Abyste pochopili některé nezbytné informace v mém životě, který vám chci vyprávět, je potřeba začít od úplného začátku mojí existence spíš ještě i předtím. Moji rodiče se vzali velmi brzy, asi hlavně kvůli tomu, že byla válka anebo taky kvůli mně, protože jsem se narodila velmi krátce po svatbě v srpnu 1979.

(Pozn. autorky: Ano já vím, že v bonusu Má drahá Potterová o ničem takovém nebyla řeč ale tuhle knihu i s těmi změněnými předchozími událostmi jsem vymyslela až poté. )

Vlastně i moji sourozenci se ještě narodili za války. Moc si ale z té doby nepamatuju.
Jak už jsem říkala předtím, v tomhle domě na Grimmauldově náměstí v Londýně žijeme asi dva roky. Nastěhovali jsme se sem po babiččině smrti. Prý mám být ráda, že jsem ji nepoznala, docela mi nahání hrůzu i její obraz. Mimochodem celý tenhle dům mi přijde hrozně ponurý, na rozdíl od míst kde jsme bydleli předtím. Sice jsme se hodně stěhovali ale v paměti mi pár ,raných' vzpomínek utkvělo.

Taťka na tom abychom se sem jednou přestěhovali totiž docela lpěl, jak už jsem říkala je posedlý dodržováním rodinných tradic, ale i tak jsme si ten dům nějak dokázali zútulnit. Kolem nás bydlí spousta mudlů, ale nijak nám to nevadí, obzvláště já nejsem upjatá na čistou krev, jako moji předkové, třeba babička Walburga. Tátovi to bylo odmalička vštěpováno, co jsem pochopila z mamčiných řečí, takže ten to má prostě v sobě. Aspon, že nás v tom nedusí.

Když mi byl rok tak se narodil můj bráška Sirius, a pak o trošičku později i Harry, náš bratranec, kterého jsme ale nikdy neviděli. Vím toho spoustu jen díky tomu, že jsem vyloženě mamku prosila aby mi o tom vyprávěla. Jelikož jsme s bráškou prostě zvědaví, tak jsme už celý dům prozkoumali tak dvacetkrát a...no to jsem už zase někde jinde. Vrátíme se zase tam kde jsme byli.

Když mi byly skoro dva roky a bráškovi necelý rok, tak se narodila naše sestřička Ellie. Ještě ten rok se však stala ta hrozná tragédie ale zároveň skončila válka a z Harryho se stal navždy chlapec, který přežil. Nebo tak nějak to bylo. Tuším, že jo.

Pak přeskočme pár let... bylo mi šest, nastěhovali jsme se sem a už se u mně začínala projevovat magie, mamka i táta měli pochopitelně radost. Přesto jsem z nějakého neznámého důvodu začala chodit do mudlovské školy, mamka říkala, že potřebuju nějaké stejně staré děti abych nebyla furt jen s těmi mrňaty, což si samozřejmě vymyslela, jelikož mí sourozenxi nejsou zas o tolik mladší.

Myslím, že o socializaci jsem určitě nouzi neměla. První den jsem se do té mudlovské školy doslova bála jít, protože do té doby jsme byli se sourozenci pořád spolu a najednou jsem měla jít někam sama mezi mudly, bála jsem se abych se třeba neprořekla, nebo neudělala něco ,,divného".

Bráška to, že chodím do mudlovské školy, z legrace pověděl babiččinu obrazu, jéj to bylo křiku. Ale jinak abych nesoudila, mně to v té škole celkem bavilo, chodila jsem tam asi čtyři roky nebo tak nějak . Pak mi konečně, o prázdninách kdy jsem slavila jedenácté narozeniny, přišel dopis z Bradavic, šíleně jsem se tam těšila. Tehdy se začal měnit vztah mezi mnou a mými sourozenci. Jelikož oni byli ještě pořád doma tak jsem nabyla dojmu, že jako jejich starší sestra je musím ochránit. Prostě mi to pomohlo i k větší zodpovědnosti. HMM ale když jsem se na to pak dívala s odstupem, tyhle myšlenky byly hrozná blbost.

Později v Bradavicích jsem pochopila, že to tak vůbec není. Byla jsem zase ta malá, jelikož jedenáctiletí tam prostě byli prckové. Na prváky si taky ti starší dovolovali nejčastěji, ale ne, že by je přímo nějak krutě šikanovali, alespon jsem s tím neměla vlastní zkušenost. Samotnou mně překvapilo, že mně Moudrý klobouk zařadil do Havraspáru, do koleje chytrých. Moje rodiče to nejspíš zajímalo ještě víc, jestli budu po nic nebo ne. Táta byl ve Zmijozelu a mamka v Nebelvíru, naprosto rozdílné koleje a taky mezi nebelvíry a zmijozeláky panuje asi ta největší nenávist.

Všichni Blackové přede mnou chodili do Zmijozelu, až na výjimku, kterou byl samozřejmě strýček Sirius a byl v Nebelvíru. I když o něm pořád mluvím, vlastně si na něj nepamatuju. Je v Azkabanu, kouzelnickém vězení, od té doby co mi byly dva roky. Vlastně o něm doma nepadne téměř ani slovo. Někdy mám pocit, že se táta na mamku hrozně zlobí, že jeho jedinému synovi vybrala zrovna jméno Sirius. Obzvláště když můj bráška doma vyvede nějakou neplechu. On to samozřejmě dělá taťkovi i Kráturovi naschvál.

První ročník v Bradavicích uběhl vcelku pokojně, seznámila jsem se se spoustou nových lidí a měla celkem talent na učení se, ne že bych však jen ležela knížkách to ne.
Pamatuju si jedno vtipné setkání, tedy spíš srážku. Šla jsem po chodbě a vtom kolem mně prosvištěla vysoká dívka s růžovýma vlasama, což bylo hustý. Uviděla jsem, že se jí tou srážkou rozsypaly všechny knihy, tak jsem jí je vsechny pomohla posbírat. Zjistila jsem že se jmenuje Nymfadora Tonksová, ale že má radši když se jí říká jen Tonksová. Já jsem jí řekla, že se jmenuju Cassiopea Blacková, zkráceně Cass. Každý z těch starších na mě poprvé chvilku zírá a ona věřte tomu nebo ne, ale zavětřila po mém příjmení. No jako tehdy jsem to tak úplně nechápala. Chvilku na mě jen tak civěla, a já mezitím zjistila podle jezevce na uniformě, že je z Mrzimoru. Po chvilce přestala civět a řekla, že její mamka byla taky Blacková. No ono jich bylo hrozně moc, takže to až taková náhoda není. Takže jsem měla kamarádku i mezi sedmáky. Až později jsem zjistila, že můj táta a její mamka byli bratranec a a sestřenice ale její mamku z rodiny dá se říct ,,vyškrtli" jelikož si vzala mudlu, nebo mudlorozeného nevím takový něco.
Ty čistokrevné motanice jsou zkrátka zamotané.

A tak uběhl ve zkratce můj první ročník v Bradavicích.
________________________________________________________________________
Nazdárek
Tak je tu další kapitolka❤
A pak, že nedokážu vydat kapitolu až po týdnu :-D ...ehm ehm iamjusteddie

No chtěla jsem ji vydat dřív ale nebyla jsem pár dní na wifi (to je taky někdy potřeba) a co se týče dneška ten byl opravdu hektický.
Jsme měli předávání maturitního vysvědčení ergo rozloučení se střední ( a to bych nebyla já aby se mi zase a opět nestal nějakej trapas).
No radši už budu s těmi mými kecy končit a těším se u další kapitoly. Snad ještě tento týden
Andy 🖤