ron zatlačil do dalších dveří na a ty se rozlétly.

Před námi se rozkládala síň vysoká jako chrámová loď a v ní nic než do výše se tyčící regály, plné malých zaprášených skleněných koulí. Koule se matně leskly ve světle vrhaném svíčkami v dalších svícnech, zasazených pravidelně od sebe do stěn regálů. Bylo tu nebývale chladno, až mi naskočila husí kůže. Chvíli jsme ohromeně stáli, než Harry udělal několik opatrných kroků vpřed a nakoukl do jedné ze spoře osvětlených uliček mezi dvěma řadami regálů. Nikde nikdo.

„Tak jdeme najít tu řadu devadesát sedm, ne? Zjistíme, jestli tam Sirius je a pak se můžeme zase v klidu vypařit," zašeptala Hermiona jakoby se bála promluvit nahlas.

„Kdyby tu byl a Voldemort s ním tak bychom je slyšeli. Mučení totiž bývá hlasité," namítl zase Lyco jako by o Voldemortových technikách něco věděl.

„Jasně, třeba jsme ohluchli," přidala jsem se k němu se špetkou sarkasmu v hlase.

„A zrovna vám by na Siriusovi mělo záležet!" utrhla se na nás Hermiona když jsme se přiblížili k řadě číslo devadesát sedm.

Došli jsme na konec uličky a vynořili se v matném světle dalších svící. Nikdo tam nebyl. Všude znělo jen ticho plné prachu.

„Třeba je..." zachraplal bezhlesně Harry a nakoukl do vedlejší uličky. „Nebo možná..." popoběhl a horečně se podíval ještě dál. Nikde nic.

,,No ať se koukám jak se koukám, vidím jen našeho Siriuse Lycorise čtvrtého," prohodila jsem zase z legrace, i když do smíchu mi rozhodně nebylo.

„Po tom třetím nikde ani památky, tak co se vrátit ?" navrhla Ella, ale pak se ozval Ronův výkřik odkudsi zepředu.

„Harry! Něco jsem našel! Je tam tvoje jméno!"