Z pohledu Reguluse

,,Jsi si jistý, že ti nic není? Vypadáš hrozně" zeptala se mně Gia už poněkolikáté poté, co jsem kolem ní prošel. ,,Děkuju za poklonu, ale nic mi není." sykl jsem, když jsem prošel kolem piana a pak zase zpátky. Opět jsem si třel levou ruku ,,Ty, ale taky nevypadáš dvakrát klidně" rýpl jsem si do ní, když jsem se snažil s troškou sarkasmu uvolnit napětí co v místnosti panovalo, nasadil jsem úsměv jenž přinejlepším vypadal, jako nějaký bolestný škleb a pokračoval v přecházení sem tam po místnosti.

,,Noo dneska mají v Bradavicích přece ten třetí úkol. Pochopitelně, že jsem nervozní jak to dopadne. Hlavně nechci, aby se něco stalo Harrymu a při všem tom nebezpečí kolem..." Ginger začala blábolit o svých starostech, ale já ji asi tak ze 3\4 stejně nevnímal a snažil se potlačit tu úpornou bolest v levé ruce. Už dlouho o sobě nedala znát a já doufal, že už tohle třeba nikdy neucítím. Ted mě to naprosto ochromilo a já se snažil o racionální uvažování Co se to sakra děje. Ale zároveň mi mozek kladl překážky v podobě myšlenek To přece není možný.

,,Zlato ty mě ale, vůbec neposloucháš! Regiiii ! Regulusi tak sakra, vzpamatuj se!" Gia mi mávala rukou před obličejem div, že mi neurazila nos. ,,Eeeeehm co? Ale jistě miláčku úplně s tebou souhlasím" zamumlal jsem a snažil se tvářit přirozeně. ,,Co se děje?" zeptala se znova a já si povzdychl. Přivinul jsem si ji k sobě a posadil si ji na klín. Začal jsem ji náruživě líbat a doufal, že tohle odvede její pozornost. Naštěstí začala spolupracovat a moje klasická udobřovací technika tedy fungovala. Chvilku byl tedy klid, nebo jsem si to aspoň myslel. ,,Nic se neděje ma chérie. Všechno je v pohodě." přesvědčovala jsem ji uklidňujícím hlasem, jenže ona se ode mně po chvilce odtáhla.

,,Ne není, ty i já dobře víme, že není" podotkla trpce a dřív než jsem jí v tom stihnul zabránit, mi vyhrnula rukáv košile na levé ruce. Na předloktí se objevila lebka s hadem v celé své kráse. Nejen to, žhnula, až se zbarvila do rudočerné.

Ginger zalapala po dechu, troufnu si tvrdit, že ji ten pohled ohromil, ale ne v dobrém slova smyslu. To by ale asi vyděsilo každého. Pustila mou ruku a já si rukáv rychlým pohybem stáhnul až k zápěstí. ,,To není možné!" zašeptala jakoby přišla o hlas. V nevědomém gestu jsem pokrčil rameny. ,,Jak je u Merlina možný? On přece nemůže být...řekni že není" tohle zopakovala ještě několikrát hlasitěji. Zvedla se, učinil jsem totéž a snažil se nemnout si ruku na, které mě pálilo znamení zla.

,,Rád bych ti tvrdil, že to nic není ale..." začal jsem, ale ona mě přerušila ,,Jak dlouho už ...už tě to bolí?" ,,Chviličku" odvětil jsem ale pak se odhodlal k dalekosáhlejší odpovědi. ,,Vybarvovalo se to několik měsíců. Popravdě, už loňské léto jsem začínal mít obavy, po tom co se stalo na Mistrovství. A pak to začalo nabývat na síle, bylo zřetelnější a zřetelnější a mé obavy se prohlubovaly a... musel jsem si o tom promluvit se Severusem." Nakonec jsem to celé ze sebe vyklopil.

,,Hmm takže Srabus je stále na jeho straně?" zamumlala Gia pochybovačně, ale nakonec mně objala ,,Tak tohle tě celou dobu trápilo? Měl jsi mi to říct" ,,Nechtěl jsem tě zbytečně znepokojovat." zamumlal jsem, ale věděl, že je to chabá omluva. ,,Musím tam jít. Musím zjistit co se děje" a ona mě sevřela ještě pevněji ,,Nechoď tam prosím. Něco se ti stane a ...". Políbil jsem ji na tvář a sundal její ruce z mého pasu, odnesl jsem ji na pohovku a znovu ji políbil ,,Je t'aime". ,,Nic se mi nestane, neboj se." dodal jsem. V chodbě jsem si přivolal plášť i masku a přemístil se.

***

Objevil jsem se na malém ponurém hřbitově, i když asi všechny hřbitovy jsou ponuré a obzvláště takhle večer nebo v noci či co je vlastně. Vypadalo to, že jsem nebyl první, ale ani poslední a rozhodně jsem neměl radost, že ty ,,kolegy" v maskách a kápích vidím. Snažil jsem se působit nenápadně, ale působte si nenápadně mezi Smrtijedy. Rychle jsem připojil do mlčenlivého kruhu a rychlým ostražitým pohledem jsem se rozhlédl. Ve středu kruhu byl jakýsi hrob. Pak Pán zla a vedle něj malá hromádka, jež vzlykala a škubala sebou.

Úplně živý Pán zla, no úplně živý asi ne, ale přinejmenším měl tělo. Jak to dokázal mi bylo záhadou. Tu hromádku u jeho nohou jsem nebyl schopen rozluštit ale člověk to byl. Pak mi přejel mráz po zádech, na tom náhrobku byl někdo připoutaný. Unikl mi tichý vzdech. Co tady u všech všudy dělal Harry ? To je špatný, to je sakra špatný. Musím ho nějak osvobodit, ale jak. Zatraceně. Snažil jsem se zklidnit svoje vyděšené myšlenky, co létaly sem tam. Musel jsem se ovládnout, nesměl jsem dopustit aby moje pocity vyzařovaly do okolí.

Ostatní Smrtijedi v kruhu ponechali mezery, jako by měl ještě někdo přijít, zabodl jsem pohled do trávníku přede mnou a snažil se neslyšet ten ledový hlas, co jsem doufal, že už nikdy neslyším. 

„Buďte mi vítáni, Smrtijedi," pronesl rozvážně Voldemort. Je to už třináct let... třináct let nás dělí od chvíle, kdy jsme se naposledy viděli. A nyní přicházíte na moji výzvu, jako by to bylo včera... spojuje nás tedy stále Znamení zla! Nebo snad ne?" Nasadil znovu děsivou tvář, roztáhl úzké nosní dírky a začenichal. „Cítím zradu," řekl. „Ve vzduchu kolem to páchne zradou." Po tomhle prohlášení jsem se otřásl, věděl jsem koho myslí. Věděl jsem, že ví, že tu jsem. Ovšemže jsem podle něj byl zrádce.

„Vidím, že jste všichni živi a zdrávi a stejně silní jako dřív – jak rychle jste se tu jen objevili! A kladu si otázku... Proč se tento spolek čarodějů nikdy nevydal na pomoc svému učiteli, jemuž přísahal věrnost až na věky?" Nikdo nepromluvil. Nikdo se nepohnul, až na tu hromádku na zemi ve které jsem jen těžko rozpoznával Červíčka. Tu zbabělou sketu.

„A teď si na ni odpovím," šepotal Voldemort. „Všichni zřejmě uvěřili, že je se mnou konec a že jsem zmizel bůhvíkam. Vetřeli se zpět mezi mé nepřátele a tvrdili, že jsou nevinní, že o ničem nevěděli a že je někdo uhranul... A hned si kladu další otázku: Jak mohli uvěřit, že už nikdy nepovstanu? Oni, kteří věděli, co jsem podnikl už dávno, abych se zajistil proti pozemské smrti? Oni, kteří viděli důkazy mé nezměrné moci v dobách, kdy jsem byl silnější než kterýkoli jiný žijící kouzelník? I na tuto otázku si odpovím: možná uvěřili, že se na tomto světě třeba najde ještě větší síla, která porazí i lorda Voldemorta... možná teď odpřisáhli věrnost někomu jinému... třeba tomu zastánci lůzy, mudlů a mudlovských šmejdů, Albusi Brumbálovi?"

Voldemort na chvíli domluvil a všichni se mu začali klanět, litovat toho, že jej nehledali atd. doslova se k němu lísali. Já jsem stál jako přimražený, pořád na jednom místě. Poté mluvil Voldemort s Luciusem, který jistojistě panikařil též, jen se to snažil zakrýt.

Nejhorší chvilka však přišla, když Pán zla začal mluvit o Harrym a o svém ,,oživení". Začal jsem litovat toho, že jsem sem vůbec chodil. Nemohl jsem Harrymu pomoct, ale nedokázal jsem se dívat, jak ho Pán zla mučí. Všichni kolem se halasně smáli, jakoby to byla merlinví jaká legrace. Vím dřív to dělali běžně, stejně jako zabíjení...i já. Ale zatraceně musí být nějaký způsob jak mu pomoct. Ginger by mu určitě pomohla.

***

,,Ty mu nepomůžeš ?" ozvalo se posměšně vedle mě, když Pán zla vyzval Harryho na souboj. Trhnul jsem sebou a podíval se vedle sebe. Stál tam Nott, už bez masky a na tváři mu hrál široký úsměv, jak nemohl odrhnout oči od toho mučení. ,,Ne, měl bych?" odseknul jsem, ale Nott pokračoval ,,Inu, já bych se nedokázal jen tak v klidu dívat, jak mučí synovce mé manželky, tedy i mého. Na tvém místě bych něco podniknul, pokud ti na něm záleží. Ale slyšel jsem, že ti nezáleží ani na tvém vlastním synovi." Tohle jsem nedokázal už jen tak ignorovat, vmžiku jsem vytáhl hůlku a Nott také. Merlinví jak by to bývalo dopadlo, kdyby nás nevyrušil křik ostatních. Situace mezi bojujícími se změnila.

Harry i Pán zla spojeni paprskem mihotavého zlatého světla z jejich hůlek se vznesli do výše a vzdalovali se od náhrobku. Poté spočinuli na kousku čisté volné půdy, kde nebyly žádné hroby... Zlatá nit, spojující Harryho a Voldemorta, se rozštěpila a jejich hůlky zůstaly spojeny, ale na tisíc dalších praménků vyletělo obloukem do výše a křižovalo se nad nimi, dokud je neobklopily zlatou pavučinou ve tvaru kupole, jakési zářící klece. Všichni začali panikařit. Až mi to přišlo vtipné, jak ostatní nevěděli co dělat.

Najednou celá zlatá klec i se všemi stíny zmizela, Harry proběhl kolem nás a ... na malou vteřinku jsme na sebe pohlédli. Tváří v tvář. Ohromeně zaškobrtl ale pak se znovu dal do běhu. Do běhu ke svobodě. 

***

Z pohledu Cass

,,Vrátili se" vyjekla jsem překvapením, když se před bludištěm objevil ohnivý pohár s Cedrikem a Harrym. Všichni propukli v hlasitý jásot. Měla jsem však pocit, že něco nebylo v pořádku. Rozeběhla jsem se střemhlav dolů z tribuny. Ihned se k Harrymu seběhl houf v čele s Brumbálem.

,,On se vrátil. Voldemort je zpátky." zašeptal Harry s patrným zděšením v očích. Konečně se mi k nim podařilo dostat ,,Cedrikuu!" vykřikla jsem. Ležel na zemi a nehýbal se. Jakoby by byl snad... mrtvý. ,,Neeeeeeee!" zavřískla jsem a vrhla se k němu, z očí mi vytryskly slzy. ,,Co se stalo?" Obrátila jsem se na Harryho a ten přikývl ,,Je mi to tak líto Cass, on....bylo to rychlé" Pak už si však vzal Harryho na starost Moody a Brumbál.

Seděla jsem vedle Cedrikova těla, nehybná jako socha, nedbala jsem na ostatní a na to co se dělo kolem. Prostě jsem jen seděla a objímala jej, jako bych doufala, že každou chvilku otevře oči a usměje se na mně. ,,Pusťte mě, je to můj syn!" vykřikl Amos Diggory. Konečně se prodral až k nám ,,Můj syn" se zamumláním si klekl vedle Cedrika z druhé strany ,,A já jeho přítelkyně!" podívala jsem se na něj a zaujala bojovnou pozici, jako když si matka chrání svá mláďata. Pak už jsem naprosto přestala vnímat své okolí... odtrhli mě od něj a...

***

,,Cass ?" zamžourala jsem do bílého oslepujícího světla a pak znovu přivřela oči. Asi jsem na ošetřovně. Pak jsem znovu otevřela oči, ležela jsem v posteli, vedle níž stáli Lyco a Ella. Starost se jim zrcadlila v obličejích. ,,Takže je to pravda. Opravdu je mrtvý?" řekla jsem takovým tím bezbarvým hlasem. ,,Mrzí mě to" pohladila mě Ella po ruce. ,,Byl tak statečný a ..."

,,Nic neříkej " zarazím ji a popotáhnu. Vím, Ella se snaží být na mě milá, ale já na ni nemám náladu. Ne teď.
,,A co Harry? Je v pořádku?" zeptal jsem se, jelikož jsem si uvědomila, že jsem se úplně o něho zapomněla zajímat. ,,Už je v pořádku, teda snad. Vypadá, že jo. Jooo ty to vlastně nevíš, co byl Moody zač, že? Přišli na to ještě ten večer, když..." spustil Lyco, jakoby se nemohl dočkat, až mi to konečně poví. 

,,Moody nebyl ten kdo jsme si mysleli, že je. Za Moodyho se vydával Barty Skrk junior a celý ten plán s Harrym a turnajem a jeho vyvrcholením byla jeho práce. Chtěl dostat Harryho k Voldemortovi, aby jej mohli zabít." vysvětlil mi ve zkratce

,,Takže Barty Skrk byl nějaký smrtijed?" zeptala jsem se, jelikož jsem si asi nedokázala dát dvě a dvě dohromady. Stále jsem jen vnímala obrovskou bolest na hrudi. Stále jsem před očima viděla Cedrica.

 ,,Samozřejmě a hrozně nebezpečný Smrtijed. Jeho nejvěrnější prý." přisvědčil Lyco zatímco Ella se rozesmála ,,To jsou snad všichni Smrtijedi ne? Nebezpeční." Mě na tom nic vtipného nepřišlo. Bylo to jako vzbuzení do noční můry. Ten jehož jméno nesmíme vyslovit se vrátil a Cedrik je mrtvý a ona se tady směje tomu, že jsou Smrtijedi nebezpeční.

,,Když už jsme u toho ...řekneš jí to ty nebo jí to mám říct já?" pohlédla Ella na Lyca se stále ještě cukajícími koutky. ,,Já bych jí o tom vůbec neříkal, ale když chceš, tak prosím." Nechápavě jsem na oba pohlédla ,,Stalo se ještě něco o čem bych měla vědět?" 

,,No vlastně jo, víš Harry to řekl jenom Lycovi, ale předpokládáme, že Malfoy to ví určitě taky a vlastně i mamka, protože by bylo hloupé kdyby to nevěděla." ,,Ello přestan a řekni mi o co jde.." vyjela jsem na ni. ,,Harry viděl tátu s ostatními Smrtijedy na tom hřbitově." ,,A? to je všechno?" zeptala jsem se zklamaně, jelikož jsem předpokládala, že jde o něco trochu důležitějšího. Bylo jasné, že se tam táta vydá taky.

,,Ell, asi bychom měli nechat Cass ještě v klidu, po tom co se stalo." ,,Jistě, protože se to dotklo jen jí, že. Velká ztráta je to i pro mrzimorské a leží tu snad ještě někdo z nich? Ne! Tak nechápu proč se kolem ní dělá takový humbuk." ,,Chodila s ním přece." ,,To jo, však si najde někoho dalšího. Všichni víme, že s tím nemá problém." ,,Ty jsi tak..." ,,Heejj. Uklidněte se jasné" křikla jsem, abych utišila jejich hádku.

Ella však pokračovala jakoby se nechumelilo. ,,Aha to si poslechnu co jsem...třeba se to za celý život dozvím, že jsem něco a ne nic co můžete jen tak nechat bez povšimnutí." ,,Jsi malá bloňďatá potvora" řekla jsem místo Lyca, jelikož už mě celá jejich hádka začala nesmírně dopalovat.

,,Ooo děkuji za poklonu sestřičko, ale to se hodí spíš na tebe. Já nestřídám kluky jako ponožky. Já nelámu jejich srdce. A navíc kvůli mě nikdo neumřel." Zasyčela dočista jako had. Tady se hodilo akorát jediné řešení. A to jsem taky vmžiku udělala.

,,Tak tohle jsi přehnala" tiskla si Ella tvář, kde se skvěl rudý otisk mé ruky. Z očí jí šlehaly blesky avšak zmlkla. Pak se vypařila jako pára nad hrncem. Lyco zamumlal omluvu a odešel též. Osaměla jsem. Za oknem zapadalo Slunce, opravdu je možné, že se to stalo teprve včera.

Po tváři mi stekla slza...jedna...druhá....třetí ....a pak už se to řinulo proudem.
To zrovna nebylo nejlepší zakončení dne.

________________________________________________________________________
Ach ani nevíte jak jsem ráda, že jsem tuhle zatracenou kapitolu konečně dopsala. Ta první polovina z Regova pohledu, bylo snad to nejtěžší co jsem v posledni době psala. I tak mám pocit, že se mi to nějak nepodařilo vystihnout. I tak doufám, že to zaujalo. Ani nevím, proč jsem se tak moc rozepsala. 😂
No všechno už asi bylo řečeno
Howgh