Pro všechny, kteří se nesmířili s předchozí kapitolou a nesnáší smutné konce stejně jako já <3 Tihle dva si prostě zasloužili happyend ^-^

Když se dokázal černovlasý dominant uklidnit, uběhlo několik desítek minut, ve kterých se trápil natolik, že nikdy tolik negativním emocí ve svém životě najednou nepocítil.

,Nemůže to být ztracené,' pomyslel si a zpocenýma rukama si prohrábl dlouhé černé vlasy, ,Musí tu být nějaká šance,'

Natáhnul se pro telefon na konferenčním stolku a zavolal na jedno jediné číslo. Zavolal jednomu jedinému člověku, který mohl se stoprocentní jistotou vědět, kde se jeho vyvolená noční můra právě nachází.

˚•˚•˚

,,Ty máš tu drzost volat mi a něco po mě chtít?" ozvalo se poměrně okamžitě drzým a vzpurným hlasem do telefonu.

,,Chci vědět kde je," zamručel Madara.

,,Vážně si myslíš, že ti to řeknu?" uchechtl se hnědovlasý mladík a vztek z jeho hlasu přímo odkapával.

,,Prosím, Kibo,"

,,Nemám nejmenší důvod prozrazovat ti, kde teď Naruto je," odvětil mu s nezájmem.

,,Kibo... Mrzí mě, že jsem mu ublížil a vážně za to dost pykám. Prosím. Řekni mi kde je, ať to můžu napravit." trval na svém černovlásek.

Na pár sekund se rozeznělo ticho. Kiba přemýšlel.

,,On tě vidět ale nechce. Totálně si ho zničil."

,,Chci se mu omluvit a říct mu... Říct mu, že ho miluju," 

Madara to říkal s pevně semknutými víčky. Bylo zvláštní to říct zase nahlas. Ale přesto to tak hezky znělo. 

Na druhé straně se ozval hluboký povzdech.

,,Zabije mě za to," zamumlal Kiba.

,,Řekni mi. Kde. Je." 

,,Ach jo... Odpřísáhneš mi teď a tady, že už mu nikdy neublížíš? Protože věř mi, ta rána pěstí se mi vážně líbila.

,,Přísahám,"

,,Fajn... Musím ti to nejspíš věřit... Odjel do Číny na autogramiádu. Jeho kniha se stala přes noc šíleně úspěšnou... Vydrž chvíli, musím najít adresu toho praštěnýho hotelu,"

˚•˚•˚

Madara děkoval bohu, že se Kiba nechal přesvědčit tak snadno a po vyslechnutí adresy hotelu, kde se měl Naruto nacházet, nelenil ani minutu, a začal okamžitě balit věci na cestu, aniž by si vůbec zjistil odlety do Číny.

Až po zabalení nejnutnějších věcí na cestu, si uvědomil, že by si měl zajistit letenky a podívat se na nejbližší let do Pekingu.

Po pár minutách zjistil, že mu nejspíš štěstí vážně přeje a chce, aby byl možná konečně šťastný. Ještě záleželo na tom, zda ho Naruto přijme.

Let do Pekingu mu odlétal sice až za šest hodin, a to přesněji řečeno v devět hodin, ale to pro něj bylo naprosto nic. Jinou možnost prostě neměl a musel to čekání vydržet. 

Zaplatil si a zabukoval přes internet letenku. Samozřejmě první třídu, jak jinak. Jinak ani nelétal, když už musel, i když od Hidan slýchal dost často, že ekonomická třída doletí na jedno místo stejně jako ta první. 

Let by měl trvat tři a půl až čtyři hodiny, podle počasí.

Cesta z letiště by měla trvat podle všeho asi tak čtyřicet minut přímo do hotelu, kam rovnou zavolal a zjistil si, zda mají volný pokoj, který si okamžitě zamluvil.

˚•˚•˚

- O několik hodin později –

Černovlasý muž nastupoval do přivolaného taxíku a diktoval obtloustlému mužíkovi sedícímu za volantem adresu hotelu, kam chtěl odvézt.

Začínal na sobě pociťovat poměrně velký nával nervozity. Cítil, jak mu divoce tluče srdce až někde v krku, potí se mu ruce a je mu špatně od žaludku.

Podíval se s lehce rozněžnělým výrazem na obrovskou kyticí růží, kterou stihnul i v tuhle nekřesťanskou hodinu zakoupit na letišti. Sice to nebylo nejspíš nijak výrazné gesto, ale nemohl za ním přece přijet s prázdnou. 

Ani na jediný moment si nepřipouštěl, že tu taky existovala pořád možnost, že by ho Naruto vyhodil, až by ho spatřil. Tuhle možnost zahnal hluboko do svojí mysli a nechal se jen unášet představou toho dobrého a šťastného konce, který chtěl.

˚•˚•˚

,,Dobrý večer, vaše jméno, pane?" podívala se na Madaru mlaďounká černovlasá recepční s dvěma roztomilými culíčky na hlavě.

Bylo na ní naprosto vidět, jak ho hltá pohledem.

,,Uchiha Madara," odpověděl jí a mile se na ní usmál.

Dívka za pultem zrudla a okamžitě se ujala úkolu najít jeho kartu k pokoji.

,,Pokoj číslo tři sta dvacet osm, čtvrté patro, pane Uchiho," oznámila mu milým hlasem a podíval kartu.

,,Děkuji vám, slečno," usmál se na přívětivě, ,,Mohl bych mít na vás malou prosbičku?" snažil se o co nejvíc milý hlas, který dokázal v tuhle chvíli vykouzlit.

,,Oh, jistě," zamrkala na něj skoro až vzrušeným pohledem.

,,Doslechl jsem se, že tu má pobývat mladý spisovatel jménem Uzumaki Naruto. Mohla byste mi prosím sdělit číslo jeho pokoje?"

Černovlasá dívka poněkud posmutněla.

,,Je mi líto, pane Uchiho. Máte sice správnou informaci, ale pan Uzumaki je veřejně známá osobnost a my nesmíme sdělovat číslo jeho pokoje." zavrtěla hlavou.

,,Prosím slečno, je to velmi důležité. Je to můj přítel... No, ehm... Ještě teda úplně není, pokud mi rozumíte," trochu se do toho zamotal a znervózněl, ale s rukou, ve které svíral obrovský puget rudých růží ji jemně zatřásl před obličejem.

,,Oh!" podívala se na něj s naprostým úžasem, ale pak na něj šibalsky mrkla.

,,Desáté patro, apartmán číslo tři,"

,,Díky, máte to u mě," mrknul na ní Madara spokojeně.

˚•˚•˚

Naruto rozespale mířil ke dveřím hotelového apartmánu. Vůbec nechápal, jak se někdo na něj opovažuje bouchat ve dvě hodiny ráno. Na tohle si teda rozhodně bude stěžovat. Myslel si, že když tohle je známý pětihvězdičkový hotel, že to bude mít nějakou úroveň, a ne, že ho budou budit v takovouhle hodinu!

,,Hoří snad?! Co se k čertu dě-" nestačil to ani doříct, když otevřel dveře a do obličeje ho skoro udeřil ohromný puget rudých růží.

Musela jich být minimálně stovka.

,,C-co?" vydechl překvapeně a zaraženě.

Dotyčný člověk, který je držel, nebyl za nimi ani vidět.

,,Nic jsem si neobjednal," zamračil se nakonec a vyslovil první blbost, která ho napadla, ,,rozhodně ne, ve dvě hodiny ráno," dodal nabroušeným hlasem.

Se zatajeným dechem sledoval, jak se puget odsunul kousek stranou a vedle něj se objevila, ta tak moc známá úžasná tvář s černými havraními vlasy a ještě černějšíma půlnočníma očima, ve kterých se zračila obrovská omluva.

Naruto semknul rty do úzké linky tak pevně, až ho to zabolelo, jenom z toho důvodu, jak moc se mu začaly třást. Slzám v očích už ale zabránit nedokázal. To se nikdy nenaučil kontrolovat. Byl tu. Stál tu před ním. S ohromnou kyticí růží. Nebyla třeba slov, protože blonďák věděl, co mu tím chce nejspíš říct. Viděl mu to na provinilé tváři a cítil to z jeho temného pohledu. Všechna ta naštvanost na něj, vztek i chvilková nenávist, kterou se užíral byla ve vteřině pryč a místo toho se jeho tělo obalilo silným a snad nehynoucím pocitem něhy a lásky.

A Madara už díkybohu konečně věděl, co chce a jak to chce. Chce jenom jeho. Pro teď a navždy. Se vším jak se patří a se vším tak, jak má být. Tenhle kluk mu obrátil život naruby a věděl, že pro něj udělá první poslední. 

Narutovo tělo se roztřáslo ještě dřív, než se odlepil od místa a skočil mu do rozpřáhnuté náruče, až mu vyrazil kytici z ruky.

,,Mrzí mě, že mi to tak dlouho trvalo," dokázal ze sebe černovlásek po chvíli vyloudit, když svíral to pevné tělo v ještě pevnějším objetí, ,,Dokážeš mi to odpustit?"

,,Důležitý je, že jsi tady," vzlyknul Naruto a zabořil obličej víc do jeho krku.

,,Už navždycky,"