,,Takže vy mi chcete nakukat, že s tím nemáte společného absolutně nic? Že vám nedali žádné instrukce?" hleděla na mně Umbridgeová trošičku vyjeveně a já tam seděla s přihlouplým výrazem na tváři a neustále odpovídala:

„Ne paní profesorko, skutečně mi Fred a George nezanechali žádné instrukce, jak tu bažinu zničit a ne, rozhodně nejsem nějak spojená s Protivou." Tak ráda bych jí vpálila do toho jejího ropušího ksichtu, co mi tady ti výtržníci nechali ale to bezpochyby za nějakou dobu zjistí sama.

„Tak tedy dobrá, kde je tedy Sirius Black?" zeptala se ropucha a já na ni opět nevěřícně zazírala.

„Kde by asi měl být? Možná v nebelvírské společence nebo na famfrpálovém hřišti, v sobotu bude přece poslední zápas," odpověděla jsem neuvěřitelně samolibě.

„O čem to mluvíš děvče? Kdyby byl ten budižkničemu v mé škole, tak bych o tom přece musela něco vědět!" Zaječela Umbridgeová a zkřivila ty své odulé žabí rty.

,,Přece o mém bratrovi, jmenuje se Sirius Black a rozhodně to není budižkničemu." Mimoděk jsem zajela rukou pod hábit, jenže mé prsty nesevřely hladké dřevo hůlky. Projelo mnou mírné zděšení, asi jsem ji nechala v naší ložnici.

„Ty malá couro! Co je mi po tvém bratrovi?! Řekneš mi okamžitě, kde se schovává Sirius Black! Nebo ti k tomu pomůžu sama!" Umbridgeová se napřímila a pozdvihla hůlku. Zalapala jsem po dechu, to nesmí. Přece nesmí napadat studenty.

V tom okamžiku do kabinetu vpadl Filch, napadal na jednu nohu a jeho ošuntělý plášť za ním tiše doutnal.

„Paní ředitelko! Protiva s dvěma studenty házeli na ostatní okolo bažiny hořící louče. Snažil jsem se je chytit...jenže ...ten kolohnát" školník se přiblížil ke stolu a ten puch co z něj vycházel, byl rázem o to intenzivnější. „Paní ředitelko Hagrid jim pomáhal utéct," vyprsknul hněvivě Filch.

Umbridgeová se usmála a nasládlým hláskem malé holčičky řekla: „Děkuji vám, pane Filchi, o Hagrida se postarám." Filch se uklonil a pozpátku vycouval ze dveří.

„Nu a co se týče vás, slečno Blacková," přesunula Umbridgeová pozornost znovu ke mně, „Můžete jít, již jsem s vámi skončila." Na další pobízení jsem nečekala a vyrazila pryč. Hrozná ženská, ještě stále se mi ježily chloupky na zátylku.

Když jsem seběhla o dvě patra, níž a podívala se na hodinky, zděsila jsem se podruhé, už byl skoro čas večere. Tedy ne skoro, ale určitě. To jsem promrhala celé odpoledne u té ropuchy namísto toho, abych se učila na zkoušky. No fakt úžasný.

„Cass," uslyšela jsem své jméno, když už jsem byla kousek od Velké síně, ,,to jsem ale rád, že tě vidím. Půjdeš s námi na večeři?" doběhl mně bratr ještě ve famfrpálovém dresu a s koštětem v ruce. Za ním šel ještě celý tým. „Trénovali jsme usilovně celé odpoledne, jsem si jistý, že ten zápas dáme," vykládal o překot a vesele se zubil. „Rozneseme Havraspár na kopytech protože..."

„Jsme to nejhorší družstvo v dějinách," doplnil jej Ron s jistou dávkou sarkasmu a skepse.

„Snad na tlapách ne? Když jste lvi." Skočila jsem jim do toho, ale ani jeden mně pořádně nevnímal.

„Ale nemluv nesmysly Rone, máme přece skvěle nacvičenou út..."

„To by stačilo Siriusi!" okřikla ho Angelina chraplavě, nejspíš měla vyřvané hlasivky. Když jsme si sedli k jídlu, Lyco tedy neochotně zmlknul. Od vyzrazení BA se mi hnusilo sedět s těmi zrádkyněmi, takže jsem sedávala s Fredem a Georgem a když ti práskli do bot, žádné ze lvíčat si nestěžovalo, že jsem u nich zůstala.

,,Nemůžeš jí přece vyzradit úplně všechno! Vždyť to vyzradí soupeřům a jsme v loji ještě víc než teď," utrhla se na něj i Ginny a Ron.

„Nechte si ty svoje rozumy! Vždyť ani nevíme, komu bude fandit, třeba je na naší straně," namítl Lyco a já vyprskla dýňovou šťávu přímo do zapečeného lilku.

„Tak to teda ne! Fandit jinému týmu, když hraje můj tým, to se rovná zrazení koleje a to jim přece nemůžu udělat. Dvě zrádkyně v koleji stačí." Po tomhle mém prohlášení se bratr zvednul a s nesmírně uraženým

„Tak ti děkuju, ségra," odkráčel na druhý konec stolu.

***

V pátek vládl v Bradavických chodbách celkem klid, překvapující a oněmující. V rámci až moc zdravé soutěživosti, však bylo vidět patrné napětí mezi kolejemi. Přece jen měl být poslední zápas sezony. Havraspárští prefekti nesmyslně napomínali Nebelvíry a naopak. Korunu tomu však nasadil až vyšetřovatelský sbor Zmijozelů, kteří odebírali body úplně všem.

***

V sobotu ráno jsem vstala brzy a poprvé po dlouhých týdnech jsem vzala na vědomí ty dvě zrádkyně. „Cho ... hmmm...chci ti jen říct...snaž se chytit Zlatonku dřív než Ginny. Hodně štěstí." Podívala se na mě a pousmála se.

„Děkuju, budu se snažit." Pak jsem si sedla vedle překvapené Marietty a věnovala pozornost vajíčkům a slanině.

Při cestě na hřiště nás míjela Lenka Láskorádová, která měla na hlavě klobouk s něčím, co mělo připomínat živého orla. Upřímně měla jsem co dělat abych se nerozesmála nahlas, když to zvíře vydávalo skřeky a mávalo křídly.

„To je zaujetí, že?" prohodila Jessica, zatímco v ruce třímala modro-bronzové vlaječky a já z legrace měla kolem krku havraspárskou šálu, třebaže už panovalo opravdu teplé počasí. Však byl taky konec května a léto klepalo na dveře.

Komentátorem byl jako vždy Lee Jordan, jeho zápal a nadšení byly však ty tam. Byl to až na mě taky jediný člověk, co odchod Freda a George vnímal jako citelnou ztrátu. Nebylo divu, že už když představoval hráče obou týmů, byl jeho hlas v kouzelnickém megafonu vlažný jako vystydlá polívka.

„A už jdou na to!" oznámil Lee a já se v očekávání nahnula dopředu. Jessica mě, ale zatlačila dozadu, že prý pak nevidí.

„Zase tak vysoká nejsem" zamumlala jsem a sedla si zpátky.

„Davies se okamžitě ujímá Camrálu, Camrál má Havraspár. Kapitán Davies se vyhýbá Johnsonové, uniká Bellové a vyhnul se i Spinnetové...míří přímo na branku! Chystá se vystřelit...teď, teď! ... Dává gól!" Lee jadrně zaklel.

„Anoooooooooooo! Havraspáre do toho!" ozvalo se z naší tribuny a já cítila to dobře známé vzrušení.,, Havra-spár! Havra-spár!" skandovali jsme celá kolej jako jeden muž a mávali vlaječkami jako o závod.

„Havraspár vede, 10:0" oznámil Lee.

Nad křikem naší koleje se však dal rozeznat ještě jiný hlas. ,,WEASLEY JE NÁŠ KRÁL! WEASLEY JE NÁŠ KRÁL!"

„To se Zmijozelští zase dali do zpěvu," podotkla Jess jako by to nebylo nad Slunce jasnější.

„KDO BY SE WEASLEYHO BÁL, NEUMÍ HRÁT FAMFRPÁL!" ozvalo se opět od zmijozelské tribuny.

„To od nich není pěkné, už s tím začínají být otravní." Nebelvír dal po nějaké době dva góly po sobě a já pomalu začala sledovat, jestli se někde neobjeví Zlatonka. Cho kroužila nad hřištěm, vyhýbala se Potloukům (většina jich na ni létala od Lyca, který si to pochopitelně nemohl odpustit).

„Jestli ji ta nána pitomá nechytí, bude zrádce a ještě k tomu nemehlo," vyjekla jsem, tak trochu vybičovaná napětím a emocemi.

„Nemusíš to tak prožívat. Vím, že ti doopravdy nejde o naši výhru," zasmála se Marietta a mně bodl trpký osten lítosti.

„Samozřejmě, že chci, abychom vyhráli. Fandím Havraspáru bez ohledu na to, jací lidi v něm jsou, pokud sis nevšimla. Svoji kolej bych nikdy nezradila," odvětila jsem jí s důrazem na poslední slovo.

„Ty se ještě zlobíš za tu BA?"

„Samozřejmě, že ano," odsekla jsem a tím považovala náš rozhovor za ukončený.

,,Havraspáre do toho!" zahučelo to od nás, když měl Camrál v držení opět Davies. Ron však střelu jakýmsi zázrakem vychytal, takže se míče zmocnila lvíčata.

„Aaa havraspárská chytačka zřejmě uviděla Zlatonku, tak dělej Weasleyová, dožeň ji!" Po Leeho komentáři všichni zpozorněli. Cho s Ginny letěly střemhlav dolů za zlatými odlesky a těsně nad zemí se jim podařilo vyrovnat. Mezitím nám dal Nebelvír další gól, takže už vedli 50:40.

A vtom se to stalo. Koukala jsem, jak se Ginny s Cho předhánějí, kdo dřív hrábne po Zlatonce...jenže nebelvírský odrážeč Godrikžel taky. Na co si tam ten idiot hraje? Vůbec nesleduje, co se kolem něj děje!

„Siriusi, pozor!" zařvala jsem na něj, i když to nebylo nic platné, v tom hluku mě nemohl slyšet. Lyco se otočil zády přímo do dráhy letícího Potlouku. Křach! Potlouk mu narazil zezadu do hlavy. Potom už jsem mohla jen bezděčně sledovat, jak ho náraz vymrštil z koštěte a on padal k zemi.

„Neee!" zaúpěla jsem a schovala obličej v dlaních. Situace na hřišti najednou dostala jiný směr.

„Ona ji nechytla," zamumlala Jessica nevěřícně. Vzápětí zazněl hvizd píšťalky madame Hoochové a Leeův stručný komentář:

„Ginny Weasleyová chytila Zlatonku! Nebelvír vítězí s počtem 200 bodů."

To už jsem se bezhlavě rozeběhla dolů z tribuny na hřiště. Nebelvír sice vyhrál ale ztratili hráče. Vítězný pokřik rudozlatého moře přehlušil všechno ostatní. Hráči se slétli na zem a tak jsem se k bratrovi musela doslova prodrat. Ležel potlučený a trochu i zkrvavený na zemi a nehýbal se.

Najednou se mi však před očima zhmotnila představa jiného bezvládného těla. Ten však nezemřel při famfrpálu, ale při Turnaji tří kouzelnických škol. Už dlouho jsem si na Cedrika nevzpomněla, ale tahle vzpomínka najednou až moc živá.

„Lyco," opakovaly mé rty bezhlesně a dřepla si k němu.

„Jen klid děvče, je jen v bezvědomí," uklidnil mě hlas vrchní ošetřovatelky.

***

Na ošetřovně bylo ticho a klid, naprostý paradox mého rozbouřeného nitra. V hlavě mi pořád zmateně běhala vzpomínka na Cedrika, přičemž jsem před sebou na posteli měla Lyca. Ležel bez hnutí na zádech a byl bílý jako jeho pyžamo. Vtom někdo prudce rozrazil dveře a já vzhlédla.

„Jak je na tom?" Stála tam Ella, blondaté vlasy rozevláté zřejmě od běhu, s nebelvírskou vlaječkou stále ještě v ruce.

„Ještě pořád je v bezvědomí," odvětila jsem a snažila se přinutit hlas, aby se mi netřásl. Padly jsme si do náruče.

„Kdybyste vy dvě plačky raději přiložily ruce k dílu," ozvalo se kousek od nás. Stála tam zrzka s obvazy v rukou.

„ZASE TY MURRAYOVÁ!" naježila se Ella a propichovala zrzku nenávistným pohledem.

„Ano zase já, Blacková. Já tady totiž pomáhám madame Pomfreyové víš? Ono je totiž hezké, dělat něco pro druhé něco jen tak bez vlastního prospěchu." Pohledem jsem sjela k jejímu svetru se znakem jezevce. Takže tedy obě patří do Mrzimoru, proto ta zrzčina ochota. Nebylo mi však jasné proč se tak nesnášejí. Hmm, Ella stejně nikdy neměla moc mrzimorských vlastností.

„Je to jen otřes mozku, není důvod se znepokojovat dámy," přišla za námi ošetřovatelka. „Ale tím, že tu budete stát, jako tři sudičky mu také moc nepomůžete," dodala a její pomocnice se probrala ze strnulosti a šla Lycovi vyměnit obvazy na hlavě.

„No a my abychom šly, stejně tu nic nezmůžeme." Chtěla jsem se sestry hlavně zeptat co s tou druhou má za problém, ale v její přítomnosti to dost dobře nešlo.

„Ale nemůžeme ho tady přece jen tak nechat" namítla Ella zase už skoro plačky.

„Ell, je tu v dobrých rukou, my se o něj postaráme, dám vám vědět, kdyby se se Siriem něco změnilo," odvětila mrzimorka skoro přátelsky.

­***

„Že se ti chce vracet do orlího hnízda, když jste prohráli," ušklíbla se sestra, když dopovídala o Murrayové.

„Však se mi taky nechce, zašiju se někde v knihovně. Za chvíli jsou zkoušky a já si toho musím ještě dost zopakovat." Odvětila jsem, i když jsem vůbec netušila kolik je hodin.

„U Helžina pohárku! Jen Havraspár by se zašil do knihovny, když je venku tak hezky," odpálkovala mě Ella, pak však pokračovala: „Ale s těmi zkouškami máš pravdu, zase se to blíží no. Když pomyslím na to, že budu příští rok dělat NKÚ, jdou na mně mdloby," povzdechla si. Nesmírně jsem se podivila.

„Vždy mi přišlo, že jsi děsně nad věcí, co se týče zkoušek. Neboj, bude to v pohodě, když se budeš svědomitě připravovat a nenecháš to na poslední chvíli," uklidnila jsem ji.

„Jasně, když nebudu místo učení na zkoušky trávit čas s jedním Mrzimorem, co?" rýpla si do mě a já potlačila smích.

„Jasně, soustředit se učení místo kluků to zní rozumně."

***

Z pohledu Daphne

Dalšího dne jsem pomáhala opět na ošetřovně. Nepopírám, že to částečně nebylo kvůli Lycovi. Naštěstí tu nebyli žádní jiní pacienti.

***

,,Co se křeníš jak paprika?" Nechápala jsem to, sotva se probral a už se směje. Asi bych spíš měla být ráda, že je v pořádku.

„Vyhráli jsme, ne?" Najednou maličko znejistěl.

„To ano, ale měl jsi namále. A Dhia! " Podotkla jsem kousavě a chtěla ho přimět, aby přestal mluvit.

„Můj život přece nic není, za výhru Nebelvíru."

„U Helžina pohárku, Siriusi! Někomu na tobě záleží," vyprskla jsem a vstala.

,,Klídek, u Godrikova meče, nevyšiluj hnedka..." a následně už smířlivěji dodal: „Já to tak nemyslel, promiň Daphne," a vztáhl ke mně ruce, já ho však zarazila, aby ležel a přisedla si k němu.

„Opravdu to se mnou bylo tak zlé?" zeptal se znovu a já přikývla.

„Byl jsi od včera v bezvědomí, bála jsem se o tebe."

Vykulil oči. „Ty ses o mě bála?"

„Jo a moc." Pustila jsem jeho ruce, které jsem doteď měla ve svých a vstala. „Slíbila jsem tvým ségrám,že jim řeknu, až se probereš." A odešla jsem. Ač nerada, musela jsem. Nechtěla jsem,aby zjistil, jak moc mi bušilo srdce v jeho blízkosti. 

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Hello lidičky

Jsem tady opět s další kapitolkou, omlouvám se že to tak trvalo ale ono když to člověk nejdřív píše na papír tak to pak trvá než se odhodlá to přepsat do počítače. A tahle kapitolka je speciální ještě tím, že jako první byla betovaná od jiného člověka ( samozřejmě, že to nebyl nikdo jiný než Nath XD) so to jde prostě vidět jak je hezky upravená ( ano Andy by se konečně mohla naučit dělat normální odstavce) 

Jo a ještě se trošičku vrátím k famfrpálu, fandit jinému týmu když hraje vaše kolej opravdu není dobrý nápad. Mluvím z vlastní zkušenosti, teda něčo také se nám stalo letos na táboře. Jo a když už jsem u toho tak ještě s tím odrážečem...to bylo taky inspirované historkou z tábora, no prostě náš úžasný chytač byl jeden zápas na pozici brankáře a já byla chytač...jenže když jsem se rozeběhla za Zlatonkou tak on místo toho aby hlídal branky tak koukal na mně jestli tu Zlatonku chytnu...no nechytla jsem ji protože Havraspár měl rychlejšího chytače a nám ještě k tomu dali gól takže jsme prohráli. Rip ....a už bych mohla ty moje kecy skončit taky že ....tak to je pro dnešek asi vše. Mějte se fanfárově a přežívejte nějak že už je zase škola.

Andy ❤